Vlasta Hurtová
„Jsem rád, že nějaké děti mám, ale upřímně nevím, co bych si s nimi počal. Otců s tímto pohledem na děťátka je naštěstí pořád značná část…“
Bývalá ministryně spravedlnosti a nynější vydavatelka takzvaných Rodinných listů (!) by zřejmě byla nejraději, kdyby otcové jen platili a o výchovu potomků se nestarali.
Naštěstí? Také vás to slůvko v citovaném výroku mírně zvedá ze židle? Pro koho má platit toto „naštěstí“? Pro děti, jejich matky, nebo pro otce? A kolik otců si máme představit, když se řekne „značná část“ ? Celý TEXT, ze kterého pochází žblebt Kovářové, vám možná k těmto otázkám přidá ještě i mnohé další. Přesto jej doporučuji vaší pozornosti. Jen si, prosím, předem vytáhněte z kapes všechny zavírací nožíky. To pro případ, že by se vám při jeho čtení začala kudla v kapse otvírat. Už samotný název článku „Střídavá péče jako noční můra“ napovídá, že vás čeká pořádná dávka nesmyslů a žblebtů.
Pro ty z vás, kteří nehodlají ztrácet svůj drahocenný čas, vysvětlím stručně, o co v článku Kovářové jde. O „klíč k odlišení tatínků“. Ne, nedělám si legraci, tato bývalá vysoce postavená politička a advokátka se nezdráhá otce třídit, škatulkovat, nálepkovat. Zřejmě se domnívá, že na základě třicetileté praxe a po mnohých debatách s opatrovnickými soudkyněmi má v mužích jasno.
Dělí je ve své soukromé statistice na celkem 5 typů – podle toho, jak velký zájem projevují o své potomky při rozpadu manželství či partnerství. Tyto typy jsou: LHOSTEJNÝ (40 %), NORMÁLNÍ (25 %), HRAVÝ (10 %), ZÁSADOVÝ (23 %) a PATOLOGICKÝ (2%).
Autorka tohoto rozlišovacího klíče nejvíce oslavuje právě LHOSTEJNÉ otce. Těch je podle ní neuvěřitelných 40 % – což by opravdu byla značná část (jenže ve skutečnosti je lhostejných a o děti zájem nejevících otců jen minimum). Ti LHOSTEJNÍ si údajně neví s dětmi vůbec rady (viz žblebt), nezajímají se o ně, děti jsou pro ně přítěží, chtějí mít spíš klid pro svou práci, koníčky nebo třeba pro nicnedělání. Prakticky se o děti neumějí postarat, na společné víkendy se netěší. Úžasné je na nich hlavně to, jak výborně chápou, že dětem bude nejlíp s matkou. Zkrátka a dobře – tito otcové si své děti od matek po rozvodu chtějí pouze „půjčovat“ a pokud se náhodou matka zblázní a odmítne jim děti půjčovat, velkoryse mávnou rukou a odejdou za jinou ženou, s níž obratem počnou potomky další („Ženských je přece plný svět!“). Kovářová neváhá označit tyto muže za „pořádné chlapy“, hodné „nanebevzetí“ a lituje jen dvou věcí: že kvůli mediální masáži těchto otců v populaci už ubývá a že jejich lhostejnost vůči dětem u nich velmi často vede také k neochotě platit výživné.
„NORMÁLNÍCH“ otců je prý pouhá čtvrtina (!) z celé rozvádějící se populace. Jejich přínosem je zřejmě to, že také příliš nezaměstnávají opatrovnické soudce a především nemají (stejně jako ti lhostejní) téměř žádný zájem o střídavou péči. Pak je tu typ „HRAVÝ“, což je údajně pouhá desetina mužů – jsou to prý ti, kteří se vyžívají v dětském světě, umí se o děti postarat po všech stránkách. Tito podle Kovářové vyhledávají paradoxně nepříliš mateřské typy žen, které si uvědomují výhody hravého typu a děti otcům ochotně a velmi často přenechávají, aby pak měly pro sebe volný víkend… Dalším jsou „ZÁSADOVÍ“ tátové, pro které je prý typické tvrzení: „Dítě má právo na oba rodiče, a já jí ukážu, že mě neměla tak lehkomyslně opouštět.“ Pro ně je zřejmě dítě pouhým nástrojem spravedlnosti a odplaty, nic víc, proto tito otcové usilují o střídavou péči. Podobají se v tomto vlastně otcům „PATOLOGICKÝM“, jejichž patologičnost tkví hlavně v tom, že jsou schopni zcela vyčerpávajícím způsobem zaměstnat znavené opatrovnické soudce.
V článku také autorka zamáčkne slzu a nostalgicky vzpomíná na dobu, kdy: „nic jako střídavá péče neexistovalo, děti se svěřovaly matkám prakticky vždy a o dítě přišla žena jen zcela výjimečně, pokud soud zjistil, že je narkomanka, ve výkonu trestu nebo dítě sama opustila. Tato idylická situace je zjevně historií.“ Idylická?
