Mgr. Tomáš Jadlovský, Ph.D.
–
Milí čtenáři a nově i diváci,
zvu vás na film Čekání na spravedlnost. Stručně k jeho vzniku. Poté, co mi česká a španělská justiční mafie za mnohonásobného porušení zákonů a unijního práva ukradly syna, se všechny české a unijní instituce začaly tvářit, že žádný problém neexistuje a vlastně neexistujeme ani já a můj syn. Syn jako kdyby se do země propadl. Žádný soud, ani ten nepříslušný španělský, nerozhoduje a neodpovídá. Přestože unijní právo ukládá režimním institucím sdělovat si informace o dětech s jiným občanstvím a o soudních řízeních k nim, za dva a půl roku od synova únosu matkou z října 2015 se k plnění povinností nedostaly. Ani Mirkovi prarodiče nemohou nic zjistit ani se svým vnukem mluvit. Řízení běží bez rozhodnutí od roku 2010, takže proč a kam spěchat, určitě je to v zájmu dítěte.
Když občanské sdružení Striedavá starostlivosť o deti přišlo s nápadem začít točit filmy o příbězích bezpráví a získalo pro to několik odborníků, rád jsem se přihlásil se svou zkušeností. Natočit film je jediný způsob, jak v dnešní Evropské unii poslat vzkaz svému unesenému dítěti.
První poděkování patří režisérovi Jánovi Mančuškovi, který své celoživotní filmařské zkušenosti začal věnovat problematice rodičovské nerovnosti. Najednou ale jeho dílo o diskriminaci mužů na obrazovku nemůže. Česká televize, a nejen ona, měla o náš případ velký zájem, když jsme se synem roku 2014 odjeli do Arménie – po čtyřech letech nečinnosti českých soudů, nezákonného chování španělských soudů a letitém nezájmu všech institucí porušování práva jakkoliv řešit. Tehdy jsme se dostali dokonce do hlavních zpráv – viz odkazy na reportáže na Youtube kanálu. Myslel jsem si, že vývoj případu mého syna je stále zpravodajsky zajímavý, ale najednou se pokračování nikomu nehodí, ani České televizi. Z komunikace s ní lze vyčíst celý vějíř argumentů – film je jednostranný a nevyvážený, film popisuje život s otcem příliš idylicky, matka dítěte si nepřeje nic zveřejnit, film sponzorovala organizace za střídavou péči, není jasné, jestli otec dítěti vůbec chybí.
Neznám způsob, jak natočit vyvážený film o dvoustranném sporu, když druhá strana zarytě mlčí nebo režisérovi zakazuje cokoliv říct. Moc rád by poskytl prostor ve filmu i pro idylický život syna s matkou, ale nikdo ho popsat nechtěl. Když Česká televize vysílala zpravodajské reportáže ve snaze rychle nás najít, kupodivu se její právní oddělení netrápilo otázkami, jestli s tím souhlasím a nikdo v reportážích příliš vyváženě nepřemýšlel o porušování zákonů a mezinárodních úmluv. Dnes už televize ztracené dítě hledat nechce, vždyť chybí jen otci a jeho rodině.
Buďme rádi, že žijeme v době internetu a stránky prorodinných organizací fungují jako novodobý samizdat. Jim rovněž patří moje poděkování. A v neposlední řadě děkuji všem, kteří ve filmu vystoupili nikoliv z úřední povinnosti a řekli svůj postoj. Dodávám, že spousta úředníků a soudců před nepříjemnou pravdou utekla do frází o soukromí dítěte. S režisérem jsme natočili několik hodin materiálu a nakonec jsme se rozhodli pro hodinový dokument. Proto ve filmu neuvidíte ředitele Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí Zdeňka Kapitána, jak se nechal zapírat, soudce Nejvyššího soudu, kteří se vyjádřit odmítli s tím, že svá rozhodnutí zásadně nekomentují, ani evropskou komisařku pro spravedlnost a rovnost pohlaví Věru Jourovou, která se zbavila své povinnosti dvěma řádky. Koho zajímají podrobnosti, najde je právě na archivních stránkách prorodinných organizací a kdo by chtěl vědět ještě více, najde mne skrze šéfredaktora.
Před promítáním filmu se sluší popřát příjemnou podívanou, ale tentokrát mi to nejde přes jazyk. Přejte proto spolu se mnou tomu nejdůležitějšímu divákovi, aby se film k němu dostal co nejdříve a pomohl mu pochopit současnou situaci. Rád si přečtu vaše názory na film přímo zde.
Můj milý Mirečku, všechno nejlepší k Tvým devátým narozeninám!
