Ing. Romana Mikušová
Syndromem zavrženého rodiče se odborníci v Evropě zabývají teprve od 80. let minulého století. Převážnou většinou zavržených rodičů tvoří otcové. Žen, které se dostanou do pozice zavrženého rodiče, je minimum a bohužel já jsem tou výjimkou…
Můj neuvěřitelný příběh se začal odehrávat v roce 2008 po smrti mé maminky, která tehdy podlehla během pár měsíců zákeřné chorobě. Já jsem si tenkrát myslela, že nic hroznějšího mi už osud nemůže připravit. Jak hluboce jsem se mýlila! V té době jsme se sedmiletou dcerou, desetiletým synem a manželem bydleli v podkroví mých rodičů a dostavovali jsme rodinný dům. Já jsem studovala dálkově ekonomickou fakultu a pracovala jsem jako účetní ve firmě, kterou vlastnil můj bývalý manžel se svým bratrem. Děti navštěvovaly malotřídní školu a byla to taková moje roztomilá zlatíčka. Radovala jsem se z nového domu, kam jsme se v létě roku 2009 přestěhovali, a užívala jsem si rodinné pohody. Poprvé od maminčina úmrtí jsem cítila, že začínám znovu žít a užívat si chvilky obyčejného štěstí, že mám dvě nádherné, zdravé děti, rodinu a vysněný dům. Vše se odvíjelo jako podle receptu na rodinné štěstí. V květnu 2010 jsem úspěšně složila bakalářské státní zkoušky a nastoupila jsem do nového zaměstnání ve státní správě. A tehdy se nad námi začaly stahovat mraky v podobě manželovy nedůvěry, žárlivosti až pronásledování.
Na podzim téhož roku, kdy jsem pokračovala v magisterském studiu, se situace v naší rodině ještě více vyhrotila. Manžel na mě často křičel, vyhrožoval mi, prohledával mi osobní věci, telefon. Já jsem si však myslela, že jeho nervozita vychází z problémů ve firmě a naivně jsem doufala, že se vše zase uklidní. A pak se začaly dít ty zvláštní věci. Když jsem si sedla večer k učení, začaly v domě vypadávat pojistky, přestalo svítit světlo, nefungoval internet. Časem jsem zjistila, že to všechno provádí manžel, který mi kvůli svému žárlení chtěl zabránit ve studiu. Postupně se mi začaly ztrácet klíče od auta, různé dokumenty, doklady a další věci z kabelky. Dokonce mi uložil do polštáře v ložnici štěnici na odposlech!! Zpočátku jsem to nechápala a paradoxně mi jeho žárlení i částečně lichotilo. Postupně ale přitvrzoval a žárlení se začalo měnit v násilí. Někdy se choval mile, ale pak mě nečekaně a z nepochopitelných důvodů udeřil pěstí do hlavy, nebo do jiné části těla. Tenkrát jsem mu řekla, že pokud se nevzpamatuje a nezmění své chování, tak se s ním nechám rozvést. Vždycky, když šel do sklepa, tak jsem poslouchala, jestli nevržou dveře od skříně, kde měl uzamčené zbraně (byl myslivec), a obávala jsem se, jestli nás všechny nepostřílí. Později jsem pochopila, že jediná, kdo je tu na odstřel, jsem pouze já. Brzy si totiž uvědomil, že děti bude do budoucna potřebovat jako nástroj pro moji celkovou likvidaci. Jistým způsobem se mi ulevilo, když jsem pochopila, že dětem fyzicky neublíží, ale na druhou stranu jsem čím dál víc vnímala, jak silně je ovlivňuje a jak já je postupně ztrácím.
