Stridavka.cz

22 Co 238/2011

Česká republika
Rozsudek
Jménem republiky

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Evy Adamcové a soudců Mgr. Hynka Zoubka a JUDr. Kateřiny Kodetové ve věci žalobce: M. B., nar. xxx, bytem v xxx, zastoupeného Mgr. Jiřím Payerem, advokátem se sídlem v Praze 2, Korunní 957/35, proti žalované: Česká republika – Ministerstvo spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, k odvolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14.1.2011, č.j. 24 C 21/2009-50,

t a k t o :

Rozsudek soudu I. stupně s e m ě n í pouze ohledně lhůt k plnění tak, že žalovaná je povinna zaplatit částku 189.000,- Kč a náklady řízení ve výši 53.400,- Kč ve lhůtě 15 dnů od právní moci rozsudku, jinak s e p o t v r z u j e .

Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 48.036,- Kč ve lhůtě 15 dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta Mgr. Jiřího Payera.

O d ů v o d n ě n í :

Napadeným rozsudkem soud I. stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 189.000,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok pod bodem I.) a o nákladech řízení rozhodl tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci jejich náhradu ve výši 53.400,- Kč, rovněž do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho zástupce (výrok pod bodem II.).

Rozhodoval o žalobě podané dne 31.3.2008, kterou se žalobce na žalované domáhal původně zaplacení částky 300.000,- Kč coby přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nesprávným úředním postupem (průtahy) v řízení o výkon rozhodnutí vedeném před Okresním soudem Praha-východ pod sp.zn. 30 P 85/99.

Z odkazovaného spisu vzal za prokázané, že v únoru 1999 bylo zahájeno řízení o styku žalobce s jeho tehdy nezletilým synem, v listopadu 1999 byla schválena dohoda rodičů o styku. Jelikož styk žalobce s nezletilým nebyl podle dohody nikdy uskutečněn, podal žalobce v červnu 2000 návrh na výkon rozhodnutí, v únoru 2003 dalších více než třicet návrhů a konečně v červnu 2007 další tři návrhy. O návrzích nebylo nikdy pravomocně rozhodnuto, v dubnu 2008 byl podkladový rozsudek o styku žalobce se synem zrušen.

V průběhu řízení došlo k předběžnému projednání žalobcova nároku (návrh podán dne 9.8. 2007), kdy žalovaná stanoviskem ze dne 29.8.2008 uznala, že tento nárok je co do základu důvodný a vyplatila žalobci částku 111.000,- Kč. V této části byla žaloba vzata zpět a řízení bylo pravomocně zastaveno.

Po právní stránce soud I. stupně věc posoudil s odkazem na ustanovení § 13 odst. 1, § 31a odst. 1, 2, 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen „zákon“). Zohlednil, že o žádném ze žalobcových návrhů nebylo pravomocně rozhodnuto. Návrhy z roku 2003 byly sice odmítnuty, ale rozhodnutí nebyla žalobci ani jeho zástupci doručena. Výkon rozhodnutí nebyl nařízen a nebyl ani zastaven poté, co podkladové rozhodnutí bylo v roce 2008 zrušeno. S ohledem na okolnosti případu, zejména význam věci pro žalobce, proto žalobě plně vyhověl a o nákladech řízení rozhodl podle úspěchu ve věci za použití § 142 odst. 1 a § 146 odst. 2 o.s.ř.

Proti tomuto rozsudku podala žalovaná včasné a přípustné odvolání. Namítla zejména, že již přiznané zadostiučinění ve výši 111.000,- Kč je přiměřené. Měla zato, že není seznatelné, jakým způsobem soud došel k celkové výši nároku žalobce 300.000,- Kč. Za vzniklou újmu může soud pouze zprostředkovaně, neboť žalobcův syn se nechtěl s otcem stýkat. Za rozhodné období, v němž docházelo k nesprávnému úřednímu postupu, považovala dobu od podání prvního návrhu na výkon rozhodnutí do pravomocného zrušení podkladového rozsudku.

Žalobce se k podanému odvolání vyjádřil tak, že přiznaná částka je spíše symbolická. Vyvracel jednotlivé odvolací námitky a navrhl, aby byl rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný potvrzen.

Odvolací soud přezkoumal podle § 212 a § 212a o.s.ř. napadený rozsudek i řízení, které předcházelo jeho vydání a podané odvolání neshledal důvodným.

