Martin Petiška
–
Na Štědrý večer si přišel pro syna.
Manželka se obvykle vymlouvala, že mu syna nedá a kolik týdnů se s ním už nesetkal, jenomže teď se zdálo, že vše bude v pořádku.
Dostane syna, stráví s ním čas, o kterém tak dlouho snil…
Ano, o vánocích bude všechno v pořádku.
„Za chviličku,“ zaslechl za dveřmi hlas, jen co zazvonil.
Manželčin veselý hlas.
Od té doby, co odešla, v něm nikdy neslyšel ten veselý podtón, jaký u ní miloval léta, co s ní chodil, a léta, co s ní žil.
Od té doby, co ho opustila, měla ledový podtón, u těch nekonečných stání u soudu, které ho připravily o tolik peněz, u těch nekonečných sezení u psychologů, ke kterým docházel většinou sám a s manželkou mluvil jenom telefonicky, vždy měla ledový podtón.
Všechno bude dobré.
Změnila se.
Dá mi syna, abych s ním mohl oslavit Štědrý den.
Koneckonců, soud to rozhodl a ona souhlasila, sice až na naléhání sociální pracovnice. Ale souhlasila.
Oslavíme si Štědrý večer.
Představil si pokoj, který je už plný vánočních vůni, představil si svou matku, jak v bílé zástěře krouží kuchyní i slavnostně vyzdobeným pokojem.
Babička vnuka neviděla také už pěkně dlouho.
A on ji má rád a ona má ráda jeho.
Nepočítal s tím, že mu manželka vydá syna, připravoval na to matku, aby nebyla zklamaná, připravoval na to celé týdny už i sám sebe. Tolikrát se stalo, že přišel ke dveřím domku, ve kterém nyní manželka se svým druhem bydlela, a zvonil a zvonil. Kolikrát se stalo, že našel na záznamníku vzkaz, že syn musel odjet. Nebo že je nastydlý a že ho odvezla ke svým rodičům.
Ale tohle je přece Štědrý den.
Vzhlédl k bělostným oblakům.
Začínalo sněžit a na bílou krajinu dopadaly nové a nové vločky, projdou se se synem k tramvaji, poodjedou kousek dál, projdou se po městě a pak už půjdou rovnou domů.
Syn bude zase po měsících spát u něho.
Má už rozestláno, v postýlce na něj čekají jeho staré hračky, medvěd Růžička i medvěd Pandovík i plyšová Paní Housenka.
I když syn bydlel u matky, hračky si s sebou nechtěl odnášet.
„Ať bydlí doma,“ řekl tehdy vzdorovitě matce, když při jedné návštěvě začala cpát jeho hráčky do tašky, aby je odnesla ke svému druhovi, kde se synem bydlela.
Otec se pamatoval, jak byl v tu chvíli na syna pyšný.
Tohle byl vzdor.
Vzdor gentlemana.
Pochopil, že on odejít musí, když ho tehdy matčini rodiče odvlékali z jeho pokojíčku, a že se sem nemůže vrátit.
Ale proč by měly domov ztratit i jeho hračky?
A tak oba jeho medvědi i Paní Housenka dál bydleli v jeho starém pokoji, bydleli doma.
Dnes je Štědrý den.
Den Setkávání, Den Setkání.
I jeho syn se zase setká s rekvizitami svého dětství, zase se setká se svými starými plyšovými přáteli.
Sněžilo hustěji a hustěji a uplynulo dobře deset minut.
Zazvonil znovu na manželčiny dveře.
„Hned, hned,“ ozval se manželčin veselý hlásek.
Ten hlásek, který tak miloval, když se zadýchaný ozýval v kolejním telefonu – byla to studentská láska a teď si vzpomněl na ony kolejní hovory.
Škoda, že jsem jí dal to auto, uvažoval, mohl bych dnes pro syna přijet v autě a mohli jsme se projet někam za město touhle zasněženou krajinou, pohádkovou krajinou.
Představil si, jak oba medvědy, Růžičku i Pandovíka, a plyšovou Paní Housenku mohl posadit za okna auta – a dívali by se na syna, až by vycházel ze dveří domu, z cizího domu, z domu muže, u kterého nyní jeho bývalá manželka žije.
Vystřídala už těch pánů od rozvodu pár a otec se zamyslel, jak by asi na něj působilo, kdyby nežil jako dítě s matkou doma.
Kdyby žil u různých pánů…
Jak jim asi říká? Jak jim asi říkal?
Vláďo?
Prý se teď říkává druhům matek a družkám otců křestními jmény.
Viktore?
Pane Viktore?
Josefe?
Pepo?
Pane Pepo?
Pohlédl k obloze nad hlavou, sněžilo na chvíli méně hustě a bělostnou oblohou přelétalo, z nekonečna do nekonečna, rychlé hejno.
Zazvonil znovu.
„Hned, hned.“
V manželčině přízvuku rozeznával cosi vítězoslavného.
