PhDr. Jana Šilhavá

Mnozí se domnívají, že umění mluvit je v komunikaci nejdůležitější. Opak je pravdou, naslouchání je v našich vzájemných rozhovorech tím zásadním. A pokud nebudeme naslouchat našim dětem od raného dětství, nebudou ony ochotné naslouchat nám.

Podle Jara Křivohlavého, který umění naslouchat věnoval celou knížku, nám hovořící sděluje víc než jen věcné informace. Chce se s námi podělit také o svoje představy, postoje, předsudky, názory a přesvědčení. Říká nám, co si myslí, co cítí, co by chtěl, kým je. Proto bychom se měli učit skutečně naslouchat, to je nejen slyšet slova, ale i zrakem vnímat výraz obličeje a srdcem to, co druhý skrývá uvnitř.

Udělejme si čas

Pro naslouchání dětem, ale možná nejen jim, shrnuje známý psycholog své zkušenosti do užitečného desatera. První a zásadní podmínkou naslouchání dětem je předem si vyhradit čas k naslouchání (1) a, i když na to zrovna nemáme náladu, je dobré čas dodržet.

Další důležitou zásadou je naslouchat dětem vždy (2), to znamená nejen když jsou šťastné a spokojené, ale i když zlobí. Je možné, že zlobí a žadoní právě z toho důvodu, aby tím vzbudily náš zájem a abychom jim věnovali pozornost. Možná, že si myslí, že právě to musí dělat, abychom si jich všimli.

Děti potřebují povzbuzení (3), aby nám vyprávěly nejen o svých radostech, ale i o svých starostech, ba i o svých nejhorších a nejnepříjemnějších pocitech, např. o své zlobě, závisti atp. Je lepší, když se tyto pocity v rozhovoru ventilují, než kdyby zůstávaly uvnitř a působily vnitřní napětí.

Tak jako lékař k terapii využívá diagnózy a anamnézy, tedy zjištění toho, co bylo před objevením nemoci, měli bychom si i my dobře zapamatovat, co nám dítě řeklo (4). Podle toho mu pak můžeme radit, pomáhat a povzbuzovat ho.

Mimořádně pozorně je potřeba naslouchat dítěti, když se chová ošklivě a zle (5) – takové dítě nám chce v té chvíli něco důležitého říci. Třeba prožívá něco strašného, s čím si neví rady.

Potřebujeme vědět, co si naše děti myslí a k čemu se přiklánějí, jaké mají představy, ačkoli jsou falešné, proto naslouchejme pocitům a postojům (6) našich dětí.

Každé z našich dětí potřebuje cítit, že je pro nás stejně důležité, proto nesmíme žádné protěžovat a v průměru bychom jim měli věnovat stejné množství času (7).

Důležité jsou maličkosti

Stejně jako my, i naše dítě má právo na soukromí (8), které bychom měli respektovat. Když však za námi dítě přijde a řekne: „Mami, prosím tě…“ nebo: „Tati, prosím…“, pak vše ostatní musí jít bezpodmínečně stranou – i kdyby hořelo! Když dítěti neumožníme rozhovor s námi v raném dětství, pak není divu, že s námi v době dospívání nebude mluvit.

Naše dítě potřebuje naslouchat, i když hovoří o docela nepodstatných věcech (9), o všelijakých maličkostech a podle našeho mínění „úplných hloupostech“. Pro něj jsou ale zatím důležité a nebo s námi chce jen hovořit, a posílit tak vzájemný vztah důvěry. Je možné, že později přijde a bude si s námi stejně rádo chtít pohovořit o věcech podstatných. Důvěrné rozhovory se nezačínají, když je dceři sedmnáct let! Ty se rodí – jako podhoubí vzájemné důvěry – v nejranějším mládí.

S dětmi je potřeba mluvit ryze a opravdově (10). V ničem jim nesmíme lhát. Také platí sliby – chyby. Nikdy neslibujme to, co nemůžeme splnit. Když něco nejde tak, jak by to dítě chtělo, je potřeba mu vysvětlit, proč to tak nejde a nebo proč to či ono nemůžeme, jako bychom to vysvětlovali dospělému člověku. Je možné, že se nás dítě zeptá na něco, co nevíme. Nemusíme se bát upřímně přiznat „to nevím“ nebo „tomu nerozumím“. Ale neměli bychom to říkat příliš často.

Převzato z webu MANŽELSTVÍ.CZ