PhDr. Eduard Bakalář, CSc.
Článek byl napsán v roce 2001, je však bohužel stále aktuální…
Otcovská tématika je u nás hodně zanedbávaná. V Národní knihovně ČR pod tímto tematickým heslem zjistíme, že poslední kniha o otcích – od českého autora (J. Kapr) – u nás vyšla v roce 1985. Na současném knižním trhu nalezneme jen jednu publikaci zabývající se otcovstvím – je to kniha L.Yablonského (1955) o situaci v USA, většinou však o vztahu otců k problematickým synům. V tématech diplomních prací studentů psychologie FF UK za 4 poslední roky se otcovství vyskytlo dvakrát – stejný počet prací byl věnován tzv. canisterapii, tj. příznivému působení psů na člověka v rámci psychoterapie. V odborných časopisech psychologických, sociologických či demografických nalezneme téma otcovství jen zcela výjimečně, což nám nepřímo říká, že ani akademici se o tuto problematiku nezajímají či se jí spíše vyhýbají. V právnických časopisech se s otcovstvím setkáme častěji, avšak v negativních kontextech, jako je např. určení otcovství nebo neplacení výživného. Právníci ovšem nemají v popisu práce zabývat se pozitivy. Vlastní otcové v akčních filmech (tedy i v televizi) ze západu jsou vykreslováni pravidelně s nějakým defektem. Ještě horší obraz podávají příběhy z ženských časopisů – tam jsou otcové pouze defektní.
Na druhé straně máme zde v současnosti mnoho knih, časopiseckých článků či televizních pořadů s tzv. ženskou, resp. feministickou tematikou: emancipace, zrovnoprávnění ženy, její rozvoj a seberealizace, nezávislost, zdraví tělesné i duševní, zbavení se stresu, nevhodných partnerů, patriarchátu a jiných přítěží, jak si vydobýt vysoké funkce a rozhodovat o důležitých věcech. Nic proti tomu: kdo má na mocenské postavení nadání, čas, chuť a žaludek, ať to dělá. V této rozsáhlé kampani se však nějak ztrácejí mužští partneři, manželé a otcové. Pokud je o nich zmínka, tak pravidelně s nějakým záporným předznamenáním, jak jsem ostatně již uvedl. Společnost se o starosti, těžkosti či krize otců příliš nezajímá, nestará. Vnucuje se otázka, zda to není chyba a současně škoda pro společnost. Vždyť v ČR je – hrubým odhadem z dat statistické ročenky – na 3.300.000 otců, z nichž mnozí jsou vícenásobní. Se svou rolí mají své potíže, starosti i vážné problémy. Skoro nikdo jim neporadí – a když, tak rozpačitě; skoro nikde se o otcovských problémech nedočtou. Odborného televizního pořadu zaměřeného na porozumění a případné řešení jejich problémů se nedočkají. Přitom zasvěcená poučení – třeba v knižní podobě – by mohla být prospěšná nejen těm, kteří mají problémy s otcovskou rolí, ale i řadě důležitých profesí. Tak například by mohla být inspirací pro všechny, kteří pracují s dětmi, mládeží, partnerskými či manželskými vztahy, rodinami, případně s rozvodovými situacemi. Z takové publikace by tedy mohli těžit učitelé, vychovatelé, snad většina psychologů (dětští, poradenští, kliničtí, soudní znalci apod.), mnozí psychoterapeuti, psychiatři, sociologové. Dále i sociální pracovníci, advokáti, soudci a samozřejmě i studující zmíněných oborů. Na ženy jsme nezapomněli – jistě většina z nich se zajímá o problémy svých partnerů a touží po zlepšení rodinného života.
Co vše by mělo být v takovéknize? Není toho málo a témata jsou dost různorodá. Vyjmenuji nyní nejméně devět takových oblasti, v nichž máme citelný nedostatek kvalitních a pro čtenáře srozumitelných informací o otcovských problémech.