Možná dítě zpracovala, možná mu něco o mně namluvila, možná už syn se mnou ani nebude chtít jít…
Od té doby, co se rozvedl, se mnoho přiučil, mnoho dozvěděl, chodíval do Spolku otců, jak si říkala stolní společnost v sídlištní restauraci. Byli to všichni otcové, kteří měli potíže s tím, aby se mohli setkávat se svými dětmi, všem jejich manželky bránily, aby se mohli vidět s dcerami nebo syny. Tahle společnost se rozrůstala, jakmile se někdo z nich dozvěděl o nějakém otci, který by patřil do jejich společnosti, dal mu vědět, pozval ho mezi ně, a tak se každý úterek setkávali a vyprávěli si, jak se komu z nich daří. Byli mezi nimi i dva právníci, dávali jim rady a psali přípisy k soudu a k sociálním pracovnicím, kupodivu, i když to byli právníci, měli stejné potíže jako ostatní, i jim jejich bývalé manželky bránily setkávat se s jejich dětmi. U tohoto stolku vyslechl tolik příběhů, že by se jimi dalo zaplnit několik knih, a stále nemohl pochopit, proč se děje to, co se děje, proč je třeba ztrácet tolik času, nervů i peněz, když by stačilo se s bývalými manželkami sejít, všechno probrat při šálku čaje, tak, jako to udělalo několik jeho známých. Bratr, uvažoval, je rozvedený se svou manželkou, se kterou má malé děti, a jejich děti o tom ani nevědí, tatínek občas přijede domů a jeho rozvedená manželka se chová před dětmi jako by nic, dohodli se, že jim o rozvodu nebudou říkat, protože oba věděli, jak jejich děti na obou lpí. To já, když jsem žil se svou ženou, jsem byl na tom přesně naopak, nechtěla se rozvést a chtěla žít beze mne a dělala jednu scénu za druhou, bratr je moudrý, rozvede se a děti o tom nevědí, dumal…
Manželčin vítězoslavný hlas ho zaskočil, věděl, že jistě něco připravila, něco, o čem si je jistá, že ho bude bolet.
V poslední době rozeznával radost v manželčině hlasu právě tehdy.
Když si byla jistá, že mu udělá bolest.
Co může udělat?
Dost dobře nemůže říct, že dítě stůně, jako říkala třikrát za sebou, souhlasila se sociální pracovnicí, že dítě, tak jak určil soud, bude na Štědrý večer u něj.
Všechno už připravil.
Bydlel jenom tři kilometry od domku, ve kterém žila bývalá manželka se svým nejnovějším druhem.
Večeře byla připravena tak krásně, jako nebyla nikdy, dokud u něj ještě manželka bydlela.
Vzpomněl si, že jednou manželka začala péct vánoční cukroví až v sedm hodin na Štědrý večer.
Tehdy si to syn vyplakal, chtěl, aby měli nějaké vánoce, jako měli jeho kamarádi, manželka považovala vánoce, jak říkala, za přežitek.
„To chcete slavit narozeniny někoho, kdo není?“ vyjela na něj a na syna, když hovořili o vánoční večeři.
Manželka vždycky uměla najít cestu od nějaké práce, kterou nechtěla dělat a připravovat slavnostní večeři ji nebavilo. Vzpomněl si, jak už před svatbou se děsila toho, že by jednou musela vařit.
„Pro mě je nejlepší oběd broskev a cigareta,“ řekla mu jednou.
Tehdy ho to okouzlilo.
Kolikrát si neuvědomujeme, že to, co nás okouzluje na náhodných známých, je právě to, co nám bude nesnesitelné, pokud se z náhodných známých stanou naší životní partneři. Kdyby manželce pomohl nějaký církevní argument k tomu, aby nemusela připravit štědrovečerní večeři, uměl si představit, že by se vydávala za bigotní katoličku.
Uvažoval, jestli má znovu zazvonit.
Rozhodl se, že ještě počká, zvonil už tolikrát a nikdy se dveře neotevřely.
Stál v chumelenici a díval se na bělostnou pláň hřiště před domem, nebyla zčeřená ani jedinou stopou.
Vzpomínal na vánoce, jaké s manželkou a malým synem slavívali. První vánoce se manželka snažila udělat co nejkrásnější. Jeden z opuštěných otců u „stolu opuštěných“ z jejich společnosti, lékař, tvrdil, že láska je naprogramovaná na tři roky, prý to tak příroda zařídila, je třeba, aby dítě mělo tři roky oba rodiče, a proto tři roky působí hormony, které tvoří cit, jakému se vznešené říká láska, tři roky jsou třeba k tomu, aby dítě trochu povyrostlo a nebylo úplně bezmocné… Tehdy, ten první rok, byl syn ještě v kolébce, kterou mu koupil, ležel u jejich stolku a oni jedli vedle něj a měli syna vedle sebe jako svůj nejkrásnější dárek.
