Jakub Lipták

V červenci 2012 jsem na festivalu Pohoda navštívil stan organizovaný Duhovým pridem, bojujícím za práva sexuálních menšin. Zaujal mě tam výrazný plakát s nápisem: “Podle WHO není homosexualita chorobou! HOMOFOBIE JE” (Fotografie ZDE.)

Homofobie jako nemoc

Zeptal jsem se pána, o kterém jsem později zjistil, že to byl Richard Fekete, zda je homofobie podle WHO, tedy Světové zdravotnické organizace, nemoc. Odpověděl mi na to něco v tom smyslu, že homofobie je fobie a každá fobie je podle WHO choroba. Zjistil jsem si, jak je to ve skutečnosti. Fobie se podle Diagnostického a statistického manuálu duševních poruch Americké psychiatrické asociace dělí na tři druhy:

1. sociální fobii – strach a úzkost z jiných lidí,
2. specifické fobie – soustavný a nepřiměřený strach z nějakého objektu, například pavouků nebo výšek,
3. agorafobie – strach z opuštění domova nebo známých prostorů.

V seznamu chorob WHO se homofobie v současnosti nenachází. Mohlo by se zdát, že homofobie by mohla být specifickou fobií, tedy strachem z homosexuálů či homosexuality. Specifická fobie je však charakteristická fyzickými symptomy úzkosti nebo paniky jako například zvýšený srdeční tep, zvracení, průjem, pocení se, chvění se, potíže s dýcháním, točení hlavy, pocity dušení a podobně.

Pravda je taková, že medicína homofobii nezná. Je to prostě vymyšlený – účelově vykonstruovaný – pojem, který zní jako medicínský, čímž vyvolává zdání důvěryhodnosti. Teoreticky je možné takto vytvořit vymyšlenou “fobii” pro úplně cokoliv, co chceme označit za nežádoucí – například lidi, kteří upřednostňují psy před kočkami, bychom mohli nazvat “kočkofoby”.

Homofobie není jediným jevem, který není fobií, přestože má v názvu slovo “fobie”. Vznikly i pojmy jako islamofobie, xenofobie, bifobie a transfobie. Jejich význam je obdobně jasný, resp. nejasný jako význam pojmu homofobie. Ale protože jsem zvědavý člověk, pátral jsem po tom, jak se pojem homofobie používá, ať mám představu o tom, co to je.

Homofob roku

Institut lidských práv od roku 2013 organizuje soutěž o homofoba roku, přičemž homofob by měl být člověk, který trpí homofobií. V roce 2013 byl na tuto cenu nominován například novinář Martin Hanus za výrok, že páry osob stejného pohlaví nemají právo na privilegium manželství. Internetové hlasování však s přehledem vyhrál poslanec Štefan Kuffa za výrok, ve kterém homosexuály označil za nemocné a řekl, že je třeba k nim mít speciální přístup. Homosexualita se v současnosti v seznamu nemocí WHO nenachází – byla z něj vyřazena v roce 1990. Na stránce homofobia.sk Iniciativy Inakosť je dokonce možné nahlásit homofobii.

V dubnu 2014 jsem se zúčastnil diskuse o lidských právech v rámci Bratislavských Hanusových dní (organizovalo Společenství Ladislava Hanuse). Diskutovali Peter Weisenbacher a Martin Luterán. V prostoru pro otázky jsem panu Weisenbacherovi, předsedovi Institutu lidských práv, řekl o svém zážitku z Pohody a zeptal jsem se ho, zda souhlasí s tím, že homofobie je nemoc. Odpověděl takto: “Co se týče Světové zdravotnické organizace, také nemohu mluvit jejím jménem, ale moje chápání současného stavu je takové, že homofobie je fobií, strach z osob jiné než heterosexuální orientace, a jako jiné fobie je to součást nějakých psychologických problémů.”

Martin Luterán k tomu poznamenal, že podle něj instituce typu homofoí roku vedou k redukci a deformaci veřejného diskurzu, neboť nálepkují lidi. Jak řekl, vedou k postoji, že “každý, kdo se mnou nesouhlasí, je nenávistník, je nepřítel, je homofob”. Zároveň vyzval k tomu, abychom tyto nálepky zahodili a normálně se bavili. Pan Weisenbacher na to zareagoval, že “svoboda slova je sice strašně krásný koncept”, ale podle něj homofobní výroky ve veřejném prostoru něco způsobují, přičemž zmínil dva případy, kdy si děti s homosexuální orientací vzaly život. “Problém je, že když veřejně činné osoby neuváženě povídají věci například do médií, tak tyto mohou končit velmi, velmi špatně,” argumentoval pan Weisenbacher.

