PhDr. Petr Hampl, Ph.D.

„Muži ztrácejí svou mužnost a svůj sex – appeal…Do politiky už dnes nevstupují hrdinové. V politice se z mužů stávají bytosti, které se nesmějí nikoho dotknout, nikoho urazit, nedej Bože, mít milostnou avantýru,“ prohlásila nedávno v rozhovoru pro Ona Dnes herečka Eliška Balzerová. A podotkla to velmi přesně. Snad až na ty milostné avantýry. Ty už dávno nikoho nezajímají.

Kde jsou ty doby

Čeští politici nejsou tak sexy jako v jiných dobách. Vnímání se posunulo tak, že dnes už by nikdo nevěřil, že v 90. letech snily české ženy v domácnosti o tehdejším premiérovi a že nám připadá směšné či podezřelé, že sexuálním idolem ruských žen je tamní prezident. V dobách Nečase, Sobotky a Babiše to působí naprosto neuvěřitelně. Jenže sexuální představy žen nejsou srovnatelně důležité jako skutečnost, že většinu evropských zemí dnes řídí bázliví lidé, kteří tváří v tvář nepřátelům kolabují.

Při pohledu do historie si můžeme všimnout, že existují minimálně tři typy období. Někdy sestává vládnoucí elita především z bojovníků, jindy z budovatelů (myšleno ve smyslu těch, kdo něco opravdu budují, nikoliv ve smyslu rané fáze marxistického socialismu) a pak jsou doby, kdy na královských dvorech převažují dvořané v navoněných parukách, jejichž hlavním zájmem je móda. Doby, jako je ta naše. Nejhorší je, když manekýni vládnou v časech, ve kterých země musí čelit agresi. Pokud se nepodaří manekýny včas vyměnit za bojovníky, státy kolabují, města a vesnice jsou vystaveny drancování a jejich obyvatelé se stávají lovnou zvěří. A právě to v řadě západoevropských zemí začíná.

Je tedy na místě otázka, jaké jsou příčiny toho, co Eliška Balzerová nazývá ztrátou mužnosti a hrdinství. A jak je co nejrychleji odstranit. Nejde totiž jen o to nahradit bázlivého úředníčka supersamcem. Ještě důležitější je najít a opravit mechanismy, které vedou k tomu, že jsou do vedoucích pozic vynášeni lidé „s charismatem MOKRÉHO HADRU na podlahu“.

Od vyhrnutých rukávů k navoněné paruce

Není to jen politická sféra, kde se ztrácí odvaha a mužnost. Stejný trend postihuje všechny velké byrokratické aparáty. Když se podíváte, jací lidé dnes velí korporacím, uvidíte opět nevýrazné úředníčky, kteří své postavení opírají o schopnost intrikovat a nemít žádný výrazný názor. Ti, kdo si i v korporátním světě udrželi osobitost, to jsou vesměs zakladatelé – po nich nastupují manažeři. Ostatně, soustředění na správnou módu a vybrané chování je něco, co můžeme číst především jako výraz loajality. Člověk dělá přesně to, co se po něm chce – drží příbor správným způsobem, říká správné věci, říká je správným tónem, vyhýbá se nesprávným výrazům, zastává správné názory, má kravatu uvázanou na správnou délku… Nemůžeme zpochybňovat, že to všechno jsou věci důležité k tomu, aby v rámci nějaké organizace mohla probíhat hladká spolupráce. Pokud se ale veškerá pozornost soustředí pouze na ně, dostáváme se od bojovníků k navoněným manekýnům.

Je vlastně až fascinující, jak podobným vývojem prochází v tomto ohledu všechny politické strany. Od Klause k Fialovi. Od Zemana k Sobotkovi. Od Luxe k Bělobrádkovi. Od rázného zakladatele k úředníčkovi. Jen tam, kde moc dosud drží první generace zakladatelů, můžeme mluvit o určité osobitosti a určitém chlapství. Nemusíme Kalouska ani Babiše pokládat za sympatické chlapíky, ale bezvýrazní úředníčci to určitě nejsou.

Jak zkrotit úřednické aparáty

Ztráta mužnosti a ženskosti je zkrátka cenou za nezvládnutý růst byrokratických aparátů. Což je ovšem snadné konstatovat. Otočit trend je podstatně obtížnější, ale možné to je. Je ale zapotřebí si připustit, že žádný byrokratický aparát nemůže být zkrocen zaváděním dalších předpisů. Tím pouze naroste složitost a byrokrat dokáže využít rostoucí složitost ve svůj prospěch. Větší naději dávají jiné nástroje.

Jedním z nich je vystavení byrokratického aparátu konkurenci. Pokud není organizace vystavena konkurenčnímu tlaku (nebo je vystavena tlaku nedostatečnému), rozhoduje o úspěchu jedince prakticky výhradně ochota přizpůsobit se formálním i neformálním pravidlům – manekýni tedy vítězí nad bojovníky. To není jen otázka státní správy. I v korporátním světě se dopady konkurence projevují jen velmi omezeně a pomalu a bankroty jsou velmi vzácné. I když zisky klesají a akcionáři zuří, pořád zůstává možnost, že se skutečný viník ze všeho vylže a udrží si pracovní místo, služební automobil i manažerské bonusy. Proto ve vedení korporací převládají úplně jiné lidské typy než v menších firmách s majitelem. Takže více konkurence (proti velkým organizacím) rovná se více mužnosti.

Druhou možností (která se s tou první nevylučuje) je přímá demokracie. Postavit proti síle byrokratického aparátu sílu lidu. Úředníci mohou mít svá stanoviska stokrát zdůvodněná, ale když je lidé v referendu zamítnou, nepochodí. To opět vytahuje do popředí ty, kdo jsou osobnostmi, jsou schopni inspirovat, postavit se davu atd. Zkrátka, převaha chlapů nad rovnátky a navoněnými parukami.