Vzpomněl si, že tehdy manželka opravdu ještě vařila a pekla.
Z dětství se pamatovala, že její tetička dělávala, jak jen tomu říkala, ano, rozpomínal se, vosí hnízda.
Teď, když si tohle spojení vybavil, měl jinou asociaci, jako by on dnes nestál před domem pána, se kterým se manželka rozhodla žít místo něj, jako by stál před vosím hnízdem.
Vosí hnízda byly malé špičaté kužele a manželka se vypravila sehnat do města na ně formu.
Říkala, že vosí hnízda jsou to nejlepší vánoční cukroví, jaké jenom může být, a že ona mu udělá to nejlepší cukroví na zeměkouli.
Když se vrátila z města, jásala.
„Dostala jsem to,“ volala.
„Co jsi dostala?“
„Formičky. Formičky na vosí hnízda.“
„Aha.“
„Báječné, fialové.“
Vybalovala z hedvábného papíru několik desítek formiček, fialových dutých kuželů pro vosí hnízda.
Divil se.
„Proč jsi jich koupila tolik?“
„A kolik jsem jich měla koupit, hlupáčku?“
„Jednu.“
„Jednu?“
Díval se nechápavě a zaraženě na kopeček fialových kuželů, který manželka vysypala na stůl.
„Přece nechceme jenom jedno vosí hnízdo, hlupáčku.“
Mlčel.
„Došlo ti to?“ zeptala se manželka.
„Ne.“
Naopak, bylo mu jasné to, co je jasné každé holčičce, která si dělá na pláži bábovičky, není přece potřeba, aby si nesla na pláž sto formiček, když chce udělat sto báboviček…
Stačí jedna.
Když chce manželka udělat plný tác vosích hnízd…
„Aha,“ řekl.
„Došlo?“ řekla mu posměšně manželka.
„Došlo.“
Přece se s ní nebudu hádat o vánocích, uvažoval, když jí udělám radost, že je chytřejší než já, nic mi to neudělá.
Bohužel jí to nepomůže…
Zase zazvonil.
„Hned, hned,“ ozvalo se za dveřmi. Ještě vítězoslavněji než před tím…
Každý člověk, uvažoval, se dá vyjádřit jednou historkou, jedním příběhem, jako vzorcem, který o něm vypovídá – a moje manželka se dala vyjádřit skvěle tímhle vánočním příběhem o tom, jak chtěla dělat vosí hnízda.
Pak je stejně nedělala, řekla, že cukroví, jaké jim poslala jeho matka, stačí, a že jsou oba stejně dost tlustí.
A dítě stejně cukroví ještě jist nemůže.
U každého člověka se dá najít nějaký příběh, který je ilustrací jeho přístupu k životu. Heslem, které otevírá program, jakým se ten člověk řídí.
Stačí poznat onen jeden jediný příběh –
Některé ženy, uvažoval, když křehl v chumelenici, jsou tak originálně hloupé, že si člověk někdy jejich hloupost ztotožní s půvabem…
Ovšem jenom na jistou dobu.
Po jisté době půvab vyprchá a zbude jenom hloupost, veliká hloupost – a člověk nechápe, co na ní mohl dříve vůbec shledávat půvabného…
Jeho bývalá žena byla celá zakletá v téhle historce, jako bývá brouček zalitý do jantaru.
Vždy dělala věci, které by si zasloužily výsměch, posměch, pokárání. Ona vždy nasadila takový tón, aby se posmívala, vysmívala, aby kárala ostatní…
Přešlápl.
Sfoukl si vločky, které se mu usazovaly na vousech.
Usmíval se, když na manželku vzpomínal, neměl už v sobě nenávist, jenom jisté pobavení, když vzpomínal na historku o fialových vosích hnízdech, jako by četl historku o někom jiném, nějakou anekdotu v humoristickém časopise. Nejsou tajemné ženy, ty, které považujeme za tajemné, jsou jenom hloupé. A my, protože nechceme uvěřit v jejich hloupost, je považujeme za tajemné. Kdybychom si přiznali, že jsme se zamilovali do hloupé ženy, bylo by nám to hloupé, když si namlouváme, že jsme se zamilovali do tajemné, připadáme si naopak povznesení – klameme sami sebe, klameme se – jenom proto, abychom si zalichotili.
Kdyby zde netrpěl syn, bylo by celé jeho manželství jenom takovou veselou vzpomínkou.
Jenže syn trpěl.