Z tohoto vyjádření pana Weisenbachera by se zdálo, že na homofoba roku by měly být nominovány veřejně činné osoby, které neuvážlivě vyprávějí o homosexuálech nebo o homosexualitě. Skutečnost je však taková, že nominováni jsou i lidé, kteří vyprávějí zcela uvážlivě, například zmíněný pan Hanus. V nominacích na homofoba roku 2013, které byly zveřejněny až po diskusi na Bratislavských Hanusových dnech, se vyskytl například Lukáš Krivošík nebo mluvčí Aliance za rodinu Anna Verešová.

Pan Krivošík byl nominován za to, že ve svém článku pro Týden svazky osob stejného pohlaví označil za nevyzpytatelný sociální experiment. A to přesto, že pan Krivošík neřekl do médií nic neuvážlivého, pouze napsal a zveřejnil svůj názor, který v článku náležitě vysvětlil. Paní Verešová zase řekla, že pár lesbických žen s dítětem z časopisu je matoucí nazývat rodinou a že Aliance za rodinu s takovým označením nesouhlasí. Opět nejde o neuvážlivý výrok, přesto tato paní byla nominována na homofoba roku. Opět si musím položit otázku: co to tedy je ta homofobie?

Na stránce homofobia.sk je uvedena následující definice:

“Pod homofobií se obvykle rozumí iracionální strach, předsudky, averze až nenávist vůči homosexuálně orientovaným lidem a věcem, které s homosexualitou souvisejí. Pojem často zahrnuje i bifobii (vůči bisexuálně orientovaným) a transfobii (vůči transgender lidem).”

V brožuře “Krátký slovník rasismu” od Lidi proti rasismu (sestavila Alena Krempaská, recenzoval Peter Weisenbacher, finančně podpořil Úřad vlády SR) se nachází taková definice homofobie:

“Je to iracionální strach založený na předsudcích a mýtech postavený až k odmítání a averzi k neheterosexuálním, tzv. LGBT osobám.”

Popis homofobie v této brožuře však pokračuje a zabírá asi půl strany. Uvádí se tam například i to, že často ti nejagresivnější homofobové trpí (sic) latentní homosexualitou, kterou v sobě potlačují.

Co tedy homofobie je?

Na základě dosud shrnutých poznatků jsem dospěl k tomu, že existují přinejmenším dva výklady pojmu homofobie. Ty jsou následující:

Výklad č. 1 (deklarovaný)

V prohlášeních se homofobie vykládá zejména jako strach z homosexuálů či nenávist, averze (odpor) k nim a předsudky vůči nim.

Výklad č. 2 (aplikovaný)

V praxi má však pojem homofobie mnohem širší využití. Tento aplikovaný výklad homofobie je závislý na jeho používání – kdokoli může být označen za homofoba, protože aplikovaný výklad není pevně formulovaný – je vlastně jen tak “ve vzduchu”. Nikde nejsou uvedena žádná kritéria, která musí homofobní projev splňovat, ale zřejmě se předpokládá, že každý se postupně naučí rozeznat, co podle tohoto výkladu je homofobní a co ne.

Proti výkladu č. 2 se nedá argumentovat, protože se není čeho chytit. Pokud je jednou někdo označen za homofoba – z jakéhokoli důvodu – tak se daný člověk nemá jak bránit. Pokud bude argumentovat, že on přece nepociťuje strach, nenávist a odpor k homosexuálům a ani vůči nim nemá předsudky, nepomůže mu to, protože se bude odvolávat na výklad č. 1, tedy na neplatný výklad.

Jinými slovy, když se někdo zeptá, co je to homofobie, je mu sdělen výklad č. 1 a v praxi používaný výklad č. 2 se mu zamlčí. V realitě se však nepoužívá výklad, který mu byl sdělen, nýbrž ten druhý, který není pevně formulován. V každé situaci se použije ten výklad, který se více hodí. Výklad č. 1 se používá v rámci osvěty o sexuálních menšinách a najdeme ho například v brožurách či příručkách o tomto tématu; je oficiálně deklarován. Výklad č. 2 se používá k nálepkování oponentů.

Na základě nedávných událostí víme, že stačí, aby člověk řekl, že neexistuje právo na manželství pro páry osob stejného pohlaví nebo aby takovéto svazky označil za nevyzpytatelný sociální experiment, aby byl označen za homofoba. A přitom vůbec nemusí mít z homosexuálů strach nebo vůči nim pociťovat nenávist či odpor. U pojmu homofobie se však nic nekončí, právě naopak.

