Ústavní soud ČR
II. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jiří Zemánek) vyhověl ústavní stížnosti stěžovatele a zrušil rozsudek Městského soudu v Brně a rozsudek Krajského soudu v Brně, neboť jimi bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatele na spravedlivý proces.
Stěžovatel je občan Velké Británie žijící v Londýně, který má nezletilého syna (nar. v září 2011) se ženou české státní příslušnosti. Poslední společné bydliště rodičů a dítěte bylo v Londýně, a to až do 22. 11. 2013, kdy matka s dítětem odcestovala do České republiky na několikadenní pobyt a již se z něj nevrátila. Ve věci na návrh stěžovatel rozhodl Vrchní soud v Londýně, který dne 19. 3. 2014 vydal příkaz k navrácení nezletilého do Velké Británie. Posléze se stěžovatel marně domáhal s odvoláním na Úmluvu o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí ze dne 25. 10. 1980 (č. 34/1998 Sb., „Haagská úmluva“) návrhem ze dne 11. 4. 2014 u Městského soudu v Brně a poté u Krajského soudu v Brně vydání rozhodnutí o navrácení syna do Velké Británie.
Z rozhodnutí obecných soudů vyplývá, že tyto rozporovaly otázku místa obvyklého bydliště dítěte, a to z důvodu střídavého pobytu matky a dítěte na území České republiky a Velké Británie. K zodpovězení otázky místa obvyklého bydliště bylo provedeno dokazování, z něhož soudy učinily závěr, že dítě nemělo ke dni 25. 11. 2013 – kdy bylo dle tvrzení stěžovatele neoprávněně zadrženo v České republice – místo obvyklého bydliště na území Velké Británie a dále dovodily, že se matka nedopustila neoprávněného přemístění nezletilého do České republiky, neboť její pobyt s ním ve Velké Británii měl spíše charakter návštěv stěžovatele.
Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy, v rozporu s čl. 42 odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 2201/2003, o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a o zrušení nařízení (ES) č. 1347/2000 (dále jen „Nařízení“), odmítly uznat a vykonat rozhodnutí britského soudu o bezodkladném navrácení dítěte, založené na neoprávněnosti přemístění dítěte z místa obvyklého bydliště ve Velké Británii do České republiky a jeho zadržení na českém území, osvědčené tímto soudem poté, co si ověřil, že odpůrkyně (matka dítěte) v řízení dostala příležitost být vyslechnuta, a naopak dospěly k závěrům zcela opačným, tedy že k neoprávněnému přemístění a zadržení dítěte ve smyslu Haagské úmluvy nedošlo, takže jsou oprávněny o žádosti stěžovatele o navrácení dítěte rozhodnout zcela autonomně. Takové zpochybnění příslušnosti soudu jiného členského státu a přezkum jeho rozhodnutí ve věci samé však Nařízení výslovně zakazuje.
Jak Městský soud v Brně, tak Krajský soud v Brně, nerespektovaly příkaz Vrchního soudu v Londýně, senátu pro rodinné právo, ve kterém se konstatuje, že stěžovatel má právo péče o dítě dle čl. 5 Haagské úmluvy, nezletilý zůstane a bude pobývat na území Anglie a Walesu, neboť tam má skutečný pobyt, který získal krátce po datu 12. 12. 2011, a od té doby jej nikdy neztratil, nezletilý byl převezen do České republiky svou matkou dne 22. 11. 2013 s tím, že bylo dohodnuto, že bude vrácen do Anglie nejpozději 24. – 25. 2013, matka jej však v tomto termínu nevrátila a následkem toho jej zadržuje v České republice nezákonně. Vrchní soud v Londýně proto přikázal okamžitě vrátit nezletilého na území Anglie a Walesu. Ústavní soud má za to, že konstatoval-li výše uvedené ve svém rozhodnutí Vrchní soud v Londýně jakožto soud členského státu Evropské unie, představují taková zjištění překážku pro meritorní přezkum této otázky ze strany soudů České republiky.
Navíc ze spisového materiálu není zřejmé, že by obecné soudy splnily svoji povinnost uloženou jim čl. 11 odst. 6 Nařízení, podle kterého pokud soud vydá rozhodnutí o nenavrácení na základě Haagské úmluvy, musí ihned zaslat opis soudního rozhodnutí a příslušných písemností příslušnému soudu nebo ústřednímu orgánu členského státu, ve kterém mělo dítě obvyklé bydliště bezprostředně před svým neoprávněným odebráním nebo zadržením, a to v souladu s vnitrostátním právem.