Tvůj táta
31. 3. 2018 at 12:49
Pro TJ: Tomáši, vůbec o tom nepochybuju, že karty (v televizi) jsou „rozdány cinknutě“. Přesto setrvávám na názoru, že by se jim hůř odmítal dokument ukazující ty zhůvěřilosti na více případech. Jako ty Mámy k zavržení – a ten taky (stejní) tvůrci chystali nabídnout do ČT, nevím jak to dopadlo. Tam vznikl menší problém s účastnicí M.P., co vím. To není o tom, že váš příběh není na samostatný dokument, ba naopak, a je charakteru do veřejnoprávní TV, o tom žádná. Je to taky otázka formátu. Ty festivaly jsou fajn jako „kanál pro distribuci“. Nasdílím to aspoň i na FB.
1. 4. 2018 at 5:32
Další oblíbený článek o našich skvělých soudních znalcích z oboru psychologie, kterým všichni důvěřujeme, protože svou práci dělají vždy a za všech okolností svědomitě a pečlivě po vyhodnocení veškerých dostupných informací.
https://www.novinky.cz/krimi/467692-otec-by-se-s-dcerou-nemel-stykat-rekli-znalci-aniz-by-muze-videli.html
Zase pár kreténů někoho dokáže posoudit, aniž by jej vidělo. To už na mě bezdomovec na ulici napíše lepší posudek, než tihle. Hádám, že kárné řízení se soudními znalci bude následovat, jak už je v naší justici zvykem. Nebo že bych se snad, nedej Bože, mýlil? (Nejspíše se mýlit budu, protože podle všeho je kárné řízení jen pro ty znalce, kteří nejdou na ruku justičním orgánům.)
2. 4. 2018 at 10:59
Vážený pane Jadlovský,
velice obdivuji Vaší statečnost a vytrvalost. Sám jsem zažil mnoho příkoří v souvislosti s českou juvenilní justicí, takže vím, o čem mluvím. Váš dokumentární film je silné svědectví o degeneraci úřední moci v ČR. Lidé, kteří mohli a nepomohli, byť to mají v náplni práce, časem zmizí v propadlišti dějin, ale důsledky jejich činů zůstanou. Např. pan Kapitán jeskutečně bizarní případ kariéry nepodložené žádnými činy.Věřím, že Mirek jednou pochopí, že má otce, který ho má upřímně rád.a pochopí, že jeho táta stál sám proti zvrácenému systému.
2. 4. 2018 at 16:43
MIB – děkuji za komentář, sám mám stejnou víru. Mirek je stejně jako já zvědavý a tvrdohlavý, takže si jsem jist, že se bude ptát a nenechá se odbýt nějakým blábolem. A hlavně jeho skutečné vzpomínky se budou hodně rozcházet s předstíranými tvrzeními.
2. 4. 2018 at 19:18
Tomáš J.: A nebude se mu přeci jenom jevit Španělsko jako lepší země k životu? Přeci jenom je tam víc kultury a umění, a obecně je to asi i vyspělejší země – jsou tam například legální homosexuální sňatky, takže kdyby byl gay, tak by si tam mohl vzít svojí životní lásku, což mu Náhorní Karabach asi neumožňuje. 🙂 🙂 Nutno dodat, že je Náhorní Karabach neuznaným územím někde mezi Arménií a Ázerbájdžánem. Jenom se ptám.
2. 4. 2018 at 20:06
Tereze M. – Pokud jde o Španělsko a jeho vyspělost, tak apríl byl včera. Je tam obrovská nezaměstnanost, důchody nízké tak, že důchodci nemají na jídlo a mládež odchází nejen do Evropy, ale i do Latinské Ameriky. Nechtějí tam ani migranti. V Madridu je nejšpinavější vzduch v Evropě. Pokud jde o dospělé děti, tak ty si vybírají místo k životu samy nehledě na to, kde žily v dětství a rodiče s tím nic nenadělají.
2. 4. 2018 at 20:54
oni znaji Spanelsko jen z vysnene dovolene za vyzivne deti. realita je trosku jina.
s vaginaTV (CT) je to tezke, zalezi komu se to dostane na stul..pra odvaznych a nestrannych tam. Me pobavil minule utery tusim porad o DN na muzich. jak dojemne to bylo. jen ten baner od feministicke spiny zvane acorus mi zvedal kybl o nestrannosti tohoto poradu.