Během roku 2011 se situace začala zhoršovat, hlavně tím, že mi manžel znemožňoval chodit do kuchyně a postupně mě vykazoval i z jiných prostor v domě. Poté co došlo i na fyzické napadání, kdy u nás v domě několikrát zasahovala státní policie, jsem opravdu požádala o rozvod a o svěření dětí do mé výchovy. Manžel se začal chovat ještě hůř, vozil děti každý den do školy, ze školy si je vozil do firmy a vraceli se domů ve večerních hodinách. Každou volnou chvíli je držel ve své blízkosti, aby je mohl maximálně ovlivňovat a posléze i ovládat. To už jsem navštívila orgán sociálně-právní ochrany dětí ve Vsetíně, kde jsem sociálním pracovnicím situaci popsala a žádala jsem o možnost trávit polovinu volného času svých dětí s nimi. Pracovnice se mnou sice sepsala protokol, ale zároveň mi oznámila, že ji manžel navštívil již přede mnou, plakal a tvrdil, že prý nemám zájem se starat o děti a vytvořil před nimi drásající scénu zlomeného, zoufalého otce. Ten stejný prosincový den 2011 jsem přišla pozdě a dětí jsem se ptala, jaký měly den a jak bylo ve škole. Začaly se chovat divně a nebyly mi schopny odpovědět. Když jsem se ptala, co se děje, tak mi řekly, že nebyly ve škole, ale u paní psycholožky Kunetové ve Zlíně, kde řekly, že chtějí žít s taťkou, ale hned mě uklidňovaly, že přeci i nadále zůstanu jejich mamka a budu babičkou jejich dětí. Ihned jsem volala psycholožce, protože jsem toto cítila jako velký podraz, protože jsme v kontaktu byly a ona se mi neobtěžovala tuto skutečnost sdělit. Otec držel děti čím dál víc u sebe, dokonce jim začal vařit, najednou se s nimi začal učit a trávit s nimi veškerý volný čas. Cítila jsem, jak mě všichni vypuzují ze svého života. Když jsem usínala nebo jsem se probouzela, měla jsem kolem očí zaschlé slzy a musela jsem si dávat do pusy prsty, do kterých jsem kousala, abych nekřičela. Manžel před dětmi často hrál divadlo, jak je mu špatně v mé přítomnosti, a děti se tvářily soucitně a vyháněly mě z pokoje. Prý tatínka jen trápím a že jsem jenom ženská, která je „jen porodila“ a ony už ke mně nic necítí. Moje jídlo se vyhazovalo, stejně jako oblečení, které jsem jim kupovala. Po celou dobu jsem navštěvovala pracovnice orgánu sociálně-právní ochrany dětí v naprostém zoufalství. Nedokázala jsem si představit, že by mohly uvěřit pouze několikatýdennímu hranému zájmu otce o naše děti.
U prvního stání u soudu, kdy už jsem byla lehčí o patnáct kilo, jsem nevěřila vlastním uším. Advokátka, která zastupovala otce dětí, všem bezostyšně tvrdila, že jsem se nikdy o děti nestarala, jen jsem si užívala a žila si vlastní život. Manžel jí souhlasně přitakával a já, skoro nepřítomná, jsem si vyslechla, že se děti svěřují do výchovy otce. Když za mnou večer dcera přišla s tím, že nechápe, proč o ně pořád bojuju, když oni mě už vůbec nemají rády, zažila jsem, jak bolí duše. Zmohla jsem se jen na odpověď, že je mám pořád ráda, ale byla jsem zcela ochromená a nebyla jsem schopna jakéhokoli pohybu. V té době jsem často vzpomínala na svoji maminku, na její touhu žít, stýkat se se svými blízkými, těšit se z vnoučat a na to, jak jí ta šance byla krutě odepřena. A tehdy jsem se pokusila se zvednout a jít dál. Začala jsem se víc dívat kolem sebe, snažila jsem se být užitečná u přátel a kamarádů, potřebovala jsem najít nový smysl života. Když jsem si hrála s cizími dětmi, tak jsem si uvědomila, jak moje vlastní děti neuvěřitelně rychle zapomněly na to, jak jsem si hrávala právě s nimi. Jak jsme spolu dřív jezdívali ze školy, povídali si zážitky o spolužácích, jak jsme měly s dcerou holčičí tajemství. Přes všechny ty hrůzy jsem v našem domě zůstávala, nebo spíš jen přespávala, a pořád jsem děti omlouvala, že jsou jen nástrojem k tomu, aby mě uražený, zhrzený a pomstychtivý manžel dostal na psychiatrii. Mívala jsem tenkrát ještě hezké sny, o tom, jak s dětmi pouštíme draka, chodíme na procházky a žijeme jako dřív, ale probuzení bývalo kruté a následující realita ještě horší. V ložnici jsem se musela na noc zamykat, protože tam manžel běžně chodil a bral mi osobní věci a rozsvěcoval s tím, že on si ve svém domě může dělat, co chce.
