Mgr. Michaela Sigmundová, Ph.D.
Způsobilost k právním činům
Způsobilost k právním činům byla dle rakouského práva 19. století omezena věkem tak, že děti do dovršení sedmého roku věku nebyly vůbec způsobilé. Nedospělí ve věku od 8 let do 14 let byli způsobilí, pokud jednali ve svůj prospěch. Dospělí v užším smyslu slova ve věkové kategorii 15 let až 24 let, směli volně nakládat se svým majetkem. Za zletilé byly považovány osoby, které dovršily 24 let, ty byly pokládány za úplně svéprávné. I tak mohl soud otcovskou nebo poručenskou moc těmto osobám prodloužit, a to z důvodu tělesných a duševních vad omezujících jejich jednání, jakož i pro dluhy či páchání přestupků. O takovém prodloužení otcovské či poručenské moci rozhodoval soud. Naopak nezletilý mohl získat svéprávnost výslovným prohlášením za zletilého, pokud dovršil 20 let věku. Zajímavé je, že teprve v padesáti letech mohli lidé adoptovat děti. Vojáci byli omezení zákonem tak, že nemohli uzavřít smlouvu o půjčce, pokud neměli žádný svůj majetek.
Moc otcovská skončila, pokud dítě dosáhlo zletilosti. Emancipací mohly být děti mladší 24 let zbaveny otcovské moci, pokud je otec s přivolením soudu výslovně propustil, anebo když dvacetiletému synovi dovolil vést svou domácnost. Otec měl až do zletilosti dcery práva a povinnosti kurátora. Otec nebyl způsobilým užívat své moci, pokud pozbyl zdravého rozumu, byl prohlášen za marnotratníka nebo byl pro zločin déle než rok ve vězení.
Opatrovnictví a poručenství
Všeobecný občanský zákoník z roku 1811 (dále jen „ABGB“) upravoval opatrovnictví a poručenství. Zákon poskytoval ochranu osobám nepožívajícím otcovské péče, nezletilým anebo těm, které z jiného důvodu nebyly způsobilé obstarávat své záležitosti. Poručník byl ustanovován osobám nezletilým za účelem poskytování péče a správy jejich jmění. Opatrovník byl zřizován osobám zletilým, které upadly v šílenost nebo blbost, osobám marnotratným, nenarozeným, někdy u osob hluchoněmých, nepřítomných a u trestanců. Za marnotratníka se považovala osoba, která své jmění nerozvážným způsobem utrácela a sebe nebo svou rodinu dluhy svévolnými v nebezpečí nouze vydávala.
Osoby označované jako zuřiví, šílení a blbí nemohly samostatně jednat. Pokud tyto osoby nebyly pod mocí otcovskou či poručenskou, prohlásil je soud za šílené a ustanovil jim kurátora. K vyšetření duševního stavu osoby přibral soud dva znalce. Pokud byly takové osoby stále pod mocí otcovskou či poručenskou, tato se prodlužovala na základě soudního rozhodnutí, až došlo k ustanovení opatrovníka. Způsobilost k právním činům byla tedy založena na zjištění jistých osobních nedostatků. Soud prováděl pouze důkazy k existenci duševní nemoci a hodnocením způsobilosti činit právní úkony se nezabýval. Osobu opatrovníka soud ustanovil postupem dle nesporného patentu č. 208 z roku 1854 platného do roku 1950. Kurátor byl soudem ustanoven dokonce v případě duševní nezpůsobilosti k hájení vlastních zájmů osoby, která sice nebyla šílená, ale na duchu skleslá.
Řád o zbavení svéprávnosti
Dne 28.6. 1916 bylo vydáno císařské nařízení č. 207 ř.z. o zbavení svéprávnosti (řád o zbavení svéprávnosti). Opatrovnictví bylo zřizováno nad osobami úplně nebo částečně zbavenými svéprávnosti, opatrovnictví nad osobami částečně zbavenými svéprávnosti se nazývalo podporou. Opatrovnictví se podle občanského zákoníku zřizovalo osobám hluchoněmým na základě jejich žádosti a dále vedle zákonného zástupce osobám nesvéprávným ke správě oddělené části majetku anebo k jednotlivým právním úkonům. Rozlišovalo se obecné a speciální opatrovnictví.
Osoby starší sedmi let mohly být úplně zbaveny svéprávnosti za předpokladu, že z důvodu duševní choroby či slabomyslnosti nebyly způsobilé obstarávat své věci. Zletilé osoby, které k řádnému obstarávání svých věcí vyžadovaly podpůrce, mohly být částečně zbaveny svéprávnosti. Stejně tak osoby marnotratné či navyklé zneužívání alkoholu nebo nervových jedů. Kdo byl zbaven úplně svéprávnosti, byl co do způsobilosti roven dítěti před dokonaným sedmým rokem. Nově byla zavedena funkce zatímního podpůrce, pokud toho bylo třeba k ochraně svéprávné osoby nebo pokud byla taková osoba přijata do ústavu pro choromyslné či bylo zahájeno řízení o zbavení svéprávnosti. Zatímní podpůrce měl práva a povinnosti podpůrce osoby zbavené svéprávnosti. Ustanovení zatímního podpůrce se poznamenalo v pozemkové knize. Orgány podpory a opatrovnictví byli podpůrce, opatrovník a vrchnoporučenský úřad, kterým byl vždy soud okresní nebo sborový. Ke správě právních záležitostí, kde se předpokládaly právnické znalosti, byli opatrovníky ustanovováni advokáti, přičemž soudy měly postupovat se spravedlivou rovností. Správce veřejného nebo soukromého ústavu choromyslných byl povinen oznámit okresnímu soudu v jeho obvodu se nacházejícímu do 24 hodin, nejpozději do 48 hodin, přijetí každého choromyslného, který nebyl přijat na vlastní žádost. Pozdní oznámení této skutečnosti mělo za následek možnost uložení pokuty od 10 Kč do 1000 Kč.
Zbavení svéprávnosti pro duševní chorobu nebo slabomyslnost, bylo možné na základě návrhu nebo z úřední moci. Zbavení svéprávnosti pro marnotratnictví, pijáctví nebo zneužívání nervových jedů bylo možné jen na návrh. Pokud to vyžadoval veřejný zájem, mohl státní zástupce podat návrh na zbavení svéprávnosti. Dále tak mohl učinit v určitých případech starosta obce pobytu a domovské obce. Před zahájením řízení o návrhu na zbavení svéprávnosti pro duševní chorobu nebo slabomyslnost mohl soud nařídit, aby bylo předloženo lékařské vysvědčení o duševním stavu chorého. Vyšetření nesmělo být konáno dříve než 14 dní před jeho předložením soudu. K obhajobě svéprávnosti proti soudnímu usnesení o uvalení opatrovnictví si mohl opatrovanec zřídit právního zástupce a vzít na sebe platný závazek k náhradě útrat zastupování. Od výslechu osoby zbavované svéprávnosti bylo možné upustit jen tehdy, pokud nebylo jeho provedení vůbec možné anebo by hrozila újma takové osobě. Za účelem vyšetření duševního stavu osoby mohl soud tuto osobu nechat vyšetřit v ústavu po dobu nejvýše tří měsíců.
Zbavení svéprávnosti, zrušení a přeměna zbavení svéprávnosti po právní moci byla ihned opatrovnickým soudem vyhlášena a oznámena třetím osobám. Vyhláška o těchto skutečnostech byla vyvěšena na úřední desce, v obci trvalého pobytu osoby zbavené svéprávnosti a dokonce uveřejněna ve veřejných listech. Dále byla vyhláška zaslána advokátům a notářům v obvodu okresního soudu, ve kterém měla osoba zbavená svéprávnosti pobyt. Totéž bylo oznámeno advokátní a notářské komoře. Nebyla-li ještě odstraněna duševní choroba nebo slabomyslnost, ale došlo k jejímu zlepšení, mohl soud přeměnit úplné zbavení svéprávnosti na částečné.
V tomto soudním řízení postupovaly soudy dle předpisů o řízení v nesporných právních věcech č. 208 ř.z. z roku 1854. Kromě toho platilo obdobně ustanovení civilního řádu soudního o provádění důkazů a opatření listin, předmětů ohledání a přezvědných věcí. Doručovat nemusel soud rozhodnutí osobě, o jejímž zadržení nebo zbavení svéprávnosti se rozhodovalo jen tehdy, pokud by to bylo pro její stav zřejmě bezúčelné nebo dokonce škodlivé.
