Pavla Ďurkovová

Dva roky po rozvodu, kdy otec syna Matěje zcela souhlasil s jeho svěřením do mé péče, jsem si našla přítele a můj bývalý manžel začal syna obracet proti mně. Do té doby nejevil o syna žádný velký zájem, po rozvodu ho např. neviděl 4 měsíce, přes skutečnost, že žije ve stejném městě. Nakonec se jeho zájem ustálil na cca 1 – 2 setkáních měsíčně.

Po dvou letech začal syna (v té době téměř dvanáctiletého) silně proti mně navádět, synovo chování se po jeho návštěvách vždy velmi zhoršilo. Také po víkendu u otce (žil již se svou novou partnerkou v jejím domě) nastal problém ve škole, přicházel od něj v neděli večer zcela nepřipravený, bez domácích úloh, v pondělí vždy donesl špatné známky a učitelé si stěžovali jeho chování začátkem týdne, které se po pár dnech opět srovnalo. Do té doby byl ve škole bezproblémový, aktivní ve dvou sportech. Vše vyvrcholilo tím, že syna odvezl na policii, kde na mě podal trestní oznámení za týrání, které se prokázalo jako zcela bezpředmětné. Syna uplácel, sliboval a ten se nakonec rozhodl pro to, že chce žít u otce.

Vzhledem k tomu, že syna nikdy příliš nevychovával, byl neustále v práci a po politických schůzích apod., nesouhlasila jsem se svěřením syna s hyperaktivitou a v pubertě do péče otce, který by se mu nevěnoval. Přesto syn zůstával u jeho otce, já ho několik měsíců ani neviděla. Otec podal k soudu další návrhy na svěření syna do péče. Já souhlasila s tím, že pokud se znalecký posudek přikloní k otci, budu souhlasit s jeho péčí o syna. Věděla jsem, že na syna nemá čas, Matěj se potloukal bezprizorně po městě, v partách se potloukali po městě, ve škole z vysvědčení s pár dvojkami během půl roku byla trojka z chování a čtyřky. Doufala jsem, že zkušený psycholog pozná to, že se mi manžel jen pokouší přes syna tímto způsobem „mstít“ a že bude reagovat na jeho velmi problémové chování (ve škole řeči typu: „Já trojku z chování mít nebudu, táta už na to má právníka“, nebo k mé osobě: „Táta říká, že tu krávu poslouchat nemusím“ – o tom, že mě poslouchat nemusí).

K samotnému vyšetření PhDr. KOPÁRKOVOU, která nám byla přidělena jako soudní znalec, došlo v její soukromé ordinaci dne 26.1.2007. Již ze začátku mě překvapilo, že Matěj měl při vyšetření teplotu nad 38 st. C a evidentně mu nebylo dobře, přesto paní Kopárková vyšetření uskutečnila.

Při samotném vyšetření se mě paní Kopárková ptala na údaje ze života, na mé zážitky, poznatky, vzdělání, práci, vztah k synovi, atd. V závěrečné zprávě pak vysloveně využila tyto informace ke zformování svých závěrů.

Např. jsem uvedla, že jsem odešla z VŠ, ale ráda bych ji nyní znovu studovala, protože by mi to umožňovalo dělat svou práci bez problémů. Z posudku: „z tohoto důvodu zaujímá suverénní postoje tak, aby kompenzovala především pocity méněcennosti, jež pravděpodobně pramení z neukončení vysoké školy…“ – naprostý nesmysl, žádné pocity intelektové méněcennosti opravdu nemám, a případně by vůbec nepramenily z neukončené VŠ.

Baumtest, kresba postavy – „introvertní zaměření, opakovaně se objevují infantilní rysy, zvýšená pudovost, silné městnání napětí, patrné identifikační potíže se sexuální rolí“ – silné městnání napětí je předpokládané u člověka, který podstupuje takové vyšetření, pro matku, která neviděla několik měsíců své jediné dítě a proti které její bývalý manžel vede doslova válku. Infantilní rysy v kresbě u učitelky na prvním stupni, která je zvyklá své kresby přizpůsobovat věku dětí, které učí, je zcela pochopitelné. Identifikační potíže se sexuální rolí – absolutní nesmysl, jsem od dětství typická „holčička“, jsem silně netechnický typ, mám ráda růžovou, jsem zcela a velmi heterosexuální. Usuzuji, že svůj poznatek paní Kopárková získala z faktu, že jsem jako dítě ráda hrála hokej a fotbal. Ovšem i to je zcela pochopitelné – mám mladšího bratra a staršího bratrance, se kterými jsem vyrůstala na chatě na vesnici, kde byli téměř samí chlapci a ti se mnou na dívčí hry opravdu nehráli. I s tímto se tedy paní doktorka velmi zmýlila a ukazuje to na povrchnost jejích závěrů, kdy se dostatečně nezaobírá jednotlivými fakty.

Dále paní Kopárková poukázala na to, že jsem přecitlivělá, se sklony vytěsňovat pocity zloby se zvýšeným následkem výskytu srdečně cévních chorob a hypertenze – opět nešlo o žádné její vypozorování, v té době jsem se skutečně léčila s vysokým tlakem, který ovšem byl příčinou několikaletého stresu a nátlaku ze strany bývalého manžela. Nutno říci, že jsem se rozváděla mimo jiné i z důvodu fyzického napadání a vyhrožování ze stran býv. manžela, že mi vyhrožoval i pistolí a myslím, že moje tělesná reakce na stres je naprosto běžná. V současné době jsem již 5 let bez jakýchkoli zdravotních problémů. Jediné, s čím jsem ochotna souhlasit, je má přecitlivělost, jsem opravdu senzitivní, je mi líto dětí, zvířat, nemám ráda hrubost a ubližování, což nepokládám za tak velký zápor.

