Vlastimil Fürst
Vůbec nic si nepamatoval. Jen se mu stále vybavovala jedna vzpomínka. Viděl uplakanou tvář svého malého syna, cítil, jak se ho snaží zvednout ze země a do toho volal pořád dokola: “Tatínku, neumírej! Já nechci, abys umřel jako dědeček!”
Pepa ležel v nemocničním pokoji. Doktor mu řekl, že ho přivezla záchranka. Pomalu si začínal vzpomínat. Jarouškovi slíbil, že se spolu půjdou podívat na parní lokomotivu, která měla ve dvě odpoledne projíždět jejich městem. Taky mu slíbil, že se pak staví u rybníka. Vlastně s sebou měli v tašce i plavky a osušku. Klučina se tak těšil. Povzdechl si: “Jenže já dostal žízeň…”
Jak otřes mozku odezníval, paměť se vracela a on mohl přemýšlet nad tím, co se s ním děje. Jako první se mu vybavovaly vzpomínky z dětství. Jeho táta si také rád přihnul. Kolikrát ho s mámou vezli domů na trakaři. Mockrát viděl, jak ho maminka umývá… Jak tehdy tátu nenáviděl.
“A teď jsem jako on a Jaroušek nenávidí zase mne,” říkal si. Nedávno našli se synem dědu kousek od domu. Byl už mrtvý. Spadl do příkopu a rozbil si přitom hlavu. Měl smůlu, že s ním v té chvíli nikdo nebyl. Zapadl mu jazyk a udusil se. Byl jen dalším v řadě, kdo propadl jejich rodinnému prokletí – démonu jménem alkohol.
“Jak to ten Jaroušek říkal? Vždyť on měl o mě strach. Bál se, že umřu jako děda. Tak to asi nebude nenávist. On mne snad nakonec má rád!” Najednou měl oči plné slz. Je tu někdo, kdo ho má pořád ještě rád. Tento pocit už dlouho nezažil. Žena se za něho stydí a matka říká, že jablko nepadlo daleko od stromu.
“Jaroušek mne má rád. Bojí se o mne. A já? Nejraději bych si naplival do tváře!” Pepa byl v nemocnici už týden. Týden se nenapil a po dlouhých letech měl zase najednou čistou hlavu. Mohl přemýšlet o své budoucnosti. Uvažoval, co dál. Každou chvíli se mu při tom vybavila zaslzená Jarouškova tvář a jeho volání: “Tatínku, neumírej! Já nechci, abys umřel jako dědeček!” Už ani neví, kolikrát ta slova za posledních sedm dnů slyšel. Pořád a pořád se vracejí.
“Můj kluk mne má rád a já mám raději flašku, než jeho.” U této úvahy vždycky skončil. Neměl odvahu jít dál. Cítil touhu po změně, ale chyběla mu síla se rozhodnout.
Najednou si všiml, že k sousednímu lůžku přišla nemocniční kaplanka. Muž, který s ním ležel na pokoji, ztratil před pár dny při autonehodě manželku a dceru, sám přišel o nohu. Teď svou situaci probírá s tou ženou. Pepa poslouchá jejich rozhovor a přemýšlí.
“Já vlastně také přijdu o syna i o manželku. Jestli nepřestanu pít, tak se se mnou žena rozvede a kluka už třeba nikdy neuvidím. Nebo ho uvidím, a pak z něho vyroste stejnej ochlasta, jako já…” Při té představě se úplně otřepal. “Ne, to se nesmí stát. Někdo to rodové prokletí musí konečně přerušit.”
Rozhovor u sousední postele zrovna končil a kaplanka se začala modlit. Zopakovala v kostce problém, o kterém se bavili a nakonec prosila Boha, aby dal beznohému pacientovi klid do jeho nitra a také novou chuť do života. Pepa naslouchal těm slovům a najednou si přál, aby se někdo pomodlil i za jeho pití.
Kaplanka se už chystala odejít, když ji Pepa oslovil: “Mohla byste si udělat chvíli i na mne?” Podívala se na hodinky: “Mohla, ale až za dvě hodiny. Stačí?”
Pepa ležel v posteli a v hlavě měl zmatek. On, bezvěrec, a teď požádal o návštěvu nemocniční kaplanku. Přemýšlel: “Nezbláznil jsem se?” Po chvíli se uklidnil a najednou si uvědomil, že někde hluboko v jeho nitru začala změna. Ležel v posteli, sledoval hodiny a čekal na návštěvu, kterou si objednal. Cítil zvláštní radost.
“Udělal jsem první krok,” říkal si. “Pokud vydržím, tak s Jarouškem to rodinné prokletí přerušíme.” V jeho nitru probíhal boj. Pochybnosti o tom, že by se mu podařilo přestat pít, se střídaly s vírou, že to kvůli Jarouškovi dokáže. Ležel v posteli a bojoval boj s pochybnostmi. Stále dokola si přitom opakoval: “Jaroušku, já neskončím jako tvůj děda, i kdybych se kvůli tomu měl začít modlit. Neboj!”
Převzato z VLASTIKFURST.BLOG.IDNES.CZ
14. 8. 2014 at 21:47
Ale může se změnit. Vy byste mu tu šanci na změnu a zachránění rodiny zjevně nedala. Mentalita zahazování…
14. 8. 2014 at 21:54
Ten chlapeček má tak 3. roky, když říká takové věty možná i víc, proč se nezměnil doposud a pokud skončil tak v nemocnici tak jen takový malý pijan nebude. Věřte tomu, že to pro dítě opravdu žádná slastnení. Pokud se chce zmenit může. Ale dítě se na to dívat nemusí.
14. 8. 2014 at 21:57
Však říkám, že byste té rodině nedala šanci.
14. 8. 2014 at 22:01
já bych dala šanci tomu dítěti, at nezažije tenstrach, to čekání až se vrátí otec nad ránem domu a v jakém stavu. At nejede na výlet na který čeká 3. roky a trne, že otec si dá pivo a už to pojede. To radši příšte bude doma, pokud vy by jste dal manželce zasea zase šanci tak prosím.
14. 8. 2014 at 23:03
Ono to dítě zřejmě nezažívá s otcem jen tento strach, ale i spoustu normálních, běžných zážitků. Má ho rádo. Kvůli nějakému problému to vše zahodit, to je právě ta mentalita zahazování.
15. 8. 2014 at 7:53
S pomocí Boží a panny Marie můžeme žít bez závislostí, svobodně, životodárně.
15. 8. 2014 at 8:45
Ano, zažívá s ním normální věci, jako třeba hraní si v dětským koutku u hospody, nebo čepování piva pro tatínka…divím se spíš té manželce, že když ví, jak moc její muž pije a neodolá alkoholu ani, když vyrazí se synem na výlet, že vůbec to dítě s ním pustí. Alkoholik se nezmění ani nikdo, kdo je jakkoliv závislý, může stokrát chtít, může ho stokrát kdokoliv prosit nebo vyděsit, jakmile si k bývalé závislosti “přičichne”, propadne jí znovu. Mám vlastní zkušenost a nikdo mi ji nevyvrátí.
15. 8. 2014 at 12:11
I matky chlastají … většinou z nudy doma a ze syndromu uštvané matky, která se nepodělila o péči o potomky s jejich otcem. Jednu takovou pěkně zahrála p. Bydžovská ve filmu Gymp. Realita české společnosti, zdar výlučné péči matek. Výsledek jejich výchovy je také ve filmu vidět.
15. 8. 2014 at 14:55
souhlasím
15. 8. 2014 at 15:59
Matko, když byl tak hrozný, proč sis s ním to dítě pořizovala?