Tzv. střední občanský zákoník jako důsledek právnické dvouletky
Dne 1. 1. 1951 nabyl účinnosti zákon č. 141/1950 Sb., občanský zákoník. Svéprávnost vznikala v plném rozsahu dosažením zletilosti tj. dovršením 18 roku. Kdo byl mladší než šest let, byl k právním úkonům naprosto nezpůsobilý a jednal za něj zástupce. Kdo dovršil šestý rok, byl způsobilý k právním úkonům, které byly výhradně k jeho prospěchu. Osoba patnáctiletá byla způsobilá k uzavírání pracovních smluv a k nakládání s vlastní odměnou za práci. Ustanovení § 15 občanského zákoníku umožňovalo zbavit osobu svéprávnosti za předpokladu, že byla starší šesti let a nebyla schopná obstarávat své věci pro duševní poruchu, která nebyla jen přechodná. Svéprávnosti mohl být soudem částečně zbaven ten, kdo je zletilý a není pro duševní poruchu, která není jen přechodná, nebo pro navyklé nadměrné požívání alkoholických nápojů nebo omamných látek a jedů schopen obstarávat si sám své věci. Ustanovení § 60 a násl. občanského zákoníku upravovalo institut opatrovnictví pro osoby zbavené svéprávnosti. Měl-li opatrovanec nebo poručenec nějaké jmění, sepsaly se movité věci a byl proveden jejich odhad. Skvosty se uložily do soudního depozita u státní spořitelny. U nemovitostí byl proveden v pozemkové knize zápis o zbavení svéprávnosti. Soudy také schvalovaly důležité úkony opatrovníků za opatrovance např. schválení odmítnutí dědictví, zmocnění k podání žaloby, schválení smíru, schválení hypotekární půjčky a nebytí nebo zcizení nemovitých věcí. Při zmocnění k podání žaloby bylo nutné zjistit, zda nejde o spor beznadějný, jehož vedení by způsobilo soudnímu chráněnci jen výlohy. Tato právní úprava byla v porovnání s předchozí právní úpravou velmi stručná, nicméně v porovnání s občanským zákoníkem z roku 1964 byla ještě podrobnější.
Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník
Náhradou za občanský zákoník z roku 1950 byly vydány tři právní předpisy tj. zákon č. 40/1964 Sb., Občanský zákoník, zákon č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník a zákon č. 101/1963 Sb., zákoník mezinárodního obchodu. Občanský zákoník upravoval jen základní občanskoprávní vztahy. Československá právní věda se opírala o poznatky sovětské právní vědy a marxismus-leninismus. Pojem svéprávnosti byl opuštěn a nahrazen pojmem způsobilost k právním úkonům. Pojem „nesvéprávný“ byl považován za znevažující. Zletilosti se nabývalo dovršením 18 roku a před dovršením 18 roku se zletilosti nabylo uzavřením manželství. Způsobilost k právním úkonům byla omezena nebo vyloučena přímo ze zákona z důvodu nedostatku věku, rozhodnutím soudu o zbavení nebo omezení způsobilosti k právním úkonům anebo přímo ze zákona díky přechodné duševní poruše. Nezletilé osoby byly způsobilé jen k takovým právním úkonům, které jsou svou povahou přiměřené rozumové a mravní vyspělosti. Omezení nebo zbavení způsobilosti k právním úkonům se mohlo týkat zletilých i nezletilých osob. Tento občanský zákoník byl platný do 31.12.2013.
Zdroje:
KNAPP, M., Právo manželské a rodinné jakož i poručenství a opatrovnictví, Praha, 1887
ROUČEK, F., Československý zákoník občanský a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi, Praha: Československý kompas, 1926.
VESELÝ, V., Obecný zákoník občanský a souvislé zákony, Praha: V. Linhart, 1947.
SEDLÁČEK, J., Rodinné právo, Brno, 1934.
KRČMÁŘ, J., Právo rodinné, Praha – Smíchov: Typus, 1930.
MAYR, R., Soustava občanského práva, Brno: Barvič & Novotný, 1926.
HALOUZKA, V., Zákonné zastoupení obviněných – částečně nezpůsobilých k právním úkonům. In: Právník roč. 117, č. 6/1978, s. 549 -557.
Okomentovat