Zlom nastal, když mi na konci ledna 2013 manžel rozbil před očima dcery telefon, kde jsem si nahrávala, jak mi nadává, přepíná mi televizi a vyhání mě z obývacího pokoje. Do té doby jsem se cítila s dětmi v bezpečí, protože na ně nechtěl jejich otec udělat špatný dojem a alespoň částečně se ovládal. Ale teď už bylo všechno jinak. Telefon, který jsem měla otevřený, manžel jediným pohybem zlomil na dvě části a zničil. Když jsem se rozplakala, pronesla dcera směrem k otci: „No nazdar, ona nám tady snad bude řvát. Mamko, proč sis sedla na ten telefon?“ V ten moment jsem pochopila, že v našem společném domě už pro mě není místo a dětem opravdu nemohu pomoci. Definitivně se potvrdil scénář programování, o kterém mluví diagnóza syndromu zavrženého rodiče. Seznámila mě s ním psycholožka, k níž jsem v té době chodila na sezení. S hrůzou jsem četla knihy, které se tomuto fenoménu věnují. Byly snad napsané o mých dětech!! V květnu 2013 jsem se z domu odstěhovala do podnájmu a moje první noc v cizím městě byla snad nejhorší v mém životě. Spala jsem na matraci, kterou jsem si jako jedinou odnesla z domu, a celou noc jsem probrečela. Vyčítala jsem si, že jsem ten teror mohla vydržet, mohla jsem přestat studovat a za to mít svoje děti a dívat se, jak vyrůstají. Teď jsem měla klid, příjemné bydlení, dobrou práci, úžasné kolegyně v zaměstnání, ale byla jsem sama, bez dětí – své budoucnosti.
Děti postupně zavrhly také všechny moje přátele, známé a kolegy, se kterými před otcovým nátlakem komunikovaly bez problémů. Vůbec nemají výčitky, že by se ke mně a mým blízkým špatně chovaly, a nic z toho, co jsme spolu zažili, už si nepamatují, nebo si to pamatovat nechtějí. Teď dospívají, je jim 13 a 16 let, a v tomto věku nemají zájem poslouchat řeči o neúprosném času. Přesto, že se děti i písemně vyjádřily, že mě už nechtějí vídat, já na společných setkáních trvám, protože jinou možnost se s nimi setkat nemám. Když si pro ně přijedu, tak se mnou nechtějí odejít z domu a po půl hodině mě začnou upozorňovat, že bych měla odejít, protože se musí učit nebo uklízet. Když se bývalý manžel objeví v jejich blízkosti, začnou být nervózní a tvrdí, že je jim ze mě na zvracení. Vůbec netuší, že pro mého bývalého manžela jsou pouhým nástrojem cílené msty vůči mně. To je opravdu tak sobecký a nechápe, že okradl hlavně děti?
Bohužel na náš i na další předchozí případy měla velký vliv také advokátka mého bývalého manžela. Té vůbec nešlo o blaho dětí a vyřešení situace ve prospěch naší rodiny, ale pouze o zisk a připsání si vítězství za každou cenu a psychicky zničenou protistranu. Je mi smutno z toho, že dnešní soudnictví je jen byznys. Co vyroste z dětí takto citově vyprahlých a ostudně zbavených přítomnosti matky, která o ně stojí, o to se nikdo nestará. Každé dva týdny jsem OSPOD upozorňovala, že děti jsou opravdu jen nástrojem jejich labilního otce a předkládala jsem důkazy, před kterými zavírají oči. Až po intervenci senátora Čunka na podzim 2012 se uskutečnila schůzka s psychologem, pracovnice OSPOD navrhly plány rozvoje dětí, při předání dětí byly asistentky. Bohužel pomstychtivého člověka majícího za cíl získání majetku a zničení matky to nezastavilo. Když jsem si žádala o snížení výživného adekvátně k času, který trávím ve skutečnosti oproti rozsudku, tak až odvolací soud v Ostravě otci pohrozil odebráním dětí. Má práva matky na výchovu dětí nikoho v naší společnosti nezajímají. Mám jen povinnosti platit a nechat se ožebračovat jak finančně, tak psychicky. Když jsem poukazovala na to, že děti jsou obětí syndromu zavrženého rodiče, dozvěděla jsem se, že české úřady s touto diagnózou neumí pracovat.
Dřív to byly veselé a šťastné děti, teď mají prázdný pohled a odevzdaně čekají na názor otce, kterého jako jediného uznávají. Cítím bezmoc, rezignaci a lítost. Blízko mě vyrůstají mé vlastní děti, se kterými už nikdy neposnídám, nezasměji se, nepohladím je. A přesto v koutku duše věřím na zázrak… Já vím, jsem dospělá a měla bych vědět, že…
5. 12. 2014 at 22:43
Tomáš Holek je teplý?
5. 12. 2014 at 22:45
Tomáš Holek je teplý?
5. 12. 2014 at 22:47
Chci se přiznat, že jsem teplý.
