Stephen Baskerville, PhD

–

Genderová politika a sociální stát

I když se nyní představitelé orgánů zneužívání dětí zaměřují na rodiny ze střