Tajná řeč

8. srpna 2016

Martin Petiška

–

„Hokoa,“ řekl starší syn, desítiletý.
„Hokoa kim,“ řekl mladší syn. Osmiletý.
A oba se dali do smíchu.
Seděli u stolu se svými rodiči, snídali a rodiče se na ně dívali zaraženě a rozpačitě…
Jejich synové opět začali mluvit tajnou řečí.
Svou tajnou řečí.
„Co zase vyvádíte?“ řekla matka.
„Nechte toho,“ napomenul otec.
Pohlédl káravě na syny.
„Hokoa,“ opakoval starší.
A zase se oba rozesmáli…
Několik dní už mluvili takovouhle řečí, podivnou řečí, které ani jeden z rodičů nerozuměl.
Dokázali se jí bavit dlouho a bavili se s ní nejenom před rodiči, kteří se na ně dívali s úžasem, dokázali se touto tajnou řečí spolu bavit, jak je rodiče často zaslechli, i o samotě.
„Myslíš, že jenom tak treperendí?“ řekl otec.
„Jasně,“ kývla matka, „jsou to velký treperendy.“
Jenomže otci se to nezdálo tak jednoduché.
Ženy mají sklon si vysvětlit to, co se jim zdá, že lze snadno vysvětlit, jenomže vysvětlení nebývá často takové, jaké se dá snadno vysvětlit. Právě proto se ženy tak často zklamou a svá zklamání nechápou, všechno, jak se jim zdá, přece pochopily a přece jejich život dopadl úplně jinak, než si představovaly.
Muži mívají sklon přehlížet snadná vysvětlení.
Jenomže vysvětlení bývá často velice jednoduché a prosté, a tak se mužům stává, že se zklamou, hledali za prostým něco zdánlivě velice složitého, a když je nenalezli, zklamali se a stěžují si na nepochopitelnost života, nechápou totiž, že spousta věcí je velice prostá, nebezpečně prostá…
„Chonoa,“ řekl mladší syn.
Starší syn kývl.
„Chonoa.“
A pokračovali v jídle.
Matka se chtěla zeptat, co řekli.
Otec se chtěl zeptat, co řekli.
Jenomže ta i ten mlčeli.
Věděli, že by se synové jenom záhadně usmáli, jako vždy, když se jich na jejich tajemství ptali.
Byla to jejich řeč –
Tajná…
Začali hovořit tajnou řečí nedávno, tehdy, když se rodiče začali rozvádět. Dohodli se, že dokud rozvod neproběhne, budou o něm před syny mlčet, jenomže něco zřejmě prosáklo, něco se v jejich chování změnilo. Synové, jak se rodičům zdálo, přes všechno utajování museli postřehnout změnu. Nevěděli, co se mezi rodiči děje, poznali přitom, že už to není ten starý, navyklý domov. A tehdy se začali dorozumívat tajnou řečí. Jako by se do toho podivného jazyka ukrývali, jako by v něm nacházeli svůj domov, do kterého nemohou rodiče vstoupit. Matka si myslela, že si jenom tak hrají, otci se zdálo, že v řeči svých synů poznává jisté zákonitosti, není to jenom tak nějaké povídání, oni si vytvořili opravdu jakýsi jazyk, systém dorozumívání, kterým hovoří tak, jako by rodiče hovořili před dětmi například anglicky, aby jim děti nerozuměly…
Když si chtěli něco říct, volili jinou řeč.
Děti se zlobily.
Teď nám to oplácejí.
Mají svou řeč, tajnou řeč a my ji s manželkou nemůžeme rozšifrovat.
Ale možná –
Možná má manželka pravdu a děti žádnou tajnou řeč nemají, jenom tak vyslovují slabiky a baví je, jak my se domýšlíme, co říkají.
Ano, tak to bude…
„Kolele,“ řekl starší syn, „lele.“
Mladší syn kývl.
Prostě nás chtějí doběhnout, jako by spolu mluvili, a přitom si jenom tak hloupnou.
„Půjdeš za tím svým?“ zeptal se anglicky manželky.
„Co je ti do toho,“ odpověděla anglicky.
Máme taky tajnou řeč, uvažoval otec a díval se na syny, kteří je pozorovali se zájmem a snažili se porozumět tomu, co si rodiče řekli.
Rodiče spolu moc mluvit nemuseli.
Už se dohodli.
Nebudou se od sebe stěhovat, nebudou se hádat o majetek, oba budou bydlet v tomhle bytě dál a oba si budou žít, s kým budou chtít, budou dál dělat dětem domov, takový, jaký by si přáli mít sami.
Šťastný domov.
Bez hádání a bez soudů, bez psychologů.
Bez soudních znalců.
Bez sociálních pracovnic.
„Ťukoaa,“řekl mladší syn.
Starší se zamyslel.
Pak pokrčil rameny.
Jistě to není řeč, jenom si tak hrají, dělají to po nás, oplácejí nám naši tajnou řeč…
Naši angličtinu.
Večer, než šli spát, se manželé ještě, tak jako bylo jejich několikaletým zvykem, zastavili na balkóně. Nechtěli kouřit v bytě, chodívali si svou večerní cigaretu vykouřit na balkón. Veliké sídliště se rozlévalo před nimi jako vesmír, jejich dům stál na vršku a z dvanáctého patra viděli rozlehlé moře budov, jako by se nad ním vznášeli v letadle, nebo jako by byli ptáci, kteří plují nad mořem světel, nad hvězdami oken, každá z těch hvězd byla obývána nějakou rodinou, každá z těch hvězd, rozsvícených z blízka do dálky, byla něčí domov. Pokuřovali a hovořili, kdysi dávno to byly chvíle plné porozumění, v poslední době to bývaly chvíle ticha, manželství se rozpadlo a oni neměli, o čem by spolu hovořili, jejich ticho se vznášelo nad tichem sídliště.
„Hokoa,“ řekl manžel.
„Nech toho.“
„Hokoa hoko,“ řekl manžel.
„Nech toho aspoň ty,“ řekla manželka a vydechla kouř do temné propasti.
„Stejně,“ řekl manžel, „stejně bych rád věděl, co si ti dva povídají. Mluví a my jim nerozumíme, my mluvíme a oni nerozumí nám.“
Někdy mu připadalo, jako by děti, jejich děti, měly tajnou řeč a jako by tajnou řeč měli i jiní mladí, jako by mladí měli vůbec nějakou tajnou řeč, které on už dávno přestal rozumět.
Lidé mluví někdy jedním jazykem, a přesto jako by každý z nich mluvil jinou řečí.
Jindy si, v dávných dobách, podávali s manželkou na balkóně hezká slova, milostný šepot, polibky.
Teď si podávali ticho.
Když v tichu dokouřili, vyšli z balkónu, zavřeli dveře k moři rozsvícených oken, k moři rozsvícených hvězd cizích domovů.
„Hokoa hoko,“ řekl manžel.
Manželka jenom útrpně pokrčila rameny a šla do koupelny, za chvíli zmizí ve svém pokoji a on zde zůstane sám, sám v domově, ve kterém nerozumí manželčině tichu a ve kterém nerozumí tajné řeči svých synů.
Z koupelny se ozval prudký proud vody, manželka se sprchovala, bude zase v koupelně tak dlouho.
Uvažoval, co by měl dělat, než manželka vyjde v županu z koupelny, mihne se kolem něj a jako obvykle, bez přání dobré noci, vejde do svého pokoje.
Mám ženu.
Mám děti…
A jsem sám.
Jako by jeho domov byl ostrovem, ostrovem v moři tmy, a on si nerozuměl ani s těmi, kdo žijí na jeho ostrově.
Protože nezná řeč domorodců.
Kmen jeho dětí si s ním nerozumí, má své zvyky, svou řeč a on do té řeči nikdy nepronikne.
Vešel tiše do pokoje synů.
Spali na boku, každý ve své postýlce, vzpomněl si, co říkávala jeho babička, šťastné děti prý spějí na zádech a mají ruce položené nahoře vedle hlavy, když jsou děti zachumlány do přikrývky a skrčeny do polohy, jakou měly, než se narodily, znamená to, že mají starosti, že se mimoděk vracejí do polohy, jakou měly, než vešly na tento svět, a pak není něco v pořádku.
Děti spaly, jako spávaly, než se narodily.
V poloze, jakou měly, než se narodily, možná, napadlo otce, se vracejí podvědomě do času, než přišly na tento svět.
Do času, kdy by on byl rád zpátky, do času, než se on narodil a žil ještě v bezpečí, ve světě bez zrad a samoty a opouštění.
Koneckonců, nebyl to dnes tak zlý den.
Manželka nekřičela, neurážela ho, neutekla se svým jídlem do svého pokoje, jako to dělávala.
Jedla s nimi…
Všiml si, že i děti se občas při večeři usmály, tak jako se usmívávaly před tím, než mu manželka oznámila, že má někoho jiného, a že žije s ním.
Tehdy to byl pro něj šok.
„Tak se rozvedeme?“
Pohrdavě se na něj zadívala.
„Proč bychom se rozváděli?“
„Když máš jiného.“
„No a?“
„Když máš jiného, tak je snad jasné, že se mnou nebudeš chtít žít.“
„To neznamená, že s tebou nebudu bydlet. Jestli budeš souhlasit. Budeme dál spolu bydlet.“
Nevěřil tomu, co slyší.
„Ty chceš žít s jiným a bydlet se mnou?“
„No a? Plno kamarádek to tak dělá. Tak si taky někoho najdi.“
„Proč nechceš bydlet s tím, koho miluješ?“ řekl tiše.
„Je ženatý,“ řekla.
„Nerozvede se?“
„Ne.“
Řekla to unaveně, jako by nemluvila s manželem, jako by hovořila s malým dítětem.
S dítětem, které ještě nepochopilo, jak to ve světě chodí.
„Takže…“
Mlčel.
„Nemusíš se dívat tak nechápavě,“ usmála se.
Usmála se na něj jako na dítě, které nemůže pochopit, že na zahradě za domem nežijí lvi a medvědi.
„Nevím, co je na tom k pochopení,“ řekl.
„Jsem holt in,“řekla.
„In?“
„Jsem moderní,“ usmála se na moře obytných hvězd, které planulo pod jejich balkonem.
„Takže my jsme se vzali, abychom žili každý s jiným,“ řekl.
„Divil by ses, kolik lidí to tak dělá.“
„Radši bych se stejně rozvedl,“ řekl, řekl to s plachou zamyšleností, samozřejmost, s jakou ho zaskočila, ho drtila.
Drtila všechny pochyby, které by jinak měl.
„Představ si ty tahanice u soudu, s advokáty, tenhle být bychom museli pustit, potom bychom se tahali o děti a toho rozčilování,“ řekla usměvavě.
Chtěl vědět, jestli její úsměvy jsou z rozpaků, tolik lidí, když se dostane do rozpaků, se usmívá, nebo jestli její úsměvy jsou opravdu známkou toho, jak je sama se sebou spokojená.
Jenomže balkón byl zahalený půlnoční tmou a on nemohl její úsměvy prozkoumat.
„Takže tohle bude jenom jako hotel?“ ukázal za ne do osvětleného pokoje.
Kývla.
„Jako hotel, ve kterém budeme spolu bydlet každý ve svém pokoji?“
Kývla.
„Hotel se společnou koupelnou a kuchyní?“
Kývla.
„A společnými dětmi,“ dodala.
Mlčel.
„Ne,“ řekl pak.
Udiveně na něj pohlédla…
„Ne,“ opakoval.
„Bude to tak jednodušší po všech stránkách, já vám vyperu, občas uvařím,“ řekla, „co ty bys na to řek?“
„Datum rozvodu,“ řekl.
Užasla.
„Myslela jsem, že chceš žít se svými dětmi, každý den s nima žít, vidět je vyrůstat,“ řekla.
„To bych chtěl.“
„A?“
„Datum rozvodu,“ řekl, „pověz mi datum rozvodu.“
Otočil se od rozsvíceného moře domovů, které se rozlévalo pod nimi jako jiskřící oceán a vešel do osvětleného pokoje.
Váhavě šla za ním.
„Budeš litovat,“ řekla.
„Ty taky,“ řekl.
„Jenomže já tě nemiluju,“ řekla.
Zamyslel se.
„Myslím,“ řekl, „že já tě brzy přestanu milovat, dej mi čas.“
A pak žili spolu a čekali, až je rozvedou, soudy se vlekly a vlekly a děti na nich musely pozorovat změnu, i když se oba dva snažili, aby na nich nic nepoznaly…
A mluvily tajnou řečí.
Řečí, která jejích rodiče dopalovala.
„Myslíš, že se baví o nás?“ ptala se jednou manželka.
Pokrčil rameny.
„Já myslím, že si jenom tak žvatlají,“ řekla.
„Asi ano,“ řekl.
Jenomže jistý si nebyl, když byl on malý, vymysleli si s kamarády tajné písmo a používali ho, aby se nikdo nedozvěděl, co si dopisují.
Proč by si ti dva nemohli vymyslet tajnou řeč.
Děti milují tajemství.
A jejich děti žijí uprostřed velkého tajemství, uprostřed tajemství, které nemohou pochopit.
Jak to, že ti dva velcí obři, jejich rodiče, se chovají tak podivně a jak to, že ti dva moudří obři se na sebe tak podivně dívají, občas dokonce křičí.
Stál nad postýlkami.
Díval se na děti, které zaujaly prenatální polohu, jako by se chtěly takhle vrátit do světa, ve kterém žily, než je jejich rodiče pozvali a vytrhli na tento svět…
Vytrhli z jejich světa klidu a bezpečí a pohody.
Mluví tajnou řečí.
I já a manželka mluvíme tajnou řečí.
Proč se jenom my nenaučíme jejich řeč, abychom my rodiče i děti měli stejnou mateřštinu.
Díval se na oba chlapce a cítil dojetí, kdo ví, kdy je zase takhle uvidí, kam je manželka a ten její odvezou, na tuhle chvíli, jak stál u lůžka svých synů a díval se na ně v hebké rodinné tmě, bude možná jednou vzpomínat, možná na ni bude celá léta vzpomínat, přehrávat si ji jako nějaký film, který už trvá jenom v jediné kopii, v jeho hlavě…
Zapomněli zhasnout lampičku.
Sklonil se, aby ji zhasl.
Pod lampičkou ležel otevřený sešit.
Sešit se slovíčky tajné řeči.
Byla zde slovíčka, výrazy, seřazeny podle abecedy, jak si je vyjeli na počítaci a jak je počítač seřadil.
Našel si slovo hokoa.

hokoa = kdy nám už dají pokoj
hokoa kim = máma zase otravuje

Listoval zápisníkem.

Kafoe = těším se, jak až vyrostu, utečeme z domu
lakua = dělají, jako bychom nevěděli, že se rozvádějí
šumu = kašleme na vás
huhoe = už abychom mohli být sami
dumu = dám vás do domova důchodců
kiloe = už mám všeho dost, chtěl bych umřít

Otec zavřel sešit.
Díval se na spící syny.
Pak zhasl lampičku a pomalu, pomaličku, jako by byl dostal ránu do hlavy, se ploužil do kuchyně.
Otevřel láhev slivovice a nalil si plnou sklenici.
„Máš volno,“ hlásila manželka, procházela kolem kuchyně v županu a na hlavě měla ručník, myla si vlasy, myla si je, aby zítra hezky vlály pro toho druhého, napadlo manžela. „Koupelna je volná.“
Kývl.
„Opíjíš se?“ zeptala se.
Kývl.
„Dej mi taky,“ řekla.
Nalil jí.
„Ve sprše jsem si zase vzpomněla na tu jejich tajnou řeč,“ řekla manželka.
„Myslíš si, že to opravdu nic neznamená?“
Mlčel.
Dlouho mlčel.
Pak se napil zhluboka ze své sklenice.
„Ne,“ řekl konečně, „ne, jistě to nic neznamená.“