Za prvé, my všichni, co máme s dětmi co do činění, ať svými vlastními či svěřenými, bychom měli znát svět dětských potřeb, alespoň se orientovat v jejich přehledu. My dospělí jsme také byli kdysi dětmi, ale na ty naše tehdejší tužby jsme již pozapomněli a ani bychom je nedovedli pojmenovat. Nyní jsou překryté požadavky, potřebami a tlaky dospělého světa. Dobrý, citlivý rodič – a technicky orientovaní tatínci zvlášť – by si jejich spektrum měl občas připomenout. Výborná knížka prof. Matějčka „Co děti nejvíc potřebují“ je již rozebrána.
Za druhé, občas se setkáváme s tematikou rozvodů a soudního řízení o dalším osudu dětí. Může to být aktuální pro kolegu, pro někoho z přátel, příslušníků širší rodiny a někdy to nečekaně může postihnout i nás samé. Problém nastane, když o svěření dětí žádají oba rodiče. Pak tuto otázku řeší soud nezřídka za pomoci znalců. Má je svěřit tomu z rodičů, kdo má lepší výchovné předpoklady. Ty se však skládají z několika (deseti) samostatných ukazatelů, různě důležitých. Podle některých bývá lepší otec, podle jiných matka. Nalézt optimum pro dítě či děti nebývá právě snadné. Pokud se tatínek pouští do takového procesu, měl by vědět, oč tam vlastně poběží. Maminky to pravidelně vědí – buď intuitivně, nebo od již rozvedených kamarádek.
Za třetí, máme zde problematiku mužských a potažmo otcovských mezer ve vnímání, chápání a porozumění druhým lidem – ale jen v některých oblastech. A vskutku, úroveň tzv. sociální inteligence je u žen průměrně o něco vyšší. Lépe než muži prohlédnou, jaký kdo ve skutečnosti je, jeho případný klam, lež, lest. Muži jsou prostě naivnější. Je-li žena ve sporu s mužem, pak přesvědčivěji ZAPŮSOBÍ NA POSUZOVATELE, ať je jím muž nebo žena. Někdy to lze nazvat lepším vcítěním, jindy zvláštním druhem intuice. Tyto ženské dovednosti mají své dávné historické kořeny a bylo by dobře, kdyby se otcové o těchto svých mezerách – a také o své manipulovatelnosti – něco dozvěděli. Obvykle se problémy smaží zvládnout rozumem, logikou či siláckými řečmi nebo skutky, ale mají s tím málo úspěchu.
Za čtvrté, muži v dnešní době, kdy výrazně roste počet svobodných matek, se stále častěji setkávají s partnerkami, které děti již mají z předchozích vztahů. O úskalích této situace, v níž se muži – nezřídka již tatínkové vlastních dětí – stávají nejdříve přáteli, „strýčky“, partnery nebo posléze i manžely – a „vyženěným“ dětem nevlastními otci – se velmi málo ví. Ani maminky nedovedou plně reflektovat všechny své hlavní motivy v této situaci – natož tatínkové. Přijatelný a srozumitelný VÝKLAD NEMALÝCH POTÍŽÍ této situace podává nový vědní obor zvaný evoluční psychologie. Ale kde se s ním má běžný čtenář – rodič, ať již vlastní či nevlastní, seznámit?
Za páté, manželé a otcové se u svých manželek – velmi často – setkávají s nespokojenostmi všeho druhu, s pocity zklamání, s hubováním, výčitkami apod. K těmto projevům dochází, i když se manželé/otcové snaží ze všech sil nezavdat příčinu, např. nadprůměrně vydělávají apod. Otcové by o této ŽENSKÉ DISPOZICI K NESPOKOJENOSTI – umělecky ztvárněné A. S. Puškinem v pohádce O rybáři a rybce – měli být informováni. Také kvůli sobě a svému sebehodnocení, ale i kvůli svým dětem, zejména synům. Ti si totiž pečlivě všímají, jak rodič mužského pohlaví na tyto situace reaguje. Buď přiměřeně, zdravě, s vědomím, o co vlastně jde – nebo s nadměrnými pocity viny a křečovitou i marnou snahou o nápravu, končící často s podlomeným zdravím. Přesvědčivý výklad podává opět evoluční psychologie – ale kde ji a její výklad nalézt?
