RNDr. Pavel Rusý
Poté, co 1. 1. 2014 vstoupila v platnost nová úprava rodinného práva, řada tatínků očekávala, že dojde k pozitivnímu posunu v rozhodování soudů o svěřování dětí do výchovy (péče). Že přestane být pravidlem, že po rozvodu dítě matce, otci styk a povinnost platit.
Uplynul rok a půl a je tak příležitost se za tímto obdobím ohlédnout a porovnat s novou zákonnou úpravou. Bohužel lze konstatovat, že rozhodování obecných soudů se v drtivé většině absolutně nezměnilo. Proč? Protože se nezměnilo uvažování sociálních pracovníků ani soudců a soudkyň (čest výjimkám). Na věci nic nemění ani řada nálezů Ústavního soudu, který hned v následujících usneseních o odmítnutí své nálezy popírá (viz článek DVOJÍ TVÁŘ ÚSTAVNÍHO SOUDU).
Řada tatínků, kteří se s novou zákonnou úpravou osmělili pokusit se dosáhnout zachování péče obou rodičů, slízla tvrdé údery od sociálky i soudu, vykoledovali si ještě bezohlednější přístup matek, které podlehly obavě, že pokud umožní sebeméně rozšířený styk před rozhodnutím ve věci, že o dítě přijdou nebo minimálně tatínek dosáhne střídavé péče. Není ojedinělá situace, kdy by matka byla přístupná k dohodě, že děti zůstanou v její péči a otec bude mít styk v rozsahu 1/3 času, ale jakmile zaslechne slovo střídavá péče, stává se z ní krutá saň, která děti od otce odřízne úplně.
Obrovským nešvarem jsou předběžná rozhodnutí, kterým se děti masově předávají do péče matek a zcela se zbourá rovnost práv a povinností rodičů. Podrobněji k tomuto problému v článku PŘEDÁNÍ DÍTĚTE DO PÉČE MATKY PŘEDBĚŽNÝM OPATŘENÍM.
Do nesmyslných bitev se zapojují kromě soudů a sociálek všech úrovní i krizová centra, všelijaké fondy ohrožených dětí, charity, zástupy psychologů, psychiatrů, znalců, policistů, kriminalistů, státních zástupců, mediátorů a dalších. Jen proto, že někdo nechce umožnit druhému rodiči se podílet na péči a výchově.
Proč je střídavá péče pro matky takový strašák, že kvůli němu neváhají rozpoutat neskutečné šílenství?
V české úpravě rodinného práva existují tři základní formy úpravy péče – společná péče, střídavá péče a péče jednoho rodiče. V naší úpravě ovšem rodič, který nemá dítě v péči, má zachovanou plnou rodičovskou odpovědnost, podílí se na veškerých důležitých rozhodnutích a může dosáhnout rozhodnutí o dítěti podle svého názoru proti názoru rodiče, který má dítě v péči, např. vybrat dítěti školu, určit, jak má být naloženo se jměním dítěte a další podstatné věci. Takže zdánlivě není mezi právním postavením rodiče, který má dítě v péči, a rodiče druhého žádný podstatný rozdíl. Proč se tedy svěřují děti do péče jednoho rodiče a proč se o to svádějí tak kruté bitvy, kde poraženými jsou především děti?
Za hlavní příčiny považuji tyto:
1) výživné, které se určuje výhradně rodiči, který nemá dítě v péči
2) uspokojení ega, pocit moci a kontroly nad dítětem i druhým rodičem
Hlavní příčinou neutěšeného stavu opatrovnického soudnictví a s ním souvisejícího obrovského byznysu s konfliktem rodičů, je chybné rozhodování soudů v rozporu a často v protikladu se zákonem.
Změny v zákoně
Pojďme se prokousat spletí paragrafů a článků po úpravě rodinného práva od 1. 1. 2014.