Představuji si situaci, kdy otec přijde do kanceláře advokátky Kovářové. Řekne jí na rovinu: „Chci vychovávat své děti a pečovat o ně i po rozvodu. Ale nevím si rady s tím, jak mi bývalka hází klacky pod nohy, potřeboval bych pomoci. Zvažuji střídavou péči.“ A Kovářová už z jeho úvodních slov celkem přesně tuší, co je to za tátu! „LHOSTEJNÝ asi sotva, škoda, nepřidělával by mně ani znaveným opatrovnickým soudům práci. Také není NORMÁLNÍ, to by nechtěl střídavku. HRAVÝ také nebude, to by mu přece matka jejich děti ochotně půjčovala. Takže bude ZÁSADOVÝ či dokonce PATOLOGICKÝ… Ach jo, to zase bude práce! Jak jej mám přesvědčit, aby se raději na své děti úplně vykašlal?“
Co k tomu dodat? Třídit lidi do nějakých škatulek je nesmysl, to by měl vědět každý, kdo s nimi pracuje. Jako rodiče jsme sice velmi rozdílní, přesto věřím, že naprostá většina z nás miluje své děti nade vše a není k nim vůbec lhostejná. A právě střídavá péče není žádnou noční můrou, ale dobrým způsobem, jak zachovat dítěti oba milující rodiče i po rozvodu, jak si dál plnit své rodičovské povinnosti, které obnášejí mnohem víc, než pouhé placení alimentů. Naštěstí…
Každý týden publikujeme komentář k jednomu z výroků zařazených do ankety ŽBLEBT ROKU 2014. Hlasovat v ní můžete ZDE.
18. 2. 2015 at 2:27
Enig.:souhlas a hned by bylo po rozvodech
18. 2. 2015 at 14:03
… ono by bohatě stačilo uzákonit výživné oběma rodičům, zlatokopkám by odzvonilo a bejvalky by vám děti cpaly samy, aby ušetřily. Jenže to v tomhle zasraným státě nikdo nechce, protože soudům by odpadla min. polovina práce a další paraziti rozvodového průmyslu (ospody a znalci) by také ostrouhali.
18. 2. 2015 at 14:39
Líbí se mi postoj p. Kovářové. Naprostý souhlas.
18. 2. 2015 at 14:43
V rámci genderové vyváženosti by nám účastnice z Ruska měla prozradit, jaké kategorie a jejich procentní zastoupení se nacházejí mezi matkami. To aby muži věděli, které a zda vůbec jsou způsobilé k započetí dítěte.
19. 2. 2015 at 18:31
Já osobně si myslím, že zmíněný článek napsala paní Daniela Kovářová jen jako parodii a zesměšnění určitého uvažování českých soudkyn a některých matek. Daniela Kovářová to určitě nemohla myslet vážně. To by musela mít IQ houpacího koně a to snad nemá, když se dostala až na post ministryně.
20. 2. 2015 at 0:02
DK je v radě obce spisovatelů
http://www.obecspisovatelu.cz/news/rada-obce-spisovatelu-cr/
Rada (ve které je například i R. Uzel) byla kritizována mladými autory (Petra Hůlová) za protěžování pokleslé literatury (kuchařky, příručky).
20. 2. 2015 at 13:55
těžko říct, minimálně těm jejím kecům spousta lidí věří a hlavně se podle toho pak i řídí, myslím, že takové žvásty by nezávislá a inteligentní ministryně žvatlat neměla.
20. 2. 2015 at 14:58
Potíž je v tom, když nejdominantnější schopnost v intelektu tvoří pouze schopnost si zapamatovat. Takový je jen tak chytrý, jak je chytrá jeho či její ideologie, sám nebo sama nic nevymyslí. Ztrácí se v logických propojeníchnabitých vědomostí, tak se prostě neodchyluje od schématu, vědomo si svojí slabiny. Ideální prorežimní pěšák, kariérista, kolaborant s aktuální mocí.
24. 2. 2015 at 1:18
Paní doktorka mne zastupovala. Pravda o své dítě jsem při jejím zastupování přišel a musel zaplatit ještě návdavkem alimenty mimo své možnosti. Pomohli mi rodiče, jinak jsem byl v exekucích (za to se stydím asi nejvíce, ale dnes už chápu, že to byl a je vlastně systém, jak otcové musí zaplatit daň, aniž by z toho to dítě, snad krom jídla, něco mělo). Ale dálniční známky také platíme, aniž by výnos šel aspoň na opravy oněch dálnic… tak čemu se tady vlastně divím.
Budu však opatrný ve svých výrocích a napíšu: „Tak trochu tomu článku nerozumím…“ Snad je napsán opravdu s nadsázkou a pokud ne, pak ani v jedné škatulce, do kterých jsou tady všichni muži nějak zasazování, se necítím akorát. Možná bych se zeptal, co by paní doktorka řekla na to, když mne syn tloukl ručičkama, že nechce za mámou a zlobil se na mne, že ho tam musím z příkazu soudu, který si přála jen matka, odvézt. čas běžel a pracoval. Dnes je již situace jiná. Syn maluje na obrázky současného partnera mé bývalé, jak idylické….mít před sebou důsledky 1×14dní krásně prožitých necelých víkendů se svým vlastním synem….. „Zlaté“ Norsko, tam už děti odebírají nejen tátům, ale i matkám. Jak se to matkám líbí, to teď čteme v tisku dnes a denně…. Jak se to líbí Vám, tady v ČR, tátové ? Jak se to líbí tady v ČR Vám, naše děti ? 🙂 Vím, že se jednou děti zeptáte, kde jsi byl táto, moc jsi mi chyběl, když jsem tě potřeboval, a my jim aspoň řekneme, prohráli jsem Váš život s námi u českých soudkyň…, ale prohráli, se vztyčenou hlavou. Možná se všechny ty prohry, které zažíváme, stanou stavebním kamenem toho, že vy naše děti, pokud se dostanete do takové šlamastiky, jako my, už ztrátu svých vlastních dětí nebudete muset řešit, protože tady v ČR jednou budete také rodiči a ne jen něčím, čemu se tu v české kotlině říká hanlivě stykač (všude jinde rozumějte táta).
24. 2. 2015 at 7:38
2 petr: Tak ted uz alespon vis, proc Te zastupovala tak spatne :(.