Za šesté, otcové většinou ani netuší, že matka dítěte s nimi potají soutěží, po kom dítě bude svou povahou, v čích šlépějích se dítě bude ubírat, ještě jinými slovy, kdo bude architektem jeho duše. Matky zpravidla považují děti za něco jako svůj majetek, proč by tedy měly být po někom jiném, ke komu navíc mají řadu výhrad. My lidé víme, že jsme smrtelní. Chtěli bychom nějak pokračovat do budoucna. Kdo na to má, stvoří nějaké dílo. Většina z nás předává do budoucna drobet zárodečné hmoty v podobě chromozómů. Ty jsou však nenahmatatelné, neslyšitelné a náš vliv na jejich budoucno je nepředvídatelný, obyčejně malý. Oč konkrétnější, přesvědčivější prožitek, když naše reálné děti nesou tradice naší původní rodiny (té, ze které pocházím já!), když postupně zaujímají stejné citové postoje k lidem, věcem, k životu, jako my, když jsou stejné nebo podobné víry nebo politické orientace, vyznávají stejné nebo hodně podobné hodnoty, jaké jsou ty naše. Otcové o tomto procesu často ani nevědí, a když si ho při nějakém konfliktu uvědomí, bývá už pozdě. Klíčová místa psychiky dítěte jsou již „obsazena“ matkou.
Za sedmé, měli bychom všichni vědět o dramatičtější variantě právě popsaného soutěžení či soupeření. Dojde-li k vážnějšímu rodičovskému konfliktu, vedoucímu třeba až k rozvodu, pak se soutěžení o duši dítěte změní na nelítostný boj. Ten dovednější rodič, obvykle matka (viz též odstavec Za třetí) zpracuje dítě k nepoznání. Z dítěte, které původně milovalo oba své rodiče, se stane malý, nenávidějící ďábel, přející tomu „špatnému“ rodiči – převážně otci – co nejkrutější trest. V rámci takového černobílého přehodnocení rodičovských postav dítě ztrácí polovinu své identity, potlačí své původně kladné emoce k nyní zavrženému rodiči. Dosti se mu pokřiví emocionální i psychosociální vývoj, neboť (1) původně kladné emoce musí potlačit a (2) má podstatnou měrou narušen vztah k autoritám (nejdříve k rodičovské, později k dalším). To vše je vážné poškození zdravého rozvoje dítěte, což však programujícímu rodiči nevadí – pro toho je hlavní, že dítě papouškuje jeho verzi manželského konfliktu a že se žena tak může svému bývalému partnerovi/manželovi přes dítě pomstít. Odborně se tomuto jevu říká syndrom zavrženého rodiče (v zahraničí a na internetu – PAS). Literatura o něm na našem knižním trhu stále chybí!