Matčin nový druh ho neměl rád. Když o něm syn hovořil s otcem, říkal o něm jenom „ten blbec“. I když ho otec napomenul, příště to řekl zase a otec ho už podruhé nenapomínal, proč bránit někomu v pojmenovávání toho, co neznámé. Nenapomínal, trpěl, představa, že jeho dítě žije s „tím blbcem“, mu byla nepříjemná, jenomže nenacházel žádnou možnost, jak by mohl vztah otce a syna změnit. Soudce, který rozhodoval o tom, komu dítě připadne, jak se mu zdálo, prastarý, nemocný člověk, během jednání užíval pilulky a zapíjel je bylinkovým čajem, který si nosil a pokládal na stůl v soudní síni, když otec vzpomínal na svůj rozvod, cítil ve vzpomínce horkou bylinkovou vůni. Přinesl tehdy soudu několik doporučení od psychologů, že by dítě mělo zůstat u něj, přinesl vyjádření lékaře o chlapcových ticích pokaždé, když se syn setkal se svou matkou, začal na několik dní poškubávat obočím a děti ve škole se mu k vůli tomu smály, daly mu i přezdívku Mrkálek nebo Mrkanda. Na justičního sklerotika, který se při jednom jednání u soudu rozpovídal k zúčastněným místo o jejich rozvodovém řízení o svých zažívacích potížích, nějaké poškubávání obočím neudělalo dojem. „No dítě se nezblázní, když bude u matky,“ uzavřel soudce jednání a napil se zhluboka svého bylinkového čaje, jeho oči dostaly opět obvyklý výraz, ten, který si otec v duchu pojmenoval „nikdo doma“.
Dokud žil syn doma, hovořil úplně jinak, po pár měsících s druhem své matky začal mít novou mateřštinu.
Znepokojivou mateřštinu.
Matka se snažila bránit chlapci, aby viděl otce, nepozorovala, že tím se mu otec stával tajemnějším a vábivějším.
A tím více nenáviděl matku a „toho blbce“.
Netajil se tím.
„Až budu plnoletý, tak jí nakopu do držky,“ řekl jednou tatínkovi, když spolu seděli v cukrárně.
V obvyklém místě otců, kteří „provádějí styk se svým dítětem“.
Otec byl zamyšlený, uvažoval, jestli by se dítě hodně nudilo v muzeu, kam by je vzal, ten den byl studený a plný poryvů deště.
A ještě zbývaly tři hodiny do doby, než dítě od něj odtrhne neodvolatelné rozhodnutí nemocného soudce.
„Komu?“
„Co komu?“
„Komu nakopeš do držky?“
„Mámě nakopu držku.“
Otec mlčel.
Vyrůstal v rodině, kde se všichni měli rádi a i v těch okamžicích hořkosti, které v každé rodině sem tam nastanou, si byli všichni vědomi určitých hranic. Hranic jednání. Hranic pojmenování. Žijeme, napadlo otce, který si nabíral na lžičku ovocný dort, žijeme v době, kdy se zrušily hranice, všechny hranice a říká se tomu svoboda, jenomže daleko lépe by bylo říkat tomu docela jiným slovem: zoufalství. Vložil si do úst kousek dortu, želé se zalitou mandarinkou, a připadalo mu, že ještě nikdy neměl tak horké sousto.
„Maminkám se nenakopávají držky,“ řekl konečně, když polkl, a ucítil prapodivnost celé té zvláštní věty, kterou vyslovoval, cítil i prapodivnost celé téhle zvláštní chvíle se synem.
„Bys koukal, co ona říká a co říká ten blbec, jaký slova,“ probíralo se dítě zmrzlinovým pohárem.
„Člověk někdy řekne divný slovo,“ snažil se otec zjemnit synovu připomínku.
„Voni je říkají pořád.“
Dítě vyslovilo několik slov, která se nehodila do dětských úst, a o jednom se zeptalo otce, co to slovo znamená, i když to samozřejmě věděl, řekl zamyšleně, že takové slovo ještě neslyšel.
Podíval se do zrcadla naproti nim, jestli se červená, byl pošmourný den a cukrárna šetřila, nesvítila, neviděl svou tvář.
Manželka se vždycky nechala tak snadno ovlivnit, uvažoval – věřil synovi, že ona slova, která prý běžně jeho bývalá žena dnes říká, opravdu vyslovuje. Kdyby žila s andělem, mluvila by rajskou řeči, kdyby žila s ďáblem, mluvila by pekelnou mateřštinou. Jsou takové ženy, které do sebe otiskují i řeč toho, koho právě milují a nechají se jeho slovy – pokud jej milují – modelovat, přemodelovat… Konečné před rozvodem mu občas řekla taky občas pěkně věci.
Hnusná svině, blbá svině… Díval se, jak jeho ženě, studované filoložce, kloužou z úst slova, jaká se do jejích tenkých rtů nehodila, která by nikdy nepředpokládal, že někdy použije, natož aby je použila vůči němu.
Škoda, říkal si tehdy, že si se svou ženou nevykáme, tak jako si ještě vykala jeho babička s jeho dědečkem, jaksi by nešlo říct někomu, i kdyby to byl manžel, kterého se manželka chystá opustit s nejnovějším milencem: vy blbá svině.
Stará etiketa nebyla marná etiketa…
Zazvonil.
„Nóóó vždyť jsem řekla: hned.“
Co jí může tak dlouho trvat, uvažoval. Syn si vezme kabát a jde. Jí jde o to, abych mrzl.
