Mgr. Pavlína Kysilková
3. Střídavá péče
Diplomová práce je zaměřena na téma střídavé péče, kterému se budu nyní věnovat. Ráda bych v následujících podkapitolách zdůraznila její postavení v České republice a v zahraničí. Dále pak navázala na její klady a zápory a také se zaměřila na předpoklady, které by měla střídavá péče respektovat.
3.1 Střídavá péče v ČR
Střídavá péče se do České republiky dostala v roce 1998 v novele zákona o rodině číslo 91 (Dudová & Hastrmanová, 2007; Novák & Průchová, 2004). ,,Jsou-li oba rodiče způsobilí děti vychovávat a mají-li o výchovu zájem, může soud svěřit dítě do společné, popřípadě střídavé výchovy obou rodičů, je-li v zájmu dítěte a budou-li tak zajištěny jeho potřeby” (Francová & Dvořáková Závodská, 2008 s. 15). Střídavá péče by ale měla být především v zájmu dítěte (Mertin, 2004; Novák, 2012). Zákon dále stanovuje podmínky, které musí být dodrženy. Jak uvádí Dudová (in Dudová & Hastrmanová, 2007, s. 75) ,,Oba rodiče tedy musí být výchovně způsobilí, musí mít o střídavou výchovu zájem, svěření dítěte do střídavé výchovy musí být v zájmu dítěte a střídavou výchovou musí být lépe zajištěny jeho potřeby.” Je tedy zřejmé, že je možné svěřit dítě do péče obou rodičů. Novák a Průchová (2004) o střídavé péči píší, že je spravedlivým řešením při rozpadu manželství, jelikož každý z rodičů má šanci se dítěti věnovat a podílet se na jeho výchově. Uvádí, že je to ideální řešení pro “harmonickou rodinu” a pro dítě snadno pochopitelné. ,,Někteří lidé vkládají do střídavé péče naděje jako ve spravedlivé a nekonfliktní řešení. Takové, které umožní dítěti, aby bylo i nadále vychováváno otcem i matkou” (Novák, 2012. s. 105) Stejně tak se ke střídavé péči staví Černá (2001), která píše o střídavé péči jako o nejlepším daru, který může dát rozvádějící se pár svým dětem. Nielsen (neuvedeno) ale píše, že ne vždy má dítě ze střídavé výchovy přínos, jelikož fyzicky hrubý, násilný či drogově závislý rodič jistě nemá na dítě pozitivní vliv. Střídavou péči tedy nemůžeme vnímat jako vždy nejlepší řešení.
,,Střídavá výchova znamená, že dítě žije po určitý časový úsek s každým z rodičů” (Dudová & Hastrmanová, 2007, s. 75). Dítě ve střídavé péči, jak jsem již uvedla, většinou je stejnou dobu u matky a stejný počet dnů u otce. Délka střídavé výchovy není v zákoně nijak ustanovena. Odborníci se shodují, že je důležité vnímat každý případ střídavé péče zvlášť. Záleží totiž na okolnostech, vzdálenosti, věku dítěte a domluvy rodičů (Dudová & Hastrmanová, 2007; Průchová, 2002). Obvykle to bývá po týdnu, ale existuje také varianta čtrnáctidenní či měsíční. U mladších dětí, kojenců či batolat se doporučuje naopak interval 3-2-2, kdy je dítě tři dny u matky, dva dny u otce, poté dva u matky a tři dny u otce (Novák, 2012; Špaňhelová, 2010). Dudová uvádí, že z praxe soudců je typický model střídání po měsíci, ale dodává, že jsou běžné i dohody po týdnu (Dudová & Hastrmanová, 2007). Novák (2012) ale zastává názor, že měsíční interval střídání je dlouhý a ne moc vhodný. Ze své praxe vypozoroval, že tak dlouhý interval požadují rodiče, kteří se s tímto stavem nesmířili a chtějí mít své dítě co nejdéle v péči. Sám tedy upřednostňuje střídání po týdnu stejně jako ostatní odborníci. I podle mého názoru je nejlepší střídání po týdenním intervalu, jelikož si myslím, že to není ani příliš dlouhá doba na stýskání, ale ani moc krátká, kdy má dítě pocit neustálé změny prostředí.
Také bych v návaznosti na to ráda zmínila čísla o střídavé péči. Jak je zřejmé z následujícího grafu, počet případů střídavé péče každým rokem stoupá. Bohužel stoupá i celkový počet svěřování dětí po rozvodu. Během pěti let se počet svěření do střídavé péče zdvojnásobil, avšak celkový počet rozvodů se o tak podstatné číslo nezvýšil. Je tedy úspěchem, že se střídavá péče takovým způsobem rozšířila. Graf číslo 2 ukazuje zvyšující se počty svěřování dětí do střídavé péče od roku 2005 do roku 2010. Graf číslo 3 poté ukazuje procenta svěřování dětí do střídavé péče.
Ústavní soudci Šimáčková, Janů a David (in stridavka.cz) sepsali vyjádření o střídavé péči, kde popisují, že střídavá péče by měla být po rozvodu prvním řešením. Píše, že pokud rodiče jsou způsobilí výchovy dítěte a dbají na jeho rozumový, citový a osobnostní rozvoj, mělo by být pravidlem svěření do péče střídavé. Jiné řešení by mělo být pouze výjimkou, která by měla být prokázána z jakého důvodu je jiné řešení pro dítě lepší. Určování typu porozvodové péče v prvé řadě je velmi ovlivněno zastupujícím advokátem či soudcem, kteří o svěření rozhodují, nebo i sociální pracovnicí, která se do svěření zapojuje. Zkušeností se soudy a orgány sociálně právní ochrany dětí je mnoho. Hodina (in Rozvod, 2011, s. 29) uvádí svoji nemilou zkušenost ,,tak na střídavku rovnou zapomeňte… je to nesmysl, který sem přišel odněkud ze Skandinávie. Já vím, je to v zákoně, ale je to mrtvě narozené dítě.” Je tedy zřejmé, že pokud se budou stále názory odborníků lišit, nedojde v České republice nikdy ke společné verzi, jak a kdy střídavou péči využívat. V dnešní době je tak střídavá výchova brána spíš jako boj otců, kteří by si přáli, aby se střídavá výchova stala prvním typem, který se po rozvodu stanovuje (Novák, 2012). Domnívám se, že stanovení plošné střídavé výchovy by nadělalo více škody než užitku. Stejně jako otcové – bojovníci si nicméně myslím, že by střídavá výchova měla být vždy minimálně zvažovaným druhem péče a ne ihned zavrženým. Nad tím se shodují i odborníci. Například Novák (2012, s. 111), který je příznivcem střídavé péče, píše, že ,,nelze demagogicky tvrdit, že střídavá péče je nejlepším ze všech špatných řešení situace dítěte po rozchodu rodičů. Každá rodina je jiná.” Dále dodává, že by se měla střídavá péče posuzovat případ od případu a dostávat se do popředí. Ze zahraničí ovšem přicházejí jiné návrhy. Například Cochran (in De Man, 2009, s. 5) je toho názoru, že ,,když se rodiče nedokážou shodnout na úpravě pobytu, měla by se upřednostnit rovnoměrná střídavá výchova. Navrhované upřednostnění střídavé péče se dá obejít tím, že bude jasně a jednoznačně prokázáno, že pro dítě by byl lepší jiný model úpravy pobytu.”
Při zpracování celé práce jsem měla možnost sledovat otce, kteří se – někdy marně, někdy úspěšněji, snaží o své děti bojovat. Bohužel v systému, kde je uznáván kult mateřství, to mají velice těžké. Prostřednictvím sociální sítě jsem měla možnost být účastníkem všech kroků, které otcové musí podstoupit, aby své děti alespoň viděli. Novák (2012, s. 106) zmiňuje své zkušenosti z manželské poradny. ,,Setkal jsem se s muži nepřiměřeně prosazujícími střídání bez ohledu na realitu. Setkal jsem se ovšem i s ženami, které se danému řešení bránily z pochybného principu.” Tuto myšlenku musím podpořit, jelikož i já jsem se při realizaci svého výzkumného šetření setkala s muži, kteří ,,střídavku” požadují a nikdy nezjistili, proč je jejich bývalá žena zarputile proti. Na druhou stranu ale otcové, pokud mají zájem, střídavou péči požadují i přes všechny překážky kladené matkou. Dítě se pak dostává do konfliktu rodičů. Psychologicky je to ale zavrženíhodné (Novák, 2013). Například Francová a Dvořáková Závodská (2008) píši zkušenost, že často bývá střídavá péče prostředkem vydírání druhého rodiče po finanční stránce. Cenková (2011) také uvádí negativní zkušenost, že důvodem střídavé péče nemusí být vždy touha dítě vychovávat a pečovat o něj, ale může být nástrojem, kterým otec chce ublížit matce dítěte.