Za osmé, jsem přesvědčen, že většina otců by se ráda dozvěděla něco více o své roli, o její důležitosti pro dítě, rodinu a společnost, o případných těžkostech, úskalích a o tom, jaké postoje k nim zaujímat. Otázek je dost, tak např.:
- Jak to vlastně vůbec bylo s našimi dávnými předky, jak prožívali otcovství, jak mnoho pomáhali matkám…
- Co to pro dítě znamená, když jeho vlastní otec plní svoji tradiční roli v rodině, tj. převážně zaopatřuje, chrání, rozumí pubertálním výstřelkům a umí je tlumit, uvádí adolescenty do společnosti a do dospělosti…
- Zda má cenu věnovat se i maličkému drobečkovi a vštípit se do jeho spektra vztahů k okolním lidem…
- Co to vlastně znamená otcovská autorita určující pravidla, vymezující hranice a trvající na dodržování norem…
- K jakým rizikům pro děti a společnost vede nepřítomnost otce…
- Proč je role otce médii tak přehlížena či spíše devalvována. Odpověď by chtěla znát většina otců. (Mezi námi: odpověď na tuto otázku existuje, je jasná, srozumitelná, ale právě v médiích ji nenajdete…)
- Jak vypadá nebo jak by měl vypadat ideál otcovské role (nebo ideály – je-li jich více)
- Jaký mají dopad poruchy ve vztahu k otci…
- Co je vlastně naplněním otcovské role, jaký je to přínos pro další generace, pro společnost
- Zda můžeme mluvit o transcendenci otcovské role…
Za deváté, máme-li v České republice na 3,3 milionů otců, měli bychom o nich vědět více i sociologicky, demograficky. Zajímavé jsou údaje o různých jejich typech podle role (biologická, sociální, právní), o typech našich rodin a jejich početním zastoupením a také svěřování dětí do výchovy – přesněji řečeno, jakou má otec šanci z hlediska statistiky. Pro některé čtenáře by mohly být zajímavé informace o určování otcovství, o neplacení výživného (věděli jste např., že neplatičů je mezi matkami procentuálně více než mezi otci?). Některé čtenáře by mohly zajímat otcovské organizace a jejich programy a také i stížnosti na podjatost úřadů (a co s tím).
Není to dostatek důvodů pro nějakou souhrnnou publikaci?
27. 11. 2013 at 3:35
Jsem tři roky po rozvodu a na základě mých zkušeností mohu říct, že je to tak jak je zde psáno. Bohužel, tyto věci jsem netušil v době rozvodu ! A tak jsem si naivně myslel, tak bývalka bude respektovat, že jsem skvělý táta, a že i po rozvodu budeme oba dobří rodiče našich dětí a dohody budou platit. V té době jsem spoutu věcí podcenil, protože jsem si neuvědomil, že rozvádějícíc se žena, zamilovaná do milence, je tím největším a herhorším nepřítelem táty dětí. Nepřítelem neštítím se jakéhokoli svinstva, jakékoli lži, a že ženě vlastně na dětech nezáleží a jedná se ji jen o to přes děti ublížit bývalému partnerovi. Toto vše jsem na vlastní kůži prožil a prožívám. O mne se nejedná. Jsem dospělý a už jsem se otřepat. Ale je těžké se smířit s tím jak bývalka ubližuje mých dětem. Snad děti mnohé pochopí až dospějí….ale již teď jsou díky matce značně psychicky poškozeny.
27. 11. 2013 at 8:38
Jsem čtyři roky po rozvodu a na základě mých zkušeností mohu říct, že je to tak, jak je zde psáno. Bohužel, tyto věci jsem netušil v době rozvodu! A tak jsem si naivně myslel, že bývalka bude respektovat, že jsem skvělý táta, a že i po rozvodu budeme oba dobří rodiče našich dětí a dohody budou platit. V té době jsem spoutu věcí podcenil, protože jsem si neuvědomil, že rozvádějící se žena, zamilovaná do milence, je tím největším a herhorším nepřítelem táty dětí. Nepřítelem, jež se neštítí jakéhokoli svinstva, jakékoli lži, a že ženě vlastně na dětech nezáleží a jedná se ji jen o to přes děti ublížit bývalému partnerovi. Toto vše jsem na vlastní kůži prožil a prožívám.
Tomáši, přiznávám, použil jsem tvůj text, naprosto souhlasím.
27. 11. 2013 at 8:53
Jsem dva roky po rozchodu a tyto věci jsem naštěstí pochopil do týdne po rozchodu. Ale i tak veškerá má očekávání matka překonala co se týká intenzity agrese, pocitu neomylné bohorovnosti, nekonečných svých práv a nulových práv dětí a mých. O zájmech nemluvě.