Ústavní soud dodává, že proti rozhodnutí Vrchního soudu v Londýně mohla odpůrkyně (matka) uplatnit opravné prostředky dostupné podle britského práva ještě předtím, než stěžovatel požádal v České republice o výkon tohoto rozhodnutí, což neučinila.
Postupem prvostupňového i odvolacího soudu tak bylo v projednávané věci porušeno ústavně zaručené právo stěžovatele na spravedlivý proces, neboť mu bylo zabráněno, aby jeho věc byla projednána stanoveným postupem u nezávislého a nestranného soudu. Ústavní soud tak stížnosti vyhověl, aniž by se zabýval meritem věci, jehož projednání náleží obecným soudům.
Text nálezu sp. zn. II. ÚS 3742/14 bude v brzké době zpřístupněn v databázi NALUS.
18. 9. 2015 at 10:17
Kdyby to hlavounům takhle šlo čistě logicky i ve věci únoskyň na území ČR. Je to naprosto to samé.
18. 9. 2015 at 12:46
Spravne rozhodnuti. Snad to alespon cast potencionalnich unoskyn do budoucna odradi. Samozrejme i unoscu, ale je vseobecne znamo, ze k protipranimu premisteni ci zadrzeni nezletilych se uchyluji vice matky.
18. 9. 2015 at 13:31
Krok správným směrem, jsem zvědav na další vývoj této kauzy …
18. 9. 2015 at 17:59
Nádherný rozsudek. Obávám se ale, že svou roli hrál fakt, že bylo v záležitosti rozhodnuto ve Velké Británii. Pochybuji, že by se takto Ústavní soud zastal čecha, kdyby mu žena unesla dítě do zahraničí.
18. 9. 2015 at 20:55
Ivan:Vaše pochybuji, že by se takto Ústavní soud nezastal Čecha, kdyby mu žena unesla dítě do zahraničí jsou naprosto oprávněné. Moje ex-žena – Češka unesla naše české děti do Švédska a Ústavní soud se mne nezastal ! A to přesto, že před tím, než nekvalifikované soudkyně z OS Frýdek-Místek a KS Ostrava, legalizovaly nezakonný únos dětí do ciziny, zde byl rozsudek ze Švédska, který jednání matky jasně označil jako protiprávní, jako obvyklé bydliště dětí určil Českou republiku a nařídil návrat dětí domů, do České republiky !!! Přesto české soudkyně zločin zpětně zlegalizovaly a Ústavní soud se otce, Čecha, nezastal.
18. 9. 2015 at 23:25
bohužel musíme být vděční, že alespoň jednou za čas vydají něco rozumného
a ne jen to jejich obvyklé, že se s tím nebudou vůbec zabývat
ten poměr je každopádně stále >10:1
viz např. http://diskuse.stridavka.cz/viewtopic.php?f=15&t=540
20. 9. 2015 at 21:07
Navržený kandidát na ústavního soudce pan JUDr. Jaromír Jirsa se neštítí práva dítěte na péči a výchovu rodičů.
21. 9. 2015 at 11:15
Ústavní soud se v minulosti často cíleně mýlil a změnu svých výroků bude měnit pomalu.
Díky za toto rozhodnutí. Okresní soud a KS zavřít za porušení zákonů a závazných procesních postupů. Je otřesné, jaké zmetkovité rozsudky jsou ty nižšísoudy schopny vydat.
21. 9. 2015 at 11:23
Jirsa občas mluví rozumně, ale jinak se neštítil být předsedou toho mafiánského justičního spolku. A kritika jejich zločinůa vadných rozsudků je mu velmi vzdálená.
23. 9. 2015 at 0:12
Jirsa? Jeho názory na péči obou rodičů jsou konformní s dosavadním rozhodováním justice. Při uvažování o významu otcovské péče se vyjadřuje slovníkem, ve kterých otce zaměňuje s otcovskými aktivisty.
Jeho slova:Střídavá péče může být za jistých okolností vhodnou formou uspořádání poměrů k dítěti; její hlavní nevýhodou je však neustálé „vytrhávání“ dítěte ze stálého prostředí.
Jirsa do ÚS ve věci SP nepřinese nic pozitivního. Jeho článek a načasování v souvislosti s jeho ´kandidaturou´ není projevem náhody.
http://www.pravniprostor.cz/clanky/obcanske-pravo/stridava-pece-nekonecny-pribeh-nejen-v-podani-ustavniho-soudu
Srovnej argumentaci třeba s tímto článkem:
http://www.epravo.cz/top/clanky/vykon-rodicovske-odpovednosti-po-rozvodu-manzelstvi-sverenim-do-stridave-pece-95758.html