PhDr. Eduard Bakalář, CSc.
V životě se nám pravidelně stává, že se chtěně nebo nechtěně ocitáme v roli posuzovatele nějakého sporu mezi dvěma osobami. Obrátit se na nás mohou např. sousedé, spolupracovníci, podřízení, obchodní partneři, ale i členové širší rodiny nebo osoby nám skoro neznámé.
V našich úvahách se dále budeme věnovat sporům, které jsou spíše osobní, s emočním nábojem, spíše „zamotané“, kde je více proměnných a které nelze snadno rozřešit. Tedy nikoli sporu o efektivnost počítače či datu zahájení rozvodového řízení.
Předmětem takového sporu může být např. otázka, kdo nedodržel slovo (resp. kdo sliboval víc, než mohl zaručit), kdo komu víc či méně pomáhal, kdo se choval nemožně, kdo komu ublížil, kdo byl v obchodním jednání čestnější, kdo zasluhuje větší prémie apod.
Jsme-li v roli posuzovatele takového sporu, pak si obvykle uvědomujeme, že na nás mohou působit nějaké výraznější charakteristiky účastníků, např. jde-li o spor
- našeho řádného občana s usvědčeným recidivistou, nebo s příslušníkem nějaké etnické menšiny s nedobrou pověstí…
- slušného, sebekritického člověka s člověkem arogantním…
- (za předpokladu, že se emočně angažujeme v politice) příslušníka naší politické strany s příslušníkem té nejnemožnější, společnosti té nejškodlivější strany…
Stane se, že na nás působí nějaká méně nápadná, či pouze subjektivně pociťovaná charakteristika účastníků, o jejímž působení buď vůbec nevíme, nebo si ji nechceme přiznat. Tak například
- jeden účastník sporu nám může připomínat velmi nepříjemnou osobu z minulosti…
- jeden účastník sporu mohl věcně zpochybnit naší kompetenci, mohl opravit chybu v našem usuzování…
- jeden účastník je chudší a v nemilosti úřadů, druhý je zámožný a vlivný, což může rozeznít naši skrytou strunu po potřebě spravedlivějšího světa (nebo naopak, strunu úzkosti)…
V našich úvahách se nyní podrobněji zaměříme na jednu charakteristiku účastníků, která často uniká naší pozornosti: je to rozdíl v pohlaví, jinými slovy probíhá-li spor mezi mužem a ženou. Připomínáme, že máme na mysli osobní, emocionální spor, kdy z argumentů nelze na první pohled usoudit, kdo má pravdu.
Je-li spor intenzivní a jde-li o hodně, pak posuzovatel – chce-li dospět k řešení – přihlíží i k dalším proměnným a zhodnocuje je, jako např. kdo kolik vydrží, jakou má kdo cenu a jak je nahraditelný. Posuzovatel má rozhodnout nejen kterým argumentům věřit více, ale také koho upřednostnit, podpořit a také zda jeho rozhodnutí bude společensky přijatelné.
V situacích takového rozhodování na nás všechny začne působit vnitřní hlas, který naléhá: „Pomoz ženě (zejména matce), podpoř ji, ochraňuj, usnadni jí situaci, nenech ji trpět apod., pouze takové rozhodnutí je správné!“ Tento vnitřní hlas operuje automaticky, aniž bychom si to uvědomovali. Má hluboké kořeny v biologické podstatě člověka. Proveďte si sondu do vlastních vnitřních pocitů, komu vlastně fandíte (a věříte), jste-li svědkem takového sporu na pracovišti, na ulici, v televizním pořadu.
Na místě je nyní podrobnější vysvětlení souvislosti mezi životními podmínkami našich dávných předků a našimi dnešními, spíše automatickými reakcemi. My všichni žijící v současnosti jsme potomky těch našich předků, kteří ženy chránili. Stejným mechanizmem přírodního výběru jsme i potomky těch, kteří se hleděli vzdálit od náhodně nalezeného mrtvého lidského těla. Vnitřní hlas nám v tomto případě říká: „Jdi rychle pryč!“ Ty dávné lidi, v nichž se toto nabádání nevyvinulo, resp. je neuposlechli, potkalo častěji něco zhoubného (dravec, infekce, otravná látka apod.) a jejich potomky zde mezi námi dnes nemáme.
Ve srovnání s tímto druhým hlasem („Pryč od mrtvého!“), hlas prvně zmíněný, který nás nyní více zajímá – „Pomoz ženě“ (rozuměj spíše ženě nežli muži!) – je dnes již anachronizmem. V minulosti měl tento hlas funkci zásadní důležitosti, tj. přežití tlupy či kmene. V současnosti však díky jemu – ale jistě nejen kvůli němu – hrozí lidstvu přelidnění a vážné potíže. Hlas má však velmi tuhý život, upevnil se v nás přírodním výběrem za desítky tisíc generací. Zkuste si v duchu představit: naše země se dostane do války a z fronty začnou ve vlacích vozit těžce raněné. Viděli byste mladé muže, tu bez ruky nebo bez nohy, obvazy s prosakující krví, různě posešívané, ale znetvořené tváře, mnozí by sténali. Řekli byste si: „Ta válka je hrozná!“ Pak by na sousední kolej přivezli stejně zmrzačené ženy. Byly by vaše emoce pobouřeny stejně, nebo ještě více?