První zásadní změnou, která zůstala nepovšimnuta, je sjednocení terminologie úpravy rodinného práva s Úmluvou o právech dítěte. Zatímco Úmluva garantuje (a i dříve garantovala) dítěti právo na péči rodičů, ve staré úpravě rodinného práva se rozhodovalo o výchově, kdežto podle nové o péči. Tato „drobnost“ má ale dalekosáhlé následky. Pokud je dítě svěřeno do péče jednoho rodiče, automaticky se jedná o zásah do základního práva dítěte na péči druhého rodiče. Není možné tvrdit, že dítě je svěřeno do péče jednoho rodiče a zároveň je mu zachována péče obou. Pokud má být dítěti zachována péče obou rodičů v souladu s Úmluvou o právech dítěte, pak se rodiče v péči buď střídají, nebo pečují společně.
Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod ovšem říká, že zasáhnout do práva na rodinný život (což zásah do práva dítěte na péči jednoho rodiče nepochybně je), lze pouze k ochraně práv a svobod jiných. Tento vývod je zcela v souladu s judikaturou Ústavního soudu, kdy svěření dítěte do péče jednoho rodiče by mělo být odůvodněno skutečně závažným důvodem síly ochrany jiného základního práva.
Druhou zásadní změnu najdeme porovnáním starého § 26 zákona o rodině, který praví, že soudy rozhodnou o tom, komu bude dítě svěřeno do výchovy. Nová úprava rodinného práva ale po soudech požaduje, aby rozhodly, jak bude každý z rodičů napříště o dítě pečovat. Tedy nikoliv o tom, kterého z rodičů z péče vyloučí. Už z dikce tohoto ustanovení je zřejmé, že zachování péče obou rodičů je prioritním úkolem soudů. K tomu vyjímám z důvodové zprávy, že „jedinečný vztah rodič-dítě je na všech právních rovinách úzkostlivě chráněn“.
Třetí zásadní změna, ovšem pouze formulačního charakteru, nikoliv obsahem, je téměř neviditelná. Jde o úpravu výživy. Zatímco stará úprava říkala, že soud určí, jak má každý z rodičů přispívat na výživu dítěte, nová úprava toto decentně nezmiňuje vůbec. Zároveň ale nikde v zákoně není stanoveno, že by mělo být výživné stanovováno ve finančním vyjádření pouze rodiči, který nemá dítě v péči! Zákonodárce zjevně rezignoval, když po desetiletích platnosti úpravy, kdy soudy měly rozhodovat o tom, jak bude každý z rodičů přispívat na výživu, se nepodařilo tuto normální a spravedlivou věc prosadit do rozhodování soudů. Soudy tak dodnes neumí zpracovat situaci bohatého rodiče, jemuž je dítě svěřeno do péče, a chudého druhého rodiče se stykem třeba v rozsahu 40 % času, kdy by bylo logické, aby bohatý rodič tomu stýkajícímu se přispíval finančně. Místo toho soudy raději svěří dítě tomu chudému do péče, a bohatému vyměří nehorázné alimenty.
Co na to dítě?
Možná vás to překvapí, ale největší právní rozdíl mezi střídavou péčí a svěřením dítěte do péče jednoho rodiče s právem styku druhého najdeme právě z pohledu dítěte.
Dosud soudy vůbec neumí pracovat s tím, že dítě je nositelem práv, řádným účastníkem v řízení o úpravě péče. Pokračují v zavedené praxi, kdy opatrovnický spor je sporem o dítě. Jako o almaru. Ale opatrovnický spor je sporem, v němž se upravují vzájemná práva třech a více účastníků, dítěte (dětí), matky, otce.
A nyní to hlavní – pokud je dítě svěřeno do péče matky, pak toto dítě ztrácí právo na péči otce. Prostě toto právo už nemá. Otci zůstane zachováno právo na styk, ostatně i dítěti, ale dítě přichází o právo na otcovskou péči, která je jeho základním právem od narození. Otec není povinen pečovat. Dítě má právo na péči otce jen tehdy, pokud otec má povinnost péče, nikoliv právo styku.
Díky neschopnosti obecných soudů vnímat dítě jako nositele práva pak soudy zcela bez problémů děti jejich práv zbavují, protože je vůbec neregistrují.