A to, musel uznat, se jí daří.
Vzpomněl si, jak na ni čekal minule, než syna vypraví, to byl ještě podzim, pár měsíců mu ho odmítala vydat.
Stále se vymlouvala, psala na bývalého manžela udání na policii i na sociální úřad, jenomže nakonec přece jenom syna vydala.
Čekal na něj tehdy půl hodiny před domem v dešti a neměl deštník, snažil se skrýt pod malou stříšku u domu, věděl, že jak by ustoupil k protější autobusové zastávce, kde byla krytá čekárna, manželka by rázem triumfovala: chtěla jsem mu dát dítě, když on nestál u domu, nebylo dát syna komu.
To poslední setkání se synem bylo zvláštní.
Syn měl jiné oči, než míval.
Ani se moc nesmáli, a to bylo zvláštní, těch pár setkání, co měli spolu po rozvodu, se smávali někdy skoro pořád.
Jednak on i syn dělali „samou legraci“, jak tomu říkala jeho manželka ještě před rozvodem, jednak se oba jenom tak usmívali, jenom tak smáli, z jakési zvláštní čistě radosti, která vycházela už z toho, že byli jeden s druhým, jeden u druhého, zase spolu… Spolu. I když prožil otec různé vztahy, ono kouzelné „být spolu“ se mu zdálo, že zaživa poprvé až se svým dítětem. Tehdy spíš mlčeli. Procházeli se městem a syn jenom jednoslabičné odpovídal na tatínkovy dotazy.
Opět měl to zvláštní stahování obočí, které míval před rozvodem, a které se pak vytratilo.
Na čas vytratilo.
Otec pozoroval chlapcovu tvářičku, po které občas přeběhl tik, který mu ji zkrabatil.
„Máš to už dlouho?“
„Jo.“
„Nesmějí se ti děti ve škole?“
„Jo.“
„Moc?“
„Jo.“
„Byla s tebou maminka u doktora?“
„Jo.“
Otec pohlédl k mokrým oblakům, nepršelo, jenom celý svět byl nějaký mokrý, vlhký, jako by na zem dopadla veliká stříbrná slza a všechno překryla.
Vycházelo slunce.
Vlhký, podvečerní svět se stal stříbrným světem, náhle se rozetřpytil.
Došli ke kostelu.
Otec do kostela nechodil, syn také ne a synova matka, která byla z katolické rodiny a kterou jako malou nutili chodit do kostela, dokonce kostely opovrhovala a jednou řekla, že by se měly zbořit a z jejich materiálu postavit užitečné stavby.
Syn prohlížel kostel.
A možná proto, že si vzpomněl na matčina slova, chtěl jít dovnitř.
„Půjdeme tam, tati?“
„Proč ne.“
Otec se podíval na hodinky.
Na „styk s dítětem“ měl ještě přes dvě hodiny.
Proč se s ním nesetkat třeba v kostele.
Zamířili ke kostelu, odbíjela celá a kostelní zvony proměnily svým hlasem náladu, oslovovaly v tom stříbrném světě náhle křišťálově, stříbrně…
Kostel byl zamčený.
Syn bral za kliku, zkoušel ji stisknout, zkoušel zatlačit do dveří celým tělem.
„Stejně tam vůbec nikdo za chvíli nebude chodit,“ řekl syn.
Ale řekl to nějak zklamaně.
Jako by za zavřenými dveřmi na něj čekalo nějaké velké tajemství.
Nepojmenované tajemství.
A to, že ono velké tajemství bylo nepojmenované, jej o to více vábilo…
Ke dveřím kostela přicházel kněz.
Vytáhl z tašky veliký klíč, prastarý klíč, kterým kostel asi odemykala pokolení už dávno mrtvých, v neznámých hrobech pohřbených kněží…
Odemykal.
Syn s nadějí pozoroval kněze, který ztěžka otáčel klíčem v zámku.
Pak se obrátil k otci v tu stříbrnou chvíli.
„Tatínku, má ďábel oči jako maminka?“
Starý kněz se otočil.
Oči otce a kněze se na okamžik setkaly, už nikdy ho otec od té doby neuviděl a nikdy ho nespatřil před tím.
Byla to vteřina –
Vteřina blízkosti.
A přesto světlo, mlčenlivé světlo, které vydechlo z pohledu kněze, otce pohladilo…
Pokrčil rameny.
„Já,“ řekl pak pomalu, „já ďábla neviděl.“
Vešli za knězem do kostela, prošli se chrámovou lodi, syn se chvíli díval na obrazy a vyšli.
„Tatínku, jsou všechny ženský svině jako moje matka?“ řekl syn.
Otec mlčel.
„Dostali jsme ve škole zadarmo bible, přišli nějaký chlápkové a rozdávali nám je,“ řekl syn.
Otec mlčel.