Odborníci (biologové, genetici, zejména pak sociobiologové, behaviorální ekologové, darwinovští antropologové a evoluční psychologové) by tuto základní příčinu nerovnosti při rozhodování v emočním konfliktu mezi mužem a ženou nazvali „genetickou dispozicí, získanou procesem přírodního výběru“. V naší úvaze si ji můžeme nazvat poněkud hovorově a obrazně „hlasy dávných předků“. Stížnosti otců na rozvodové soudce, kteří si ovšem této dispozice nejsou vědomi, nám nyní mohou být srozumitelnější. Avšak to není vše:
1. „Hlasy dávných předků“ mají několik dalších spojenců, a to:
2. Image mužů:
Hromadné sdělovací prostředky, pořady v televizi apod. vytvářejí o mužích – ve srovnání s ženami – mnohem horší obraz, než by jim příslušelo na základě statistik trestných činů. Posuzovatel sporu vychází i z takového zkresleného obrazu o nadměrné patologii u mužů.
3. Dovednost přesvědčit posuzovatele:
Ženy dovedou svoji věc před posuzovatelem mnohem lépe přehrát, zdramatizovat, posuzovatele přesvědčit. (Naši mužští předkové, aby se uživili a přežili, museli umět lovit, bojovat, být řemeslníky, zemědělci, obchodníky apod. Naši ženští předkové, aby přežili, museli umět rozpoznat, kdo je kdo, zejména kdo je schopen dobře uživit a ochránit rodinu, jaké má potřeby, hodnoty a jak jej získat).
4. Faktory tzv. gender tematiky:
a) Sexuální rivalita mužů
Posuzovatel – muž, zejména na úředním místě, jako je např. soud, se před ženou předvede (za její maximální spolupráce) a tomu druhému muži ukáže, kdo je zde silnější.
b) Solidarita žen
Posuzovatelka – žena, zejména na úředním místě, jako je např. soud, má jednu z mála příležitostí dát průchod nahromaděným výhradám vůči mužům (a být z toho důvodu solidární s posuzovanou ženou) – jinak se na ně tak snadno nemůže. A i kdyby posuzovatelka pocítila určité sympatie k muži, společenské normy jí nedovolí dát je najevo.
5. Zvláštní předznamenání „hlubší pravdivosti“ ženského hlasu:
Naše matky nás měly rády, hovořily k nám od malička, říkaly nám (pochopitelně ženským hlasem) základní pravdy, věci pro nás dobré a milé: „Bumbej mlíčko, je dobré“, „to je náš hodný chlapeček, to je naše milá holčička“, „na tu kopřivu nesahej, spálí tě“ apod. Posuzovatel sporu sice přemýšlí o argumentech, ale není překvapivé, že argumenty pronesené ženským hlasem shledává jako pravdivější, přesvědčivější.
6. Lidem vrozená tendence pomoci slabšímu, přesněji řečeno tomu, kdo se tak jeví:
O této tendenci jsme se již zmínili, předpokládáme, že je všeobecně známá (a že ji většinou uplatňujeme téměř automaticky).
6. 9. 2013 at 13:17
Pokud by naše hloupé opatrovnické soudkyně náhodou nepochopily anonymizované pohlaví podle toho, jak píše Han, byly by jistě často k dispozici i nápovědy typu – rodič B tvrdí, že ho rodič A znásilnil, rodič B se uchyluje do azylového domu pro matky s dětmi, rodič B stále kojí, apod.
6. 9. 2013 at 13:20
A co uplatnit u soudu systém rozhodování “naslepo” tj. matka ani otec by nebyly osobně přítomni ani idetifikováni, ve spise by vystupovali jako osoba A aB. Pak by se mohli hodnotit jejich postoje a kvality anonymně. Ale i tak by to měl být pouze podpůrný mechanismus. Dítě má totiž právo na oba rodiče, ať je jakýkoli (chytrý, hloupý, bohatý, chudý,…..). A je třeba tvrdě trestat toho rodiče, který to sabotuje.
6. 9. 2013 at 14:16
Jestliže má dítě právo na výchovu obou rodičů, což má, pak by to prvně odnesli otcové, kteří se o svoje děti nestarajía kterých je stále o dost víc, než problémových matek. Také bych moc nesázela na solidaritu soudkyně s matkou. Spíš je to něco ve smyslu “porodilas ho, tak si to vyžer”.
6. 9. 2013 at 15:42
Pokud někdo své dítě vychovávat nechce, tak ho nedonutíte ani párem volů. Pak je asi soudní řízení velmi rychlé, a není to případ, kterému se věnují tyto stránky.
6. 9. 2013 at 21:46
System viz Tomas J. z 10:23, tak nejak by to bylo fajn.