27. 11. 2013 at 11:33
Michale, je v pořádku, že jsi použil můj text. Vím, že to co já, prožívá stejně celá řada tátu (až na ten únos dětí do ciziny -to je specifické svinstvo mé bývalky). Jen jsi to nemusel kopírovat i s těmi překlepy 🙂 Někdy píšu rychle a bez brýlí a ani si to před odesláním nepřečtu … tak to tak dopadne s těmi překlepy….
27. 11. 2013 at 11:49
Naprostý souhlas s 4U, já to u mé nebožky pochopil naštěstí velmi brzy, sice ne týden, ale cca 1 měsíc, co je zač a co jí jde, v tom mám asi malou výhodu, o to větší je ale brutalita jejích útoků vůči dětem i mé osobě, byla prohlédnuta a o to více se mstí.
27. 11. 2013 at 11:59
pro stykač: Nejde o to, že byla prohlédnuta, ale že jí nevychází její plán zmocnit se dětí a peněz otce přes alimenty. Tohle dokáže ženské vydráždit k nepříčetnosti. Zklamané naděje.
27. 11. 2013 at 16:15
ForU, stykač – přesně na ty věci o kterých píšete – žanská vydrážděná k nepříčetnosti kvůli zklamaným nadějím a to větší brutalita útoku vůči dětem a jejich tátovi – myslím v poslední době. Často myslím na to, jakou jsem udělal chybu, že jsem souhlasil s ústní dohodou, kterou neměla v plánu dodržovat a kterou dodržovala jen do soudního jednání, kde dostala děti do péče, místo abych trval na to, že soud musí potvrdit stav, který platil do soudního jednání (děti 40procent času u mne). Ale někdy si říkám, že kdybych se tehdy bránil a tím ji znemožnil i s dětmi odjet za svým milencem do Švédska, tak by určitě začala tvrdě děti manipulovat proti omne na kontakt by omezila na minimum a soudy by mi stejně v tom nepomohly. To je totiž o povaze a bezcharakteru těch sobeckých ženských. A pokud nedostanou to, co chtějí tak vám to osolí jinak a vztah s dětmi vám zničí tak i tak. Nebo alespoň dělají VELKÉ problémy. Buď v té ženě je slušnost a respekt k tátovi jejich dětí nebo to tam není.
28. 11. 2013 at 14:28
přesně tak, zklamání, že rady rozvedených kamarádek a spol. jsou v reálném životě malinko jinak, rozplynuvší se sny a představy, dokážou majitelku vyburcovat k nepříčetnosti. Můj problém je, že po dobrém by to nešlo a pokud bych přistoupil na nějaké ústní dohody, dnes by mě děti neznaly …
28. 11. 2013 at 22:51
To neí jen tvůj problém. Já to mám stejně – přistoupil jsem na dohody a teď děti téměř nevidím. Dostala děti do péče, porušila dohody a s dětmi zmizela v cizině. Jen si říkám, jestli bych na tom byl stejně, kdych trval na střídavce a soudil se. Ona by asi byla nepříčetná z toho, že nemůže odjed za svým milencem do Švédska a kontakt s dětmi by mi neumožnila stejně a ještě víc by je proti mne prudila.
29. 11. 2013 at 10:25
Ono je to těžké odhadnout, co bude následovat. Každá obrana je v podstatě i útok a samozřejmě vygeneruje reakce na obou stranách. Já osobně jsem toho názoru jít do toho tvrdě a s kulatým razítkem soudu i se šancemi našeho opatrovnického systému. I kdybych to měl prohrát, protože dohoda s nebožkou v mém případě znamená naprosto stejný výsledek. Pokud se žena není schopná dohodnout na tak základní věci, že děti mají dva stejně potřebné rodiče a se všemi důsledky z toho plynoucími, nekouká z toho nikdy nic dobrého a nezbývá, než se soudit a to od počátku a velmi tvrdě.
A o aktuálního šukálistu, pardon milence se nestarej. Ono na tvojí nebožku i něho dojde, neboj.