Stále se nemohl probrat z věty, kterou syn vyslovil, z pocitu viny, jaký na něj z té věty vyšlehl, odejdu a nechám ho s ní, s ní, s jejíma očima…
„Říkal jsem to mámě,“ řekl syn, „říkal jsem jí, že kluci ve třídě do biblí kopali, hráli s biblema fotbal.“
„A co ona?“
„Říkala, že bible je správná mičuda.“
Šli od kostela, vzduch byl stříbrný, s nádechem do bronzova, jako už vzduch v posledních dnech podzimu po velkých deštích bývá.
Pak zašli na palačinky a povídali si, u několika stolů seděli jiní otcové s chlapci a otce napadlo, že jsou jako on.
Maji styk s dětmi.
Tahle restaurace je velký klub osamělých otců a osamělých synů…
Pak odvedl syna domů a od té doby jej zase neviděl, až teď, když stál ve vánici před jeho domem, jej měl uvidět znovu.
Spolužačka, manželka montéra, mu kdysi říkala, jak se po dlouhé odluce musí s manželem sžívat, znovu, jak si musí chvíli jeden na druhého zvykat. Věděl, že s dětmi je to podobné. U dítěte je čas mnohem jinak měřený než u dospělého, co se dospělému zda jako mžik, je u dítěte naplněné proudem poznání, nových zkušenosti, dětský čas je tak dlouhý, kdesi četl, že pro dítě ve věku jeho syna je jeden rok tak dlouhý, jako je pro dospělého dlouhých sedm let. Zkusil si počítat, kolik let, měřeno dětským časem, asi svého syna neviděl, kolik let to je ze synova hlediska. Jak se asi za těch pár měsíců, za těch pár let změnil…
Zazvonil.
Dveře se otevřely.
A prudce zavřely.
Syn stál před ním.
Užaslý.
„Půjdeme, tatínku?“
Podíval se na něj.
Syn měl na sobě jenom trenýrky.
Byl bosý.
„Takhle nemůžeme jít,“ řekl pomalu otec.
„Pojď.“
Dětský hlásek zaprosil, naléhavě.
„Je tam zima,“ rozvažoval otec.
Doběhla mne.
Řekla, že mi dítě dala a já si je nevyzvedl.
„Pojď,“ syn vzal otce za ruku a táhl jej k brance.
„Zmrzneš.“
„To nevadí,“ řekl syn odevzdaně, s tou nesmírnou důvěrou, jakou mají děti, zvyklé ve svém podvědomí na anděly, kteří je ochrání…
„Neblázni.“
„Chci od tý krávy.“
Otec mlčel.
„To nejde,“ řekl pak.
„Nemáš tu auto?“
„Auto přece zůstalo mamince,“ řekl tatínek a dítě zkřehle přešláplo.
„Aha, já zapomněl.“
Otec mlčel a rozepnul kabát, překryl dítě.
„Mně nevadí, když mi bude trochu zima, půjdeme někam na palačinky.“
Otec si uměl představit, jak by to vypadalo, kdyby přišel do restaurace s bosým dítětem na palačinky.
Jak by to manželka využila.
„On vám ho vodí po hospodách, bosýho a nahatýho. Musí s ním být v hospodě i na Štědrý den…“
Konečně. Hostinského v nedaleké hospodě otec znal. Také byl rozvedený a o schůzky se synem se soudil už hezkých pár let. Jistě by měl pochopení a nějaké věci, do kterých by syna oblékl, by mu snad sehnal. Jenomže je to pár set metrů zasněženou čtvrtí. Ještě dostane zápal plic. Chviličku rozvažoval a pak na manželku zazvonil.
„No kdo,“ ozvalo se za dveřmi.
„Kdo by,“ řekl těžce.
„To už jste zpátky? To jste se moc neužili.“
„Je Štědrý den,“ řekl otec, „dej nám nějaký šaty.“
„To jsme si nedomluvili.“
„Jak to?“
„Je domluvený, že máš dostat dítě. Ne šaty.“
„Tak já za chvíli přijdu a něco na sebe mu přinesu.“
Manželka stále mluvila za zavřenými dveřmi.
„Pustíš ho konečně domů,“ řekla, „nebo ho necháš venku, aby nastydnul?“
„U tebe nejsem doma,“ zašeptalo dítě.
Kdyby to vykřiklo, neznělo by to tak zlověstně, jako když otec naslouchal synovu šepotu.
„Tak otevři, dám ti ho,“ řekl otec s pohledem na dítě, které se k němu choulilo, polozakryté kabátem.
Dveře se bleskurychle otevřely.
Ruka, která se z nich vymrštila, uchopila dítě a vtáhla ho dovnitř.
Ani manželku nezahlédl, jenom rychlou šmouhu, která strhla dítě z jeho náruče a zmizela s hlasitým prásknutím za dveřmi. Jenom se mezi vločkami mihly synovy červené trenýrky a pak stál otec zase sám a vločky kolem něj měkce poletovaly.
Vracel se domů.
Vracel se kolem kostela.