Soud I. stupně si pro své rozhodnutí opatřil správná a postačující skutková zjištění, odvolací soud se s nimi ztotožňuje a pro stručnost odkazuje na podrobný popis průběhu řízení před Okresním soudem Praha-východ vedeného pod sp.zn. 30 P 85/99. Správný je i jeho právní závěr, že řízení o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí trvající déle než osm let představuje nesprávný úřední postup, neboť byla porušena povinnost vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě (§ 13 odst. 1 zákona). Porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě přitom samo o sobě zakládá vyvratitelnou domněnku, že byla dotčeným osobám způsobena imateriální újma, za kterou jim náleží přiměřené zadostiučinění (kromě rozsudku Evropského soudu pro lidská práva – dále jen „ESLP“ – Apicella vs. Itálie viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23.9.2010, sp.zn. 30 Cdo 958/2009).

Žalobci tak vznikl nárok na přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (§ 31a odst. 1 zákona, čl. II. zákona č. 160/2006 Sb.), přičemž zadostiučinění je třeba poskytnout v penězích, protože nemajetkovou újmu není možné nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva se evidentně nejeví jako dostačující (§ 31a odst. 2 zákona).

Zadostiučinění přiznané vnitrostátními orgány nemusí dosahovat takové výše, ke které by ve svém rozhodnutí dospěl sám ESLP, jestliže celková výše zadostiučinění nebude nepřiměřeně nízká, a to za podmínky, že rozhodnutí je v souladu s právní tradicí a životním standardem dotčené země, bylo vydáno rychle, je odůvodněné a velmi rychle vykonané (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.9.2010, sp.zn. 30 Cdo 385/2009). V poměrech České republiky lze považovat za přiměřené, jestliže se základní částka, z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, pohybuje v rozmezí mezi 15.000,- Kč až 20.000,- Kč za prvé dva roky a dále pak za každý další rok řízení. Tato základní částka je pak modifikována pro určení konkrétní výše zadostiučinění za použití kritérii příkladmo uvedených v § 31a odst. 3 písm. b) až e) zákona, přičemž nejedná-li se o výjimečný případ, mělo by být dostačující zvýšení či snížení nepřesahující 50 % základní částky (podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21.10.2010, sp.zn. 30 Cdo 3026/2009). Pro zachování jednotnosti rozhodování soudů a rovněž kvůli požadavku přezkoumatelnosti rozhodnutí je však nezbytné, aby byl v odůvodnění postup soudu při určení výše přiměřeného zadostiučinění podrobně vysvětlen. Úvahy soudu I. stupně tak nejsou v tomto ohledu zcela dostačující a přiléhavé.

Podle § 31a odst. 2 věty druhé zákona se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.

Podle § 31a odst. 3 zákona v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí zákona nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí zákona, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k

a) celkové délce řízení,

b) složitosti řízení,

c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení,

d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a

e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění je rovněž třeba respektovat judikaturu ESLP, tedy přihlédnout k tomu, jakým způsobem jsou v této judikatuře uvedené pojmy a kritéria vykládány.

Vztaženo do poměrů posuzovaného případu považuje soud za přiměřené vycházet z částky 20.000,- Kč za prvé dva roky a dále pak za každý další započatý rok řízení. Tato částka na horní hranici rozpětí základní sazby je odůvodněna tím, že samotné odškodňovací řízení již trvá více než tři roky.

Odvolací soud nesouhlasí s právním názorem, že vykonávací řízení, v němž docházelo k průtahům, lze považovat za ukončené vydáním či právní mocí rozhodnutí, kterým bylo podkladové rozhodnutí zrušeno (duben či červen 2008). O žalobcových návrzích totiž nebylo formálně rozhodnuto dodnes, neboť vykonávací řízení nemůže skončit „samo od sebe“ tím, že je zrušen exekuční titul.

Je evidentní, že jinou újmu žalobce pociťoval v letech 2000 a následujících, kdy se nemohl domoci styku se svým synem v mladším školním věku, a jinou pociťuje v současnosti, kdy je jeho syn již zletilý a je pouze na něm, zda se bude s otcem stýkat. Z povahy věci je rovněž zřejmé, že žalobcovým návrhům již nyní nelze vyhovět. Řízení však tvoří organický celek a nelze tolerovat, že o jeho prvním návrhu nebylo pravomocně rozhodnuto již jedenáct let a soud výkonu rozhodnutí své pochybení nehodlá nijak napravit.

Odvolací soud proto vychází z celkové délky řízení 11 let. Základní sazba odškodnění tak činí 200.000,- Kč.

V tomto ohledu nemá na správnost napadeného rozsudku vliv, že soud I. stupně vytkl Okresnímu soudu Praha-východ, že nerozhodl o nařízení výkonu rozhodnutí podle § 253 odst. 1 o.s.ř., popřípadě, že řízení nezastavil podle § 268 odst. 1 písm. b) o.s.ř. Zjevně totiž přehlédl, že na výkon rozhodnutí o výchově (styku) nezletilých dětí nelze uvedená ustanovení použít (§ 272 odst. 1 o.s.ř.), neboť se výkon rozhodnutí řídí zvláštní právní úpravou v § 272 a násl. o.s.ř. Na správnost závěru o vzniklých průtazích však uvedené pochybení nemá vliv.

Odvolací soud vzal dále v potaz, že řízení o výkon rozhodnutí nelze brát jako věc typově složitou, a to ani s ohledem na konkrétní okolnosti případu. Složitost věci tak na výši zadostiučinění vliv nemá. Naopak zadostiučinění zvyšuje, že se žalobce aktivně snažil o nápravu pochybení cestou stížností ke správě soudu (a bylo mu i vyhověno, žel bez výsledku). Nelze mu naopak klást k tíži, že podával různá procesní podání (včetně například námitky podjatosti), neboť tato podání neměla nijak obstrukční charakter a byla zjevně motivována neutěšeným stavem řízení. Přístup stěžovatele tak zvyšuje částku o 10 %.

Řízení o výkon rozhodnutí se sice konalo takřka výlučně před soudem I. stupně, dospělo však ohledně prvního návrhu též do stadia odvolacího řízení. V tomto ohledu tedy rovněž nedochází ke změně výše nároku. Jako poměrně zásadní se nicméně jeví vlastní postup soudu, který zvyšuje ohodnocení o 20 %. Způsob vedení řízení totiž nelze označit než jako zcela nesoustředěný, liknavý a nekompetentní.

Konečně nejdůležitější složkou je závažnost věci pro žalobce. Ve výsledku bylo velmi závažně poškozeno jeho právo na rodinný život. Jeho styk s nezletilým synem nebyl realizován ani jednou. Nečinností soudu, který nedokázal vymoci žalobcův nárok od samého počátku dohody rodičů až do věku zletilosti dítěte, došlo ke zcela zásadnímu narušení vztahů mezi žalobcem a jeho synem, ke zpřetrhání otcovské vazby a citových pout mezi rodičem a dítětem. Obrana žalované, že syn se s otcem nechce stýkat, se jeví jako účelová, neboť takový postoj žalobcova syna je právě reakcí na vzniklou situaci odcizení. Zvýšení základní sazby o dalších 30 % se tak nejeví nikterak jako nepřiměřené.

V konečném součtu se tedy základní částka zvyšuje o dalších 60 % (10 + 20 + 30). Vzhledem ke konkrétním okolnostem případu, zejména závažnosti věci pro žalobce, nelze považovat takové zvýšení o více než 50 % nad základní částku za nespravedlivé. Naopak poskytnutí zvýšené peněžité částky může alespoň částečně vyvážit nemajetkovou újmu, která žalobci nepochybně vznikla.

Celková výše jeho nároku tak činí 320.000,- Kč (200.000 x 1,6). Jelikož se žalobce domáhal částky 300.000,- Kč, z toho 111.000,- Kč mu již bylo dobrovolně uhrazeno a řízení bylo v této části zastaveno, je rozsudek soudu I. stupně, kterým bylo žalobci přiznáno dalších 189.000,- Kč, věcně správný.

Na základě všeho výše uvedeného proto odvolací soud podle § 219 o.s.ř. potvrdil napadený rozsudek ve věci samé včetně rovněž správného výroku o nákladech řízení. Podle ustanovení § 221a o.s.ř. však byly v obou výrocích změněny lhůty k plnění (§ 160 odst. 1 o.s.ř.) s ohledem na zvláštními právními předpisy stanovené specifické postavení státu při účtování a plnění platebních povinností.

Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn § 142 odst. 1, § 224 odst. 1 o.s.ř. Žalobce byl v odvolacím řízení, jehož předmětem bylo zaplacení částky 189.000,- Kč, plně úspěšný a náleží mu plná náhrada účelně vynaložených nákladů řízení, které spočívají v:
– odměně advokáta ve výši 39.430,- Kč (§ 3 odst. 1 bod 4., § 10 odst. 3 vyhl. č. 484/2000 Sb.),
– paušální náhradě hotových výdajů za úkony právní služby: vyjádření k odvolání, účast u jednání ve výši 2 x 300,- Kč (§ 13 odst. 3 adv. tarifu),
– náhradě za 20 % daň z přidané hodnoty z odměny advokáta a hotových výdajů ve výši 8.006,- Kč (§ 137 odst. 3 o.s.ř.),
celkem 48.036,- Kč.

Lhůta k plnění byla podle § 160 odst. 1 o.s.ř. prodloužena jako shora, místo plnění je určeno v souladu s § 149 odst. 1 o.s.ř.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e n í dovolání přípustné, ledaže na základě dovolání podaného do dvou měsíců ode dne doručení k Nejvyššímu soudu České republiky u soudu, který rozhodoval v prvním stupni, dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

V Praze dne 23. června 2011

JUDr. Eva A d a m c o v á , v. r.
předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení:
Jana Abrahámová