Ing. Aleš Hodina, dr. h. c.

Výsledkem rozchodu rodičů jsou mnohdy zničené vztahy i mezi dětmi a rodiči. Nemuselo by tomu tak ale vůbec být, nebo alespoň ne tak často.

Snaha separovat dítě od otce

Když se s Pavlem rozešla manželka, jejich synovi byly teprve tři roky. Nepodařilo se mu získat u soudu víc společného času s dítětem než jeden víkend za čtrnáct dní. Už od počátku bylo vidět, že manželka moc nechce, aby syn byl s ním. Různými způsoby tomu také začala bránit.

Jednou dítě vážně onemocnělo rýmičkou, podruhé mělo rodinnou oslavu, potřetí mu matka naplánovala výlet s kamarády. Pavel si chtěl stěžovat u soudu, ale sociální pracovnice na OSPOD mu to rozmluvila. Prý aby ještě víc nevyhrocoval vztahy s matkou a neubližoval tak dítěti.

Asi po roce Pavel začal pozorovat v synově chování změny. Už se nechtěl s tátou tolik mazlit a dovádět. Občas z něj dokonce vypadlo i nějaké nepěkné oslovení. Takové, které mezi dětmi jeho věku ještě nebylo obvyklé. Pak začal otci otevřeně říkat, že ho nemá rád a že už ani nechce k němu jezdit, protože ho to s ním nebaví. A protože prý dřív ubližoval mamince.

Otci se rozsvítilo

Když zanedlouho otce svou dětskou ručičkou uhodil do tváře, Pavlovi jako by se konečně rozsvítilo v hlavě: „Co se to vlastně děje a kam to všechno vede? Ještě chvíli a syna definitivně ztratím…“ Začal intenzivně hledat pomoc a obrátil se nakonec na nás.

Bylo, jak se říká, za pět minut dvanáct. U syna se již projevoval středně rozvinutý syndrom zavržení rodiče. Americký psychiatr Richard A. Gardner jej definoval jako „poruchu, která se projevuje tím, že dítě soustavně a neodůvodněně zlehčuje a uráží jednoho z rodičů. Její příčinou má být kombinace faktorů, zejména indoktrinace ze strany druhého rodiče (téměř výhradně jako součást sporu o svěření dítěte do péče po rozvodu rodičů).“ (zdroj: Wikipedie)

Pavlovi jsme doporučili, aby jednal rychle, protože čas hraje proti němu. Bylo třeba, aby zdokumentoval stav dítěte odborným vyšetřením u psychologa. A pak hned podal návrh k soudu. Popsal v něm, jak se v průběhu doby postupně vyvíjela. A navrhl řešení. To spočívalo v tom, aby syn podle § 909 občanského zákoníku změnil výchovné prostředí – přestěhoval se k tátovi.

Cesta k nápravě

Sociálka, která se od začátku zastávala matky, byla samozřejmě proti. Poukazovala na to, že dítě je zvyklé u matky a jeho vztah s otcem je narušený (aniž by se zabývala tím, proč). Naštěstí případ dostala u soudu nová soudkyně. Ta správně vyhodnotila navrhovanou změnu jako jedinou možnost, jak ještě zachránit vztah syna a otce. Rozhodla o svěření dítěte do péče otce s tím, že kontakty s matkou budou zprvu probíhat pod odborným dohledem. Pokud nebude shledána manipulace z její strany, matčina péče se postupně opět rozšíří.

Poté, co soud takto rozhodl, nastala velmi dramatická situace. Matka odmítla otci syna dát, ten sám se tomu bránil, křičel, začal do otce kopat. K předání dítěte došlo až následně za pomoci policie a soudního vykonavatele.

V autě se syn uklidnil, ale k otci se choval stále velmi odmítavě. Ten však již věděl, jak má postupovat. Nereagoval na synovy urážky, snažil se s ním jednat vlídně, ale nevnucovat se – spíše jen tak, aby dítě mělo pocit, že se na něj může kdykoliv obrátit. Vše průběžně konzultoval s psychologem, ke kterému také s dítětem docházel. Vzal si i dovolenou, aby se mu mohl co nejvíc věnovat a nabízet mu různé dětské aktivity.

Bylo to těžké… Po několika dnech se ale chování syna začalo měnit. Začal i sám od sebe na otce mluvit a choval se sice stále odtažitě, už ale ne nepřátelsky. A za 2-3 týdny už nebylo na první pohled vidět, že by v jejich vztahu byl někdy nějaký vážnější problém.

Dítěti zůstali oba rodiče

Poté se chlapec začal znovu vídat se svou matkou. Ta naštěstí pochopila, že už nesmí dítě popouzet proti otci nebo ho rozlítostňovat, jinak by o něj mohla přijít natrvalo. Setkání pod dohledem odborníků tak probíhala v relativním klidu. Později si tedy matka mohla začít brát syna opět i k sobě domů.

Dnes mají oba rodiče střídavou péči v poměru času asi 3:2. Vztah mezi nimi je stále chladný, ale snaží se jej nepřenášet na dítě. Syn má vybudované zázemí u obou rodičů. Začal mezitím i chodit do školy, kde u něj neshledávají žádné problémy. Také odborné vyšetření potvrdilo, že dítě je psychicky vyrovnané a má pozitivní vztah k tátovi i mámě.

Ne vždy se to povede

Bohužel ne všechny případy syndromu zavržení rodiče skončí podobným happy endem. Překážek, které stojí v cestě, může být více – toto jsou ty hlavní:

• Rodič začne situaci řešit příliš pozdě, kdy už jej dítě zcela zavrhlo. I takové případy jsou řešitelné, vyžadují ovšem mnohem větší a dlouhodobější úsilí zavrženého rodiče i odborníků. Je přitom nezbytné, aby dítě bylo po celou dobu umístěno mimo vliv rodiče, který v něm SZR vypěstoval. V zahraničí k tomu slouží tzv. reintegrační centra, kde s dítětem i zavrženým rodičem intenzivně pracují odborníci. U nás taková zařízení bohužel nemáme, někdy proto děti bývají umísťovány do nepříliš vhodného prostředí psychiatrických léčeben.
• Rodič situaci neřeší vůbec a naivně se spoléhá na to, že si dítě časem k němu najde cestu. Mnohdy si však potomek nese v sobě tento blok vůči rodiči navždy. V lepším případě pak v dospělosti hledá svého rodiče v „Poště pro tebe“, kde se třeba dozví, že tento mezitím zemřel.
• Soud nemá vůli situaci řešit. Nechce dítě vystavit krátkodobé psychické nepohodě spojené se změnou, přestože mu tím způsobí dlouhodobé a možná doživotní pokřivení jeho vztahů. Často se odhodlá k nějakému kroku až příliš pozdě a nedůsledně.

Nedivme se proto, když se z odborných odhadů dozvídáme, že syndrom zavržení rodiče u nás postihne každý rok asi 6000 nových dětí. Přitom i zde platí, že nejlepším lékem je prevence. Což v tomto případě znamená hned od počátku – když se rodiče rozejdou – ponechat významný díl péče oběma z nich. Tím si dítě přirozeně zachová silné vazby k tátovi i mámě a nepodlehne tak snadno případné manipulaci z jedné nebo druhé strany.

Aleš Hodina je zakladatelem a ředitelem Mezinárodního institutu pro rodinu a dítě