Setkávám se s námitkou, že otec může pečovat v době styku, takže právo dítěte na péči otce je naplněno realizací styku. To je absolutní nepochopení toho, co to znamená „mít právo“. „Mít právo“ znamená, že na to mám nárok i tehdy, pokud mi někdo tento nárok upře. Tj. mám právo pouze tehdy, pokud proti mému nároku stojí povinnost druhého tento můj nárok uspokojit.
Fakt, že otec v rámci jeho práva styku dobrovolně pečuje, tak není garance zajištění práva dítěte na péči otce. Stejně tak je nepřijatelné, aby někdo zbavil dítě práva na život a argumentoval tím, že teď zrovna nikdo život dítěte neohrožuje. Zatím… Ale co kdyby chtěl a dítě by tohoto práva bylo zbaveno?
Takže shrnuto – střídavá péče (nebo společná) je především zajištění ústavního práva dítěte na péči obou rodičů. Svěření dítěte do péče jednoho rodiče je zrušení tohoto základního práva dítěte.
Jak by měly soudy rozhodovat?
Měly by přestat zabývat se tím, komu dítě svěří do péče. Automaticky by mělo být v péči obou rodičů a soudy by se měly zabývat jen tím, jak podle konkrétní situace upraví rozdělení péče mezi oba rodiče. Jiné to bude u kojence, kdy se rodiče v péči musí přizpůsobit kojení, jiné to bude u velkého dítěte při vzdálených bydlištích rodičů. Jiný poměr péče obou rodičů bude při útlém věku dítěte, jiný poměr u velkých dětí. Jinak to bude upraveno při vyšší pracovní vytíženosti otce, jinak při vyšší vytíženosti matky.
Ke svěření dítěte do péče jednoho rodiče by mohly soudy přistoupit pouze při ochraně jiného základního práva dítěte, např. zdraví, zajištění vzdělání, zajištění ochrany před týráním, zajištění zachování jeho identity (např. tehdy, pokud jeden z rodičů zcela zablokuje kontakt s rodinou druhého rodiče) apod.
A co s dohodami rodičů o svěření dětí do péče jednoho? Zákon ukládá soudu tyto dohody schvalovat, ledaže by nebyly v zájmu dítěte. Pokud se rodiče dohodnou na tom, že dítě zbaví jeho ústavního práva, pak taková dohoda rozhodně v zájmu dítěte bez dalšího být ani nemůže. Tudíž by soudy měly takové dohody odmítat a vést oba rodiče k odpovědnému naplňování práva dítěte na jejich péči.
Soudy by měly urychleně opustit praxi, kdy péči obou rodičů v asymetrickém uspořádání alibisticky právně podřazují pod svěření dítěte do péče jednoho rodiče a tzv. široký nebo rozšířený styk. Jakmile dítě u každého rodiče přespává, pak o něj oba rodiče pečují, a není důvod suplovat střídavou péči svěřením do péče jednoho rodiče a právem styku druhého.
Soudy by měly upravovat výživné vždy oběma rodičům (jak už ukládal zákon o rodině), a to i v případě svěření dítěte do péče jednoho rodiče a úpravě styku, aby se snížila finanční motivace k prosazování svěření dětí do péče jednoho rodiče.
Zásadním problémem opatrovnického soudnictví je to, že soudy místo aby vedly oba rodiče v zájmu dítěte k tomu, aby o ně oba řádně dále pečovali, tak vylučují z péče i rodiče, kteří pečovat jsou schopni a chtějí, čímž zároveň masově zbavují děti jejich ústavního práva. Opatrovnické soudnictví je postavené zcela na hlavu.
14. 7. 2015 at 10:31
Kolego, to, co navrhujete, nikdy nenastane. Vždyť na opaku je založen rozvodový byznys. A prachy a neoprávněné výhody matek jsou tím motivem, co rozhodování opatrvnických soudkyň ovlivňuje. Nic jiného.
14. 7. 2015 at 22:18
Je až neuvěřitelné kolik lidí se přiživuje na neštěstí dětí. Z čeho jsou placeni, všichni Ti co ničí životy dětí a především otců. Spravedlnost? O tu přece nejde.