Dveře byly zavřené a ani jediná stopa neporušovala bílou pláň, která kostel obklopovala.
Pěšky to měl otec domů půl hodiny.
Šel pěšky a rozvažoval.
Syna mi už dnes podruhé nevydá, budeme sedět s matkou sami u stolu, na židlích vedle nás synovi medvídci, Růžička a Pandovík, a plyšová Paní Housenka.
To bude –
To bude Štědrý večer.
Matka bude servírovat své skvěle jídlo a oba budeme mlčet a vzpomínat na dítě, které bude vzdálené půl hodiny od nás večeřet s „tím blbcem“.
Uvažoval, jestli by mu bylo příjemnější, kdyby syn o druhovi bývalé ženy nemluvil jako o tom blbci, kdyby si ti dva rozuměli.
Aby byl upřímný: nevěděl.
Podvědomě cítil, že oboje by mu asi vadilo stejně.
„Tak co?“ Matka ho vítala ve dveřích.
Byla připravena obejmout vnuka, kterého už měsíce neviděla, týdny se na tohle setkání už těšila.
Myslela, že žertují.
„Tak to on nepřišel,“ řekla veselým hlasem, připravena, že vnuk na ni každou chvíli vybafne.
„Nepřišel,“ řekl to pěkně ztěžka. Někdy i vyslovit jedno jediné slovo může být pěkná dřina.
Stále si to ještě nechtěla přiznat, pokukovala za synova záda, jestli se vnuk k ní – jak měl ve zvyku – nerozeběhne s radostným pokřikem a nevrhne se jí do náručí.
„Co budeš dělat?“ zeptala se syna zdrceně.
„Něco se najde,“ řekl. A usmál se.
Nedůvěřivě se na něj podívala.
Jak by se mohl nějaký otec smát nebo jenom usmívat, v takové chvíli?
Za chvíli otec telefonoval s přítelem, pak s druhým, pak s třetím a za chvíli byli u jejich domu tři lidé a malý nákladní vůz.
Setmělo se.
Na štědrovečerní obloze vyšly první hvězdy.
Když vůz vyjížděl od otcova domu, stála jeho matka u okna a mávala jim, vysoká propast oblohy strměla nad domem, nad zahradou.
Ten večer stál na chodníku před domem, ve kterém bydlel syn, stůl, prostřený stůl, kolem něj židle, na stole bylo prostřeno, byly zde mísy plně cukroví, salátu, mísy smaženého kapra, vánoční stůl, u jakého sedaly v tu chvíli děti v blízku i v tolika dálkách.
Otec rozsvítil na stole několik svíček.
Vedle stolu stál nazdobený stromeček.
A přátelé, kteří mu sem pomohli stůl i stromeček dopravit, si s ním dali skleničku slivovice, vyfotografovali stůl a otce u něj a odjeli ke svým vánočním stolům.
Otec seděl a večeřel.
Pak si zapálil doutník, kouřil jich jenom pár do roka. Ale dnes se mu zdála ta pravá chvíle.
Za oknem manželčina bytu uviděl její hlavu a hlavu svého syna.
Pak manželka rychle stáhla roletu.
Za chvíli ke stolu přijel policejní vůz.
„Prý tady tropíte výtržnosti,“ řekl udiveně starší policista.
Mladší se jenom usmíval od ucha k uchu.
„Výtržnosti?“
„Někdo nám telefonoval, že se tady dějí nějaké výtržnosti,“ začal se usmívat i starší policista.
„Mám tu pár volných míst, pánové,“ řekl otec.
Ukázal volné židle.
„Jsme ve službě,“ řekl tu známou větu, jakou vyslovují policisté ve filmech, ten starší policista.
„Je Štědrý den,“ řekl otec. „Je Štědrý den a tam za oknem je dítě, které jej mělo se mnou dnes podle rozhodnutí soudu slavit. Moje dítě. Je Štědrý den…“
„Pro vás asi moc štědrej nebyl,“ řekl tiše starší policista.
Otec pokrčil rameny.
„Ty čůzy,“ řekl mladší policista.
Starší přijal doutník a poznamenal, že on také svoje vnoučata letos neuvidí, protože je snacha odvezla se svým, jak řekl, šamstrem, do Německa.
„No pojedeme,“ zakončil zpověď.
„Nikde není psáno, že se na Štědrý večer nemůže jist vánoční kapr na chodníku,“ usmál se mladší policista z okénka vozu.
„Hezké vánoce,“ řekl starší policista, jenomže hned si uvědomil, co řekl a omluvně dodal, „promiňte.“
Vůz odejel do vánoční tmy.
Otec seděl a pokuřoval a zapíjel cukroví grogem, horkým grogem, který si donesl v termosce.
Ještě musel dvě hodiny počkat, než přijedou přátelé.
Než přijede vůz, který celou tu štědrovečerní dekoraci, rozloženou na chodníku, odveze zpátky.