3. 4. 2018 at 10:57
Výborný dokument, aj keď smutný. Tragédia je, že otec ďaleko nadpriemernou aktivitou a životaschopnosťou možno nakoniec dosiahne konštatovanie napr. Európskeho súdu pre ľudské práva, že niečo bolo porušené zo strany súdov a dostane nejaké symbolické odškodné, ale na plnej čiare prehráva boj o ďaleko dôležitejšiu hodnotu – o svojho syna, jeho výchovu, vzťah, lásku… Tragédiou je, že nikto za to neponesie reálnu zodpovednosť a ešte aj prípadné odškodnenie sa vyplatí z daní, nebude strhnuté z výplat sudcov a iných úradníkov. Pritom z môjho pohľadu sa podieľajú na zločinoch proto ľudskosti, lebo osobne by som sa radšej vzdal čohokoľvek vo svojom živote radšej ako svojich detí. Mám podobné skúsenosti so „štátom“ ako Tomáš. Moju manželku navyše na základe znaleckého dokazovania uznali za neschopnú žiť v manželskom vzťahu a naše deti teraz vyrastajú v tom istom prostredí, ktoré spôsobilo tento problém ich matke – ale rozvodová mašinéria matke pomáha už 12 rokov, aby som vôbec nevidel svoje deti. Už je neskoro, deti sú takmer dospelé, ale v poslednej dobe sa často zamýšľam, či je správne, že ako otec som nepoužil aj nelegálne prostriedky na ochranu svojich detí. Nemyslím nemorálne prostriedky, iba nerešpektovanie nemorálnych rozhodnutí štátu a úradov a nerešpektovanie zákonov, ktorých aplikácia nemorálne ubližuje mojim deťom a mňa, otca, bez akýchkoľvek objektívnych dôvodov zastrašuje aj trestá, aby som ich nemohol chrániť. Čo je dôležitejšie z morálneho hľadiska – rešpektovať zákony a neuveriteľnú korupciu a svojvôľu na súdoch, alebo ako otec chrániť svoje deti pred tým, aby im ubližovali? Verím, že som v prvom rade otec, až potom občan. Bohužiaľ, vďaka slušnosti zo mňa zostal len občan a ja si to čím ďalej tým viac vyčítam.
3. 4. 2018 at 14:00
Andrejovi – děkuji za komentář. Morální dilema zákony respektující občan x otec chránící dítě jsem měl dva roky a čím dál tím více vidím, že volba byla správná. V ČR nepokrytě lžou nejen matky a soudci, ale i státní úřady. Moje řízení k dítěti trvalo 7 let, rozvodové je ještě u ÚS, zatím jsme na 6,5 roku. Ministerstvo spravedlnosti vydalo před lety instrukci odškodňovat od 3 let řízení. Odpověď na mou žádost – nic se neporušilo, doba je přiměřená. Soud o odškodné začal před 3/4 rokem – ministerstvo tvrdí, že průtahy byly jen ojedinělé a krátké. V rozvodu jsem měl první jednání 6 let po podání návrhu, ministerstvo na to říká, že je to kvůli legislativě a oni za nic nemohou. Asi jsem tu špatnou legislativu vytvořil já nebo spadla z nebe. V tomto státě se lže a zapírá i při matematicky srovnatelných počtech i při asi 20 srovnatelných nebo kratších případech u ESLP, nikdo za nic neodpovídá, do poslední chvíle režim doufá, že postižený občan udělá nějakou procesní chybu, prošvihne termín nebo ho trefí šlak a režim si bude dále hrát na právní stát.
9. 4. 2018 at 3:02
V roce 2010jsem měl děti ve výlučné péči. Ústavní soud zrušil rozsudek kvůli absenci odůvodnění, avšak stále trvala má faktická a výlučná péče o děti(matka měla převážnou bezmocnost a nebyla schopnadle úředních zpráv se postarat o svou osobu) a nebylo žádné soudní rozhodnutí, komu byly děti svěřeny do péče. Přestože brněnská feministická policie bylo o tétoskutečnosti písemně informovaná , tak vyhlásila účelové celostátní pátrání po mé osobě s dětmi. V 1 hodinu v noci budili mé příbuzné z postelí, aby podali informaci, kde jsem s dětmi (byl jsem s dětmi u svých rodičů na návštěvě) , dále bývalou manželku vozila brněnská PČR po Brně – zadarmo ji dělala taxika, aby večer otravovali mé známé. Když vidím, že u pana Jadlovského došlo ke skutečnému únosu jeho syna, tak PČR nic nedělala, ale naopaktrestnou činnost viditelně kryla. Policie ČR pracuje silně feministicky – zrovna tak jak se ji to hodí, když unese dítě matka, tak to kryjí, když dítě není uneseno otcem, tak vykonstruují únos. Těch to konkrétních případů znám osobně více !FEMINISTICKÁ PČR BY SE MĚLA ZAMYSLET NAD SVOU PRACÍ !!!