LGBTIQ

Sexuální menšiny se nejčastěji označují zkratkou LGBT. Kdysi se používal pouze pojem “gay komunita”, avšak později se začal tento pojem nahrazovat zkratkou LGB, tedy “lesbian, gay, bisexual”, což mělo lépe reprezentovat dotčené skupiny. Zkratka LGB má od té doby sklon se zvětšovat. Nejprve přibylo písmeno T pro transpohlavní osoby, resp. transsexuály. V současnosti se vyskytuje i zkratka LGBTI, kde písmeno I reprezentuje intersexuály (lidi nejednoznačného pohlaví) a občas se objevuje i ještě větší zkratka LGBTIQ s písmenem Q, které se vysvětluje buď jako “questioning”, tedy lidé pochybující o své sexuální orientaci či identitě, nebo jako “queer”, což má být pojem zahrnující všechny neheterosexuální menšiny.

V červnu 2014 se má v Bratislavě konat Duhový pride, jehož součástí mají být i akce věnované lidem, které reprezentuje písmeno T ve zkratce LGBT. Už jsem napsal, že popisuje transpohlavní nebo transsexuální osoby, ale co to přesně znamená, je poměrně tvrdý oříšek. Ve zkratce lze říci, že transpohlavní osobou je člověk, který pociťuje nebo projevuje svou genderovou identitu – tedy zda se cítí být mužem nebo ženou (příp. ani jedním nebo oběma najednou) – neobvyklým způsobem. Jako příklad lze uvést transvestitismus, čili převlékání se za příslušníka opačného pohlaví. Transsexualismus je užší pojem a označuje lidi, kteří se cítí být příslušníkem opačného pohlaví a mají touhu se nechat přeoperovat. Transsexualismus se nachází v seznamu nemocí WHO a je zařazen mezi poruchy pohlavní identity (kód F64.0), stejně jako zmiňovaný transvestitismus (kód F64.1).

Iniciativa Inakosť, spoluorganizátor Duhového pridu, na své stránce www.homofobia.sk uvádí i další údajné fobie, jmenovitě bifobii a transfobii, jejichž význam je obdobný jako v případě homofobie. Jak jsem již zmiňoval, letošní Duhový pride doprovázejí akce věnované trans-osobám, jako například “Trans duhový pride” nebo “Trans workshop”. Tyto akce organizuje sdružení TransFúzia.

Z minulosti víme, že pokud někdo označí homosexualitu za nemoc, je to homofobní projev, dokonce až tak moc, že Štefan Kuffa, který toto řekl, v soutěži o homofoba roku 2012 vyhrál. Podle vyjádření některých představitelů LGBT komunity by to mělo znamenat, že pan Kuffa je nemocný, resp. má psychické problémy. Domnívám se, že z tohoto případu lze vyvodit, že pokud někdo označí za nemoc transsexualismus nebo transvestitismus, je to projev zmíněné transfobie. A to přesto, že transsexualismus i transvestitismus za nemoci považuje i Světová zdravotnická organizace.

Závěr

V současnosti je možné člověka za určitá vyjádření označit za něco-foba a následně tím “dokázat”, že daný člověk je nemocný či psychicky narušený. Takové nálepkování může mít za následek například to, že jednou vznikne požadavek homofoby, transfoby a ostatní -foby léčit, resp. zacházet s nimi jako s psychicky nemocnými. V extrémním případě by to teoreticky mohlo vést i ke zbavování těchto lidí jejich práv či k jejich zavírání do vězení, případně do léčeben.

Tato vyhlídka je hrozivá. Již dnes jsme svědky lehkovážného nálepkování lidí pojmem homofob, přičemž toto počínání – jako například soutěž o homofoba roku – bývá přebíráno seriózními médii. Stejně lehkovážně je některými představiteli či organizacemi homofobie označována za nemoc. Můžeme jen hádat, co přinese budoucnost, ale dnes se můžeme na celou věc podívat střízlivě a zhodnotit ji. Přinejmenším jeden poznatek je třeba si odnést: pojmy jako homofobie, transfobie a obdobné vymyšlené pojmy jsou nebezpečné a kdo je jako hanlivé nálepky používá, diskvalifikuje se z jakéhokoli seriózního diskurzu.

Přeložil Ing. Aleš Hodina, dr. h. c.

...

Facebook

Twitter

Linkedin

Whatsapp

Vk

Email

Print