Tma klesla na město, zvláštní tichá tma, jakou v žádný jiný večer město nepamatovalo.
„Tatínku.“
Ohlédl se.
Z branky domu se prosmýklo malé tělíčko a padlo otci kolem krku.
„Vem si.“
Přistrčil synovi mísu s babiččiným cukrovím.
Nalil mu horký čaj.
„Díkes.“
„Šťastný a veselý vánoce, tatínku,“ dítě jej znovu objalo, a to bylo zvláštní, protože bylo na hraně, kdy chlapcům začínají vadit něžnosti od rodičů, objalo otce a políbilo.
„Podívej, kdo přišel,“ řekl otec.
Ukázal na židle, na jedné seděl medvěd Růžička, maličký růžový medvídek, první hračka, kterou kdy dítě dostalo, vedle něj seděl medvěd Pandovík a vedle nich seděla Paní Housenka.
Chlapec několikrát zatleskal.
„To je príma, Pandovíku, že jste přišli, myslel jsem, že budu muset slavit jenom s tou krávou a s tím blbcem.“
„S matkou a s jejím milencem,“ opravil jej otec, protože zlá slova se mu nehodila do téhle vánoční noci.
Chlapec políbil Růžičku i Pandovíka i plyšovou Paní Housenku.
„Super Štědrej večer,“ řekl.
Posadil se proti otci, medvídky položil proti sobě na stůl.
Aby na něj viděli.
Aby všichni vnímali ještě více svou blízkost.
Vánoční blízkost.
A tak tam seděli.
Otec a syn.
Pili čaj.
Byli spolu. Jak dlouho?
Na to nemysleli.
Z dálky zaznělo vyzvánění zvonu, přilétalo, jako by k nim přicházelo ze všech směrů, v tom vyzvánění se plaše chvěla i ona věta, kterou dítě vyslovilo tehdy ve dveřích kostela.
Otec nalil nové šálky čaje.
Začínalo sněžit.
Sníh padal na medvídky i do čaje, který pili, jenomže nikomu z nich to nevadilo v tu tajemnou štědrovečerní noc.
Kdy se zase uvidí? Na to nemysleli.
Čas se neměří dny, čas se měří láskou.
Převzato ze stejnojmenné autorovy knihy povídek
20. 12. 2012 at 13:41
Je to neskutečně reálné, jako přes kopírák.
20. 12. 2012 at 15:30
Krásné …ovšem jen jako literární příběh. Je to nesmírně působivé, dojemné, a obrovsky smutné. Taková je realita. Je potřeba otvírat lidem oči, aby pochopili, že právě toto se v ČR 21. století děje.
20. 12. 2012 at 21:53
Ano. Dojemný literátní příběh. Dokonce bylo několik takových akcí uskutečněno v reálu. A mělo by jich být více. Až na ten závěr. Netroufám si posuzovat autora, jen skepticky nevěřím, že nakonec synka matka pustila ze dveří, aby za otcem skutečně mohl. Reálně byly zatažené záclony, zamčné dveře. Jde o analogii příběhu pozorného čtenáře. Když totiž matka nepustila syna původně přes nařízené PO, nebála se pochopitelně ani přivolané hlídky PČR, přestože to byla ona, kdo porušoval ouřední nařízení. Samozřejmě další nehoráznost byla, že syna vystrčila v zimě v trenýrkách ven. Zkušený otec má po předešlých zkušennostech sebou především svědka. Pakliže ví, že dítě s ním půjde i v trenýrkách jak je psáno v příběhu – na tuto sviňárnu matky bývá připraven.Ovšem nijak se nectím poučovat, dobře vím, že tyto matky vždy překvapí svinstvem, se kterým povětšinou realistickým myšlením otec nepočítá.
20. 12. 2012 at 22:04
Také autor píše, že syn měl spát u něho. Tedy nějak ze závěru vypadlo, že poté společně odešli, zasněženým večerem za babičkou a dítě po měsících ulehlo ve své postýlce. No jdu si uvařit čaj. 7 dlouhých let u mne na Štědrý večer, jako u mnohých tátů mé děti být nemohly !!! Přesto, že vzdálenost obou štědrovečerních stolů je dvě ulice. Řešení neznám.
20. 12. 2012 at 23:00
JTR, museli přece počkat na známé, kteří si měli přijet pro stůl a stromek… Mimochodem, kdo jste to celé přečetl a nerozbrečel se?
21. 12. 2012 at 1:41
Jsou to bestie. Ale je mi jich lito. Proč jsou takové ? Protože je tak jejich matky “vychovaly”. Matka mé ex- sama vyrustala v dětském domově a dodnes NEVÍ co je to rodina, domov. Své dceři ukázala jen pohrdání jejím otcem a podvádění ho milenci. No, a bohužel má ex- se chová tak, jako její matka. Chlapi, pokud chcete skutečnou rodinu, musíte si najít ženu, která ve skutečné rodině žila. A takových je málo …. čím dál tím méně….