Dále mě na posudku paní doktorky udivuje, že intelektové schopnosti zúčastněných vždy ohodnotila jako průměrné (v pásmu průměru). Můj syn měl společností Mensa, kde byl členem, naměřeno IQ nad 130, já sama jsem na VŠ měla naměřeno IQ nad 120, což už není průměr. Tímto faktem jen poukazuji na další povrchnost tohoto vyšetření.

Další, s čím v posudku paní Kopárkové (a to velmi zásadně) nesouhlasím, je závěr: „Matka nezletilého je výrazně hyperprotektivním rodičem. Její někdy až mocenský postoj, postoj mocensky laskavý, jí zajišťuje kompenzaci úzkostných pocitů souvisejících s vlastním nižším sebepojetím.“ Tento její úsudek považuji za nejhorší. Paní doktorka vůbec nebere v potaz, o jaké dítě se ve výchově jedná. Matěj měl již od dětství diagnostikovánu poruchu chování a učení LMD (lehká mozková dysfunkce – dnes syndrom ADHD) spojenou s hyperaktivitou a zvýšenou labilitou. Děti s touto poruchou potřebují velmi pevné, ale laskavé vedení. Potřebují vést, ještě v páté třídě bylo nutné kontrolovat aktovku, napsané domácí úkoly, pomůcky. Dítě s LMD má specifický přístup ve výchově, i ve škole má velmi individuální vedení. Mé chování k němu bylo naprosto v souladu se všemi poznatky a názory uznávaných dětských psychologů a v závěru se spoluprací s doktorkou Červenkovou, která Matěje znala od jeho 6 let. Já sama jako učitelka na 1. stupni ZŠ vím, že ke každému dítěti musíme přistupovat jinak a individuelně a že tedy paušalizování ze stran doktorky Kopárkové je velmi zavádějící a špatné.

Závěr jejího posudku vyzněl ve prospěch otce, kdy uvedla, že v současné době je aktuálně přijatelnější výchovné prostředí otce, který je lépe výchovně přizpůsoben věku dítěte.

Jako osobní poznatek bych ráda uvedla, že znám paní Kopárkovou, přesněji řečeno jejího manžela, se kterým jsem 2 roky učila v jedné škole. Jejich životní názory a postoje jsou velmi daleko od mého přesvědčení. Také její výchovné metody jsou sporné. Měla jsem možnost vidět ji a její děti, šlo o besídku v naší škole, kterou si děti připravily. Paní Kopárková dorazila i s dětmi, které velmi vyrušovaly, mladší dělalo hluk, šlapalo na šlapadle, rušilo. Paní Kopárková vůbec nezasáhla. Vystupující děti to rušilo, ostatní učitelky byly překvapené, že paní Kopárková nereaguje a nechá své dítě takto rušit. Tento poznatek mě utvrdil v tom, že paní Kopárková je zřejmě zastáncem tzv. volné výchovy, která je ovšem velmi sporná a kterou já osobně neschvaluji. Dítě by mělo znát své hranice a mělo by je dodržovat. Výchova, která umožňuje dítěti vyrušovat ostatní, kazit jim jejich připravenou práci, není správná. Pokud vím, v současné době má velké potíže se synem, kterého výchovně nezvládla.

Také vím, že již více lidí si na její přístup a hodnocení stěžovalo.

Na závěr bych chtěla uvést, že se mé předpoklady, bohužel, splnily. Syn byl po svěření do výchovy otce opět naprosto bezprizorní, potloukal se, hrál již ve 14 letech hry v hernách. Nikdo nebral v potaz, že ze školy se kupí stížnosti (býv. manžel reagoval napadáním učitelky a vyhrožováním trestním oznámení na školu), upozorňovala jsem na jeho problémové chování venku, na to, že ho spousta lidí vidí potloukat se ve večerních hodinách, na to, že se silně horší ve škole a jeho chování hraničí s trestnou činností. Protože za cca 2 roky ho otec přestal výchovně zvládat a začal mu „překážet“, obstaral synovi internát. Přestože bydlí autobusem cca 10 minut od školy, přepsal mu trvalé bydliště ke známým na Boží Dar a tím ho dostal na internát. Tento fakt jsem se samozřejmě dozvěděla až po roce a od cizích lidí. Syn se potloukal po hernách. Ze střední školy odešel po dvou letech, nastoupil na odborné učiliště, odkud odešel po roce. Byl v léčebně na léčení ze závislosti na automatech, odkud ho vyhodili, našli mu v moči marihuanu. Jednu dobu si i píchal pervitin. Kradl, kde mohl, u otce prý ukradl řádově statisíce, u mě ukradl peníze, zlato. Po tomto jsem se s ním přestala stýkat, nechtěla jsem, aby mě navštěvoval. Psal mi sms, volal, chtěl peníze, vyhrožoval. Rozrazil mi dveře do bytu, napadal mě, chtěl peníze. Byla jsem po půlhodině vyhrožování nucena zavolat policii. U soudu vyšlo najevo, že to není jeho první podobná aktivita a že by šel už sedět natvrdo, proto jsem od soudního jednání upustila. Šlo mi o to, aby poznal, že za vše je člověk odpovědný a že za své činy musí nést následky.

Myslím, že špatný výchovný vliv Matějova otce byl zřejmý již od začátku. Bez posudku paní Kopárkové by syn nebyl svěřen do jeho péče a nedopadl by tak, jak dopadl. Syn potřeboval jiný styl výchovy, potřebný pro děti tohoto typu. S posudkem paní Kopárkové jsem velmi nespokojena.