8. 9. 2013 at 19:26
Pokud otec své dítě vychovávat nechce, tak ho k tomu nikdo (natož pár volů) nenutí. Naopak stává se ozdobou společnosti. Je zajímavé, že pokud se otec starat nechce nebo matka mu ve výchově brání, výsledek je stejný. Dítě vyrůstá bez otce. Jenom v prvním případě soud otci vyhoví bez problémů, tak je to u nás nastavené. Vy řešíte ten druhý případ a chcete, aby soud vyhověl otci vždy tak jak mu to vyhovuje a matka a děti se musí přizpůsobit. Tomu, že při povinné střídavé výchově bude matka moct říci, že na střídavé výchově trvá, i kdyžotec se starat nechce, a soud jí vyhoví, já nevěřím. Ne všem matkám vyhovuje, že se musí o dítě starat samy a jsou za vše zodpovědné, ale velká tolerance k otcům je logicky vyvážená velkou netolerancí k matkám.
8. 9. 2013 at 23:05
Jello, jste demagožka. Jaká velká tolerance k otcům? Matkám, na rozdíl od otců, pokud se o děti starat chtějí, skoro nikdy jim v tom nikdo nebrání. A pokud se o děti starat nechtějí, nikdo je k tomu také nedonutí.
8. 9. 2013 at 23:08
Ano, jak trefné. Sám jsem zažil, jak brněnský soudce Bohdálek, když matka přišla na jednání o půl hodiny později a ani nepozdravila, se s ní snažil familiérně konverzovat “Kdepak jste se nám zdržela?”
Nicméně je fakt, jak už zaznělo jinde na těchto stránkách, že toto upřednostňování matek je kontraproduktivní a je to velká společenská lež. Je to degradace ženy na pečovatelku o děti, připoutání k plotně a ty nádherné rozsudky o svěření do výchovy matky znamenají jediné: Tam patříš. A otcům dávají svobodu.
Lež je to v tom, že i když je to pro matky nevýhodné, jsou záludnými poradkyněmi přesvědčeny, že to tak mají chtít. Proč by taky měla sociálně-právní mašinerie chtít emancipovanou ženu? Oni proste vyrábějí pipky v bezvýchodné situaci a z těch jsou na vrcholu blaha, protože jsou bezmocné a oni nad nimi mají patronát.
Dnes jsem četl v novinách a poté viděl ve zprávách to samé: ČR má přední místo v počtu neúplných rodin, tedy samoživitelů s dětmi. Některé matky nemají ani na obědy pro dítě. Prý převážně proto, že je otcové opustili. Haha tak proč nemohou mít dítě ani otcové, kteří o něj mají zájem a zdejší soudní systém z nich ve velkém vyrábí svobodné něplatiče výživného a z dětí hladové polosirotky.
Asi by se mělo sledovat procento, kdy otcové rodinu prokazatelně opustí a asi toto procento bude stejné i v zahraničí. Pokud by bylo v ČR vyšší než jinde, je to neklamné znamení, že se systémem ochrany dětí není něco v pořádku. A pokud by bylo svěřováno matkám ve větším počtu případů, než je přirozené procento opuštění rodiny otcem, je to neklamné znamení, že je to zbytečně a nespravedlivě.
8. 9. 2013 at 23:36
XXX: Není dobré v diskuzi o střídavé výchově zatloukat názory ženy, která chce diskutovat. Jella není myslím demagožka, když se ptá nebo požaduje, aby se v případě, že to žena chce, muž musel starat, měl by to nařízeno. Ano, mělo by to tak být. V německu soud ne že by musel otec zdlouhavě a těžce žádat o umožnění styku, ale naopak je mu třeba i nařízen. V zájmu dítěte, aby mělo otce.
Jinak je to skutečně zvláštní uvažování, že pokud má otec možnost nestarat se o dítě, když nechce, neměl by mít jiný otec možnost starat se o dítě, když chce, protože vůči matkám, které by se pak teoreticky musely vždy podřídit, je to nepravedlivé. To se fakt Jella snaží uzamknout se v kleci logické bezvýchodnosti.
Přece matka, když otec zájem nemá, tak v daném případě nemá jinou možnost, ale nelze kolektivně přenést vinu nějakého blba z tohoto případu na rodinu jinou, kde se chce starat otec i matka a matka má dvě možnosti, chtít se starat sama nebo i s původním otcem a měla by logicky nehledě na jíné případy volit to lepší pro dítě, tj. aby se starali oba a dítě mělo oba. A jestli to pomůže ženám v pocitu spravedlnosti, měla by být možnost (pro ten první případ) i styk nařídit.
Neexistuje ale žádná kolektivní spravedlnost ženy vs. muži. To už je zase jen falešný hlas dávných předků, myslet si, že když jeden konkrétní muž někoho zabil, že všichni muži by měli být posuzováni jako násilníci a pykat za to.
10. 9. 2013 at 11:50
není dobré zatloukat názory ženy v diskuzi, ale je dobré je pochopit. Nikde jsem nepsala, že pokud se otec starat chce, tak se mu to nemá umožnit, aby to bylo spravedlivé k ženám. většina diskutujících na těchto stránkách nejen pohrdají matkami, ale ani dobrých otců si moc neváží.