14. 7. 2015 at 23:10
Když se chlap nestará o děti je to špatně a k zavržení. Když se zase starat hodlá a když s dětma má bájený vztah, tak je to taky špatně! Děti mám rád a máme tu zákon, který je napsán správně jen si ho soudní zmrdi vykládají po svém. Smutné zlo v talárech, které ani neví podle čeho má vlastně pracovat a tak si zákon vykladá po svém. Hamba tohodle státu je opatrovnické soudnictví!
14. 7. 2015 at 23:48
bohužel soudkyně jsou zvláštní kasta nepostižitelných a neodvolatelných
a to že by něco měly/mohly jim musí vždy říci jedině nadřízený soud
bude to fungovat, až jim začnou krajské soudy rozsudky hromadně vracet
samozřejmě je třeba vždy důsledně vyčerpat opravné prostředky
15. 7. 2015 at 8:52
K hlavním příčinám svěřování do péče jednoho rodiče bych přiřadil zakořeněný mýtus o významu stability prostředí a matky pro vývoj dítěte. Jak mezi soudkyněmi, tak především mezi těmi, co praxi soudkyň poskytují odborné krytí. Že se v realitě pojem stabilita výchovného prostředí zaměňuje za domov a jednu postýlku je jen dokladem pokleslosti myšlení /postel jako stěžejní výchovná kulisa?/ těchto osob. Ukotvování dětí na jednom místě a v jednom výchovném prostředí je asociováno s jejich lepšími vývojovými předpoklady. Aniž by byl vynesen jediný důkaz. Paradoxně, ani v Úmluvě, ani v komentáři výboru OSN k nejlepšímu zájmu dítěte se stabilita výchovného prostředí nijak nerozebírá. Jedinou obranou je požadovat tyto důkazy, nejlépe prostřednictvím přímé konfrontace: stabilní výchovné prostředí vs. ztráta péče jednoho rodiče a proti argumentaci, že v rámci styku může rodič o dítě pečovat, požadovat vysvětlení, proč tedy faktickou péči označují stykem. Také bych požadovat vysvětlení, jak lze uměle vnucenou asymetrií v péči docílit harmonického/symetrického rozvoje vloh dítěte.
15. 7. 2015 at 13:54
Vážení, i kdybyste se stavěli na hlavu a navrhovali nebo požadovali provést stovky důkazů, vždycky taháte za kratší konce provazu. Je třeba systémovou změnu, kterou však může zaručit jen jiná politická reprezentace, která bude nezávislá na současném euroamerickém protektorovi. Neboť z tohoto kulturního prostředí všechno bezpráví v rodičovských otázkách pramení. U nás v ČR rozhodně nevzniklo….
15. 7. 2015 at 14:23
Pokud prosadíte zákon, kterým by byly opatrovnické soudkyně, rozhodující mimo rámec legislativy a diskriminující otce, postaveny před trestní senát, bylo by to k věci. Euroamerický protektor zní jako z pohádky o říši, kde zítra znamená již včera. Euroamerická civilizace je fajn, nelíbí-li se Vám, máte možnost se přestěhovat – Turkmenistán, Uzbekistán, Severní Korea, Kuba, Kongo, Venezuela…
15. 7. 2015 at 16:02
Já se nikam stěhovat nebudu, ale naopak se snažím, aby u nás doma žádné levičácké euroamerické zvrácenosti nefungovaly. I feministická šovinistická ideologie se v 60. letech zrodila v USA a pronikla do tehdejšího Československa. Stejně tak rozvodový byznys, genderismus, homosexualismus, politická korektnost, multikulturalismus nejsou český vynález, ale myšlenkové proudy založené na amerických univerzitách. Bez zbavení se těchto rozvratných idologií a bez separace od jejich zdrojů tady budeme plakat ještě 50 let, ale to je tak všechno, čeho dosáhneme.
20. 7. 2015 at 11:41
Koukám, že mlčení není zrovna dvakrát projevem oddané lásky k americkému a bruselskému protektorovi. Inu, je třeba ještě více prohloubit euroamerickou feministickou ideologii o kultu matky a o postavení muže do role dodavatele spermatu. Spermatu bude ale dost, protože NWO naplánovaná invaze černých a arabských mužů v souladu s multikulturní US ideologií ho zajistí celé kýble.