30. 7. 2015 at 15:49
Ten, kdo odešel od rodiny měl by mít smůlu. Mnozí by si to rozmysleli, když by si uvědomili, že přijdou o děti. Stát to ještě podporuje.
30. 7. 2015 at 18:28
V USA takové zparchantělé matky a jejich nové sexuální partnery děti nazývají jako the motherfucker, česky matčin mr.áč. Jak vidno, děti rozvedených matek úroveň nového matčina partnerství nehodnotí instinktivně příliš vysoce, ale stejně jako v ČR nic nezmůžou, protože i tam jejich tátové tahají za kratší konec provazu. Ne nadarmo, vždyť feminismus se na začátku 60. let zrodil právě v USA a už na začátku 70. let řádil i v Československu.
30. 7. 2015 at 18:58
A co nove deti a partnerky otcu? Ty jsou zase father fu..er?
30. 7. 2015 at 20:01
Xy jenomže skutečné, obětavé matky by měly rodinu držet za všech okolností a ne ji rozbíjet. Takové oslovení si zaslouží.
30. 7. 2015 at 21:24
to jan: díky za odkaz, článek, včetně odkazů na ÚS, zasluhuje rozbor. Je manipulativní, až z toho bolí oči- selektivní výběr kazuistik a jejich řazení, selektivní výběr právních vět, pomíjení nejlepšího zájmu dítěte dle kritérií v komentáři OSN, relativizace. Na druhé straně je článek s odkazy, ve kterých je názorně patrná formulační úhybnostÚSnesmírně přínosný v možnosti připravit si argumentaci. Osobně mi z toho vyplývá potřeba nařídit prioritu péče obou rodičů úpravou zákona – s odkazem na nálezy ÚS a jejich nedodržováním obecnými soudy a reflektováním vývoje společnosti. Je třeba poslance bombardovat příklady zneužívání práva. Jirsa má být navržen do ÚS. Doufám, že neuspěje.
31. 7. 2015 at 7:23
alharadzado ten zákon asi nikdy již lepší nebude, bude tam stále nadevše zájem dítěte. Ale jak Jirsa popisuje, proč vzal US zpátečku?
Kdo jim to třídně řádně vysvětlil? odkud vane vítr by mě zajímalo…
Zákon překrutitelný, judikatura nejasná a protichůdná, femonacistek ráj…
31. 7. 2015 at 9:23
o zpátečce hovoří Jirsa, ale ten si účelově vybral ta rozhodnutí, která se mu hodila do jeho argumentace. Bez uvedení celkového přehledu je to bezcenné a věřit tomu mohou tak leda právníci, které na školách pravděpodobně nikdo nenaučil pracovat s daty a systematicky je třídit dle společných znaků. Jejich důraz na individualitu každého případu bez ohledu na jejich zatřídění dle kritérií, definovaných ÚS, pak vede k tomu, že rozsudky nejsou výsledkem logiky a metodologie právní vědy, ale pavlačové knihovny.
31. 7. 2015 at 12:28
To by mě zajímalo, kdy pan Mertin nevidí střídavou péči v zájmu dítěte.
1. 8. 2015 at 11:59
Tonci, ono rodinu casto rozbije muz. Muj ex odesel, deti ma v lete 10 dni a rve na me, ze bydli daleko a at jdu se stridavkou nekam. A takovych vidim v okoli vic.Takze jak vic rodinu drzet?
2. 8. 2015 at 11:29
Ty dva grafy jsou matoucí a ukazují, jak jednoduché žonglování s čísly je. Neříkají totiž nic o tom, v kolika procentech případů bylo dítě svěřeno do střídavé výchovy, pokud s tím nesouhlasila matka. Jak obecně známo, fanatickými odpůrkyněmi střídavé péče jsou sobecké matky podporované opatrovnickými soudci. Ty i oni to dělají z čistě zištných zájmů, protože by pozbyli dosavadní hmotné i imateriální profity.
Horní graf ani nezachycuje podíl střídavé výchovy u nesezdaných rodičů, ale pouze v případě rozvodů manželství.
Dolní graf nic nevypovídá o faktickém trendu, protože za sledované období se počet projednávaných opatrovnických pří zvýšil rovněž.