5. 12. 2014 at 22:50
Chci se vám přiznat, že jsem 4%
9. 12. 2014 at 21:02
tak něco podobného já……syn na mě sejří, nikdo s tím nic nedělá, hlavu plnou bludů, lží atd
10. 12. 2014 at 22:31
Prožívám to samé, co je v článku. Mám 2 posudky na syndrom, 3 roky neřešené návrhy na výkon rozhodnutí, psychoterapie, na které matka nedochází a to vše bez povšimnutí soudů a sociálky, které spíše patologii matky podporují. Nemám děti, jenom na ně platím atd. Zdá se,že soudní cestou k nápravě nedospějeme. Musí vzniknout precedens – krvavý precedens. Je potřeba v soudech a sociálkách vyvolat strach, aby změnili své postoje. Když to prolomí jeden z nás, přidá se další. Mstíte se nám přes děti? Zaplatíte! Všichni!!
18. 12. 2014 at 11:28
To soldier: Ale jak konkrétně dosáhnout tohoto precedensu? Všichni výše jmenovaní se jen ohřívají na státních místech a chtějí v klidu dožít důchodu. Nemají zájem co vyroste z takto psychicky poškozených dětí.
4. 1. 2015 at 21:56
Vzhledem k tomu, že autorka článku a zároveň matka dětí, o kterých je zmínka, píše,že děti o ni vysloveně nemají zájem a odmítají s ní jakýkoli kontakt,nechápu, proč se matka stále tak snaží….jasně, děti by měli mít matku a tento případ je na české poměry netradiční, většinou totiž odeberou děti otci, ale pokud jsou ve věku 13 a 16 let, jsou podle mě ve věku kdy už mají svůj rozum a nějaké navádění ze strany otce jen aby ublížil matce a nějakým způsobem se jí mstil, mi přijde dosti nesmyslné…pokud tvrdíte,že otec je takový tyran a manipulátor, který svůj zájem o ně hraje jen před okolím, pak by na to ty děcka už dávno přišly a možná nějaký kontakt s matkou navázaly…možná ten zájem o ně z matčiny strany přišel taky až ve chvíli, kdy se řešilo svěření do péče…takový je pouze můj názor na tento příběh, který mi s prominutím chvilkami přijde přitažený za vlasy a trochu zbytečně přehnaný…nicméně přeju matce,ať si k ní děti najdou časem vlastní cestu…. možná to chce jen přestat řešit bývalé manželství a víc se zajímat o dobro dětí….ty to totiž odskáčou vždycky nejvíc
4. 1. 2015 at 22:14
Milá Lejlo, většinou lidem nepřejeme nic zlého, ale va vašem případě vám přejeme, abyste něco takového sama zažila, abyste přestala zpochybňovat to, že děti mohou být zmanipulované i ve starším věku. Konečně i dospělí mohou a jsou často zmanipulovaní, třeba i většina národa, jak jsme viděli v nacistickém Německu nebo v socialistických zemích. Podobnou zkušenost měla i paní Pamela, zakladatelka reintegračního centra pro těžce odcizené děti v Kanadě. Něco takového bychom zde také potřebovali: https://www.stridavka.cz/reintegrace1.html
6. 1. 2015 at 21:58
Milá Lejlo, děti mi nebyly odebrány, pouze děti po třítýdenní otcově péči vyjádřily u psycholožky názor, že s ním chtějí po rozvodu zůstat. Kdy k tomuto vyjádření samozřejmě soud v jejich věku již přihlédl a svěřil je do jejich výchovy, zvláště po tom, kdy u tohoto soudu sprostě lhala právní zástupkyně otce dětí i on sám. Tehdy jsem ještě zůstávala klidná a říkala si, že soud si přece všechno ověří. Samozřejmě se tak nestalo a nikdo žádná šetření kdo se o děti skutečně staral neprověřil, ani Ospod ani samotný soud, jak jsem u soudu požadovala. Je spíše alarmující, jak se děti během pár měsíců změnily a svůj vztah ke mě vyresetovaly. Bývalé manželství skutečně neřeším, po tom co jsem poznala, kdo je tento člověk jsem ráda, že již s ním nejsem pod jednou střechou, bohužel za vysokou cenu. Bohužel se potkáváme u soudu, kdy řešíme majetek, abych vůbec mohla existovat, když mu zůstalo vše od firmy, pozemků i nového domu.A to díky jeho právní zástupkyni, která mu přede mnou řekla, že pokud získá děti, nikdo ho z domu nedostane. A já bydlím v pronájmu a věřte, že po zaplacení nájmu výživného, toho nazbyt není. Ale i nad toto jsem se povznesla, a snažím se jen vidět děti dvakrát za měsíc cca 40 minut. No taky si myslím, že zažívat toto, v zemi, kdy má každý plnou pusu řečí o rovnoprávnosti, je přitažené za vlasy. Děkuji za názor, a přeji, aby se toto už nikomu nepřihodilo.