Kdo nesnese společnost mužů a žen

Vedle toho je dobré připomenout, že žijeme v období, které americká socioložka Kristina Hoff – Sommers výstižně nazvala „VÁLKOU PROTI CHLAPCŮM“. Vlády vynakládají miliony a miliony na boj proti genderovým stereotypům. Existuje systematická snaha zlikvidovat všechno, co je jasně mužské nebo jasně ženské. Dokonce i normální zdravá heterosexuální sexualita se stává předmětem útoků. Klukům jsou odebírány klukovské hračky a zakazují se jim klukovské zábavy. Přepisují se učebnice, aby z nich zmizeli horníci a zdravotní sestry.

Není to až tak efektivní, protože většina peněz se rozkrade nebo prošustruje v neziskovkách, nicméně určité škody přesto vznikají. Minimálně tím, že mnoho mladých lidí vnímá zločinecké bandy zvané politické neziskovky jako cestu k lepšímu životu. Další mladí lidé se už vidí na pozicích dobře placených koordinátorů boje proti tradičnímu pojetí muže a ženy. Většina z nich nikdy neuspěje (dobrá místa si mezi sebe rozdělí protekční děti z lepších rodin), ale mnoho z nich se úplně zbytečně přizpůsobí deformovanému pohledu na člověka a nechají si ukrást svou vznikající mužnost či ženskost.

Tady je politické řešení jasné a jednoduché. Zastavit financování center gender studies i všech politických neziskovek. Zabránit jejich financování ze zahraničních fondů. A samozřejmě zrušit deviantní studijní obory a ústavy typu pražské FAKULTY HUMANITNÍCH STUDIÍ.

Školy, které nenávidí kluky

A pak je tu záležitost, o které se nemluví často, ale která hraje asi nejdůležitější roli. Tou je nesprávné nastavení poměrů na základních školách, kde jsou dnes systematicky zvýhodňovány holčičky a znevýhodňováni kluci. Rozumím tomu, že některá konkrétní čtenářka může mít jinou zkušenost, ale statistika je neúprosná. Pokud mají chlapec a dívka stejné vědomosti, má dívka násobně vyšší šanci, že bude mít dobré známky a že bude přijata na dobrou střední školu (čímž se zase násobně zvyšuje šance na přijetí na dobrou vysokou školu). Vžitý mýtus říká, že holčičky jsou zvýhodňovány v češtině a kluci v matematice, ale není tomu tak. Holčičky jsou zvýhodňovány v češtině i matematice. Pokud čtenáře zajímá tato problematika podrobněji, upozorňuji na svůj starší ČLÁNEK nebo přímo na studie profesora Matějů.

Chybné nastavení vzdělávacího systému má samozřejmě svoje důsledky. Třeba to, že na vysokých školách je převis studentek nad studenty, takže je pro ně obtížné si najít životního partnera. Nebo to, že systém každoročně vyřazuje stovky chytrých talentovaných a pracovitých kluků, kteří místo na technickou univerzitu míří na učňovskou školu. Vedle toho je ale něco, co statistika zachytit nedokáže. A sice to, že probíhá selekce i v rámci kluků. Ti, kdo se dokážou přizpůsobit (protože jsou nejméně klukovští), ti směřují k vyššímu vzdělání. Ti, kdo se přizpůsobit nedokážou (a ze kterých by nejspíš vyrostly chlapské vůdčí typy), jsou ze systému vyřazeni.

Vzniká tak vyšší třída, ve které chybí autentická mužnost. Mužnost se naopak soustředí do nižších tříd, tudíž se často projevuje velmi nekultivovaně, tudíž se stává předmětem pohrdání a zpětná vazba se uzavírá. Na královských dvorech přestává být místo pro bojovníky, svět patří navoněným parukám. Pro nás to znamená, že nám vládnou lidé, kteří si načůrají do kalhot, když na ně zadupe nějaký primitivní válečník.

Opravit školy bude asi nejtěžší. Nikdo totiž neví, jak by přesně měla vypadat škola, která by dala klukům rovnocenné šance. Zcela jistě by měla poskytovat i mužské vzory. Tím nemyslím učitele (kolik absolventů pedagogických fakult může sloužit jako vzor mužnosti?), ale třeba válečné veterány. Měla by být tolerantní k neumělým projevům formujícího se chlapství. Měla by akceptovat klukovský přístup k řešení problémů. Nejspíš by měla mít i maličko kasárenský charakter – poskytovat ten typ kázně, která formuje a nedeformuje a která vede k růstu sebeúcty. Měla by obsahovat dostatek fyzické námahy, aby se přebytečná energie nevybíjela zlobením. To všechno zní utopicky, ale není to nemožné. Stačí se podívat na v České republice tak žádané vojenské střední školy.

Nevěřme tomu, že to vyřeší nějaký velký program realizovaný ministerstvem školství. Takové programy máme každý rok a není z toho nic jiného než chaos, buzerace, obrovské sumy ztracené v účelově založených neziskovkách. A samozřejmě snadný život konzultantů a školitelů. Je ale možné cíleně vytvářet prostor pro ty, kdo budou chtít chlapecké vzdělávání vytvářet.

Protože nenechme se zmýlit. I pokud přestojíme současnou imigrační vlnu, válka s islámem neskončí za pár let. I kdybychom útok proti České republice plně odrazili, bude stát před další generací úkol znovu dobýt západní Evropu. V příštích desítkách let si nebudeme moci vlády s navoněnými parukami dovolit.

Převzato z PROTIPROUDU

...

Facebook

Twitter

Linkedin

Whatsapp

Vk

Email

Print