Vlasta Hurtová
„Na syndromu zavrženého rodiče se většinou podílejí oba rodiče.“
Autor výroku vychází prý ze své dlouholeté praxe. Nemá radost z nominace na Žblebt roku, nicméně si pevně stojí za svým názorem. Já nejsem psycholog, nepracuji jako on dlouhodobě v manželské poradně, přesto na základě svých zkušeností, studia článků a materiálů a i po mnoha osobních rozhovorech si jsem jista tím, že se pan Hroch mýlí.
Totiž už jen ze samotného vysvětlení tohoto pojmu (zkratkou z angličtiny PAS – nebo česky SZR) je přece jasné, že za vypuknutím tohoto syndromu, který je závažným psychickým týráním dítěte, je vždy jen jeden z rodičů.
Pro jistotu jen přiblížím, že „syndrom zavrženého rodiče“ je definován jako porucha, která se projevuje tím, že dítě soustavně a neodůvodněně odmítá a až systematicky nenávidí jednoho z rodičů. Příčinou vzniku je pak jednostranná manipulace dítěte jedním z rodičů proti druhému rodiči a následně jsou časté vlastní nevědomé snahy dítěte „očerňovat“ druhého rodiče za účelem převzít postoje i způsob chování toho rodiče, se kterým tráví většinu svého času.
Jak tedy poznáte, že dítě trpí tímto syndromem a že je jedním z rodičů takto psychicky týráno? Někdy se syndrom vyvine celkem rychle – ale téměř vždy mu předchází období izolace dítěte jedním z rodičů a odmítání jakýchkoliv kontaktů s druhým rodičem. Za cílem degradace druhého rodiče je vedena útočná kampaň, dítě je manipulováno, je mu vymýván mozek. Typické je tzv. „černobílé vidění“, kdy jeden z rodičů je ten nejlepší a druhý ten největší zloduch. Dítě nemá pocit viny, přebírá vypůjčené scénáře chování, neodůvodněné nepřátelství a nenávist se rozšiřuje i na ostatní členy rodiny ze strany zavrženého rodiče. Často máte pocit, že dítě nenávidí svého rodiče více, než bývalý partner, a přitom s ním nemá někdy téměř žádnou vlastní zkušenost, nebo ji má a vztahy s druhým rodičem byly v pořádku až do doby, kdy došlo k indoktrinaci druhým rodičem.
Tak, jako se říká, že bez práce nejsou koláče, podobně platí, že kde jeden rodič nepopouzí proti druhému, tam syndrom zavrženého rodiče prostě nevznikne. Znám ze života bohužel tolik smutných příběhů, kdy bych se vlastně ani moc nedivila, kdyby jeden z rodičů zlomil nad tím druhým hůl a spolu s ním i jejich společné děti. Například na alkoholu závislá a ve vztazích promiskuitní matka, o děti neschopná se postarat. Nebo otec násilník, vyhrožující své partnerce, že ji zahrabe na zahradě a nikdo ji nebude postrádat. Nebo ona gamblerka. Nebo on kriminálník. Mohla bych pokračovat dál a dál. Ani v podobně vyhrocených případech, ani v nechutných, ostrých, dlouholetých tahanicích o dítě a o majetek, však automaticky syndrom zavrženého rodiče nevzniká. Dokonce ani když oba rodiče vzájemně hází špínu jeden na druhého a popouzí jeden vůči druhému své dítě. Netvrdím, že v takových situacích dítě netrpí, že není závažným způsobem poškozováno a že nejsou zanedbávány jeho přirozené potřeby.
Nicméně o tento syndrom se zde nejedná. Pro něj je právě typická ta jednostrannost, neodůvodněnost, snaha o naprostou izolaci od druhého rodiče, vymývání mozku a zastrašování dítěte, závislost na péči a budování nezdravé citové závislosti pouze na jednom z rodičů. Je to projev nezralé osobnosti, žádný normální rodič toto svému dítěti neudělá.
Tento syndrom se v mnohém podobá syndromu stockholmskému. Jenže zatímco na vysvobození obětí z rukou únosců vynakládá náš stát mnohdy nemalé úsilí a prostředky (tímto zdravím Hanču i Tonču), tyto dětské oběti necháváme napospas jejich trýznitelům a bez jakékoliv pomoci. Dokonce jejich utrpení bagatelizujeme podobně nesmyslnými výroky, jako je tento žblebt.
Myslím si, že by se naše soudy, sociálky i různí znalci a psychologové jako pan Hroch měli na tento syndrom zaměřit a měli by hledat cesty, jak tomuto týrání dětí zabránit. Zatím jen strkají hlavy do písku. A tvrdí, podobně jako autor tohoto výroku, že vznik tohoto syndromu je vlastně jakýmsi „přirozeným“ vyústěním vyhrocených vztahů, že na tom mají podíl více méně oba rodiče a že s tím především nelze nic dělat. Přitom se dá dělat mnohé, hlavní je nepodporovat „jednorodičovství“ a automatické svěřování dětí matkám. A jakákoliv prokázaná manipulace a popouzení dítěte vůči druhému rodiči by podle mě měly být důvodem k výraznému omezení takovéto pochybné rodičovské péče. Prevencí vzniku syndromu zavrženého rodiče může být například střídavá péče, která nedává popouzejícímu rodiči dostatečný prostor a podmínky.
Ještě bych závěrem chtěla vyřídit pozdravy a povzbuzení všem zoufalým rodičům (matkám i otcům), jejichž dítě je tímto syndromem postiženo. Nevzdávejte to, naděje na uzdravení vašeho dítěte existuje. Ale jde o čas. Čím dříve se vše začne řešit, tím lépe. Často slýcháme, že za znásilnění si může sama znásilněná. Možná i za to, že vás někdo okrade, si nakonec můžete sami. Ale pro dobro a zdraví vašich dětí vás prosím, nenechte se nikdy okrást o své děti a připravit jim takové trápení na tomto světě, jako je život se syndromem zavrženého rodiče.
Naši komentátoři každý týden podrobně rozebírají jeden z výroků zařazených do ankety ŽBLEBT ROKU 2015 (kliknutím otevřete přehled nominovaných žblebtů).
10. 2. 2016 at 7:02
Tento pán ukazuje bídu české psychologie. Místo, aby se problémům předcházelo, tak se nad nimi mávne rukou. Všichni si za všechno mohou sami, nás psychology s tím neobtěžujte. Tipuju, že pan Hroch je oblíbeným soudním znalcem, který chrlí posudky na objednávku soudů, takové splachovací typy mají soudkyně rády.
10. 2. 2016 at 10:38
Podle informací, které máme, pan Hroch se sám zachoval tak, že ponechal své dítě pouze matce, a tento zavrženíhodný postup zřejmě vidí jako ideální.
10. 2. 2016 at 18:38
A co když dítě nenávidí druhého rodiče bez intervence dospělých? Zažila jsem totiž případ sezdaného páru, kdy dítě reagovalo vyloženě nenávistně a odmítavě vůči otci a matka se tím trápila a chtěla, aby ho dítě mělo rádo. Jak přimět dítě, aby mělo rádo druhého rodiče? Jak mám jako matka zareagovat, když mi dítě řekne, že než jít k otci, tak se raději zabije? Chci se poradit, jinak podporuji přirozené rodinné vazby, střídavku i právo dětí na oba rodiče.
10. 2. 2016 at 20:26
Zajímavé informace o SP. https://www.google.de/search?q=statistiky+st%C5%99%C3%ADdav%C3%A9+p%C3%A9%C4%8De+ze+zahrani%C4%8D%C3%AD?trackid=sp-006#q=statistiky+st%C5%99%C3%ADdav%C3%A9+p%C3%A9%C4%8De+ze+zahrani%C4%8D%C3%AD
10. 2. 2016 at 20:52
Na syndromu zavrženého rodiče se podílí:1. jeden rodič
2.druhý rodič
3. oba rodiče
nikoliv jen “oba rodiče”
10. 2. 2016 at 23:41
Tento pán se bude muset ještě hodně snažit, než vybrousí svou debilitu do dokonalého krystalu jako Klimeš. Má ale našlápnuto… Dávám mu rok dva a bude to další věhlasné monstrum praktikující rodinnou psychologii v ČR.
15. 2. 2016 at 13:19
Já s tím pánem souhlasím. Za žblept to nepovažuju a vám se divím.
20. 2. 2016 at 21:16
No tak to Petro považujete asi i stockholmský syndrom za záležitost dvou stran. Třeba u Hany Humpálové,která sjíždí korán, za to může i její matka a otec, že?Proto od těch ošklivých rodičů chtěla prchnou zpět do Pakistánu, že?Nepředpokládám, Petro, že se nad tím zamyslíte. Nevěřím totiž, že máte v hlavě mozek. Spíšen 20dkg vlašského salátu.