Hlavnespravy.sk
Jean-Dominique Bunel, 66letý Francouz, jehož vychovaly dvě lesby, vysvětluje, že jeho utrpení nespočívalo v tom, že homosexualita byla společenským tabu, ale v tom, že rodiče byli jednoho pohlaví. Právě osobní zkušenost ho přiměla postavit se proti zákonu o manželstvích a adopcích pro páry stejného pohlaví: “Tento zákon ve jménu boje proti nerovnosti a diskriminaci bere dítěti jeho posvátné právo – to, aby ho vychovávali máma a táta.”
Případ Jeana je jen jedním z mnoha shromážděných osudů, které publikuje na svém BLOGU Robert Oscar Lopez – americký profesor, kterého také vychovávaly lesby a jehož příběh, ve kterém mluví o svém utrpení, se již rozšířil po celém světě.
“Udělali si z nás experiment”
Cassidy Bronagh je zase “dcerou dvou žen”, které v roce 1976 podstoupily umělé oplodnění. Během procedury se rozhodly, že dají smíchat spermie od svých dvou přátel gayů, aby zajistily, že nebudou vědět, který z nich je otcem. Cassidy dnes říká: “Když jsem vyrůstala, měla jsem vždy pocit, že tady je něco nepřirozeného (…). Upřímně jsem si přála, aby partnerka mé matky neexistovala. Homosexuální partneři chtějí právo na dítě, ale nezamýšlejí se, jak se to dítě bude cítit.” Podle Cassidy legalizace sňatků mezi osobami stejného pohlaví nepromění tyto páry na rodinu. Takovou násilnou konstrukcí v zákoně se “vůbec nevyřeší základní otázka sebeidentity dětí. Sama mohu potvrdit, že jsem se nikdy nedokázala zbavit pocitu, že jsem jen laboratorním experimentem.”
Podobnou situaci popisuje Charles Mitchell, kterého si spolu s dalšími dvěma sourozenci adoptovali dva muži žijící v homosexuálním vztahu: “Adopce homosexuálními páry je tragický sociální experiment. Homosexualita podávaná doma “na talíři” nám zničila jakoukoliv šanci žít normální život.”
Všichni spolu na pochodu Gay Pride
Dawn Stefanowicz, kterou vychoval otec – homosexuál, říká: “Moje psychické a fyzické zdraví bylo neustále v ohrožení a pod tlakem právě kvůli životnímu stylu, který si vybral můj otec a jeho partneři, a to, že jsem s nimi musela žít, mě traumatizovalo. Toto vše se mi velmi těžko přiznává, protože i přes zlost kvůli zvrhlému sexuálnímu chování mého otce a jeho partnerů jsem nebyla schopná k němu a k homosexuálním svazkům říct nic negativního, a to právě proto, že jsem byla do toho vtažena.”
I Jeremy Deck byl vychováván homosexuálem. Ten žil spolu s dalším mužem, který předtím opustil manželku a děti. “Měli jsme se tvářit, že to všechno bylo normální, ale cítil jsem všechno možné, jen ne to, že je to normální.” Jeremy dále vzpomíná: “Víkendy byly pro mě a mou sestru noční můrou.” I v jeho případě však “oponovat bylo tou nejtěžší věcí na světě. Šestileté dítě je na svých rodičích emočně závislé a nemá pocit, že má právo říci rodiči “nechci jít na to místo, nebo setkat se s těmi lidmi “.” Zvláštní místa, na která Jeremy vzpomíná, byly okázalé LGBTI pochody hrdosti: “Je to zvláštní pocit stát na rohu ulice a dívat se na pochod za práva gayů, zatímco se váš otec – gay hystericky směje tzv. “Dykes on Bikes” – lesbičkám na motorkách na druhém konci ulice. Vidět tyto věci byl můj trest. Život ze mne udělal člověka nedůvěřivého. Opravdu nejsem schopen nikomu důvěřovat,” uzavírá Jeremy.
Děti ulice
Tvrdý a znepokojující je i příběh Rivky Edelman, kterou vychoval lesbický pár: “Moje máma si zvala domů kdejaké gaye takříkajíc z ulice. Mezi nimi byl i Joe, který pravděpodobně pracoval jako cestovní agent. Vždy, když přišel, přivedl s sebou nového chlapce. Nebyly to úplně malé děti, mohli mít tak 14, 15, 16 let. Nevím přesně. Nebyli však velmi vychovaní, jejich řečový projev byl také na nízké úrovni. Jako děti ulice… Přišli, protože jim za odměnu dal čokoládovou tyčinku. Avšak až po několika letech mi došlo, co všechno se ve skutečnosti dělo. Když jsem se s výčitkou zeptala mámy, proč dopustila, aby Joe brával mého bratra ven, moje máma bez mrknutí oka řekla: “Tvůj bratr měl sedm let a Joemu se líbí chlapci až od 12 let.””
Suzanne Cook žila jistou část dětství s otcem, homosexuálem, který se rozvedl s její matkou a začal bydlet s milencem. Říká: “Ti dva se neštítili mít sex ani před námi ( … ) Cítila jsem, že mám povinnost chránit mého malého bratra před nimi. Zdálo se mi, jako by břemeno celého světa bylo na mých bedrech.” Po tom, co si prošla těmito obtížemi, pochopila, že “děti potřebují více lásky, aby mohly být vychovávány přiměřeně a zdravě. Neměly by se dělat experimenty na nových generacích.”
“Chybí mi táta”
Mezi příběhy, které sesbíral na blogu americký homosexuál Lopez, jsou i další dramatická svědectví dospívajících mladých lidí, kteří stále žijí s homosexuálními “rodiči”. Jedno děvče, anonym, které žije s dvěma lesbami, poznamenává: “Většinu času trávím u mé nejlepší přítelkyně. Jsem s jejím tatínkem, kterého jsem já nikdy neměla. Je fantastický.” Pak pokračuje i se sebeobviňováním: “Někdo to musí říct, protože já to nedokážu, ale homosexuální rodiče jsou v jistém smyslu egoisté. Nemyslí na to, co pro mě znamená žít v jejich světě. Jsem sama, kdo to takhle cítí? Jsem špatnou dcerou, když chci mít otce? Je někdo, kdo má dvě mámy nebo dva otce a ptá se sám sebe, jaké by to bylo, kdyby se narodil v normální rodině? Je tu ještě někdo, kdo je schopen použít slovo “normální” bez toho, aby se měl učit, “co je normální”? Neznám mého otce a ani ho nikdy nebudu znát. Je to zvláštní, ale chybí mi. Chybí mi člověk, kterého nikdy nebudu znát.”
Další anonym, syn otce homosexuála a matky, která jen darovala své vajíčko za účelem zplození dítěte, popisuje svůj život se “dvěma otci”. “Moje biologická matka (dárkyně vajíčka) chodívá k nám domů často. Má 38 let. Chci jí říkat “máma”, ale moji otcové se příšerně bouří, když se o to pokouším. Co si o tom myslíte? Nemyslíte si, že je přirozené, že své otce nenávidím? Musím se chovat jako dobrý synek proto, že oni se rozhodli mě mít? Neříkám, že nenávidím gaye, chtěl bych jen, aby moji rodiče byli heterosexuálové. Jsem špatný, když to takhle cítím? Všichni chtějí, abych přijal to, co nemohu a ani nechci.”
Článek ze serveru Hlavné správy přeložil Ing. Aleš Hodina, dr. h. c.
6. 5. 2014 at 11:50
Pokud někdo pořád ještě nechápe souvislosti mezi homosexualismem a rozvodovým průmyslem, je to právě tady – v dopadu na děti.
6. 5. 2014 at 14:26
Sodoma a Gomora: jsem sice nevěřící, ale svěřování dětí do výchovy buzerantům a lesbám je její naplnění.
Stejně, jako další sociální experiment našeho postkomunistického opatrovnického průmyslu účastnícího se na popravách otců, protože jinak se ten fašismus nazvat nedá. Důsledky jsou vidět všude kolem nás.
6. 5. 2014 at 15:24
Toto by měl číst nechvalně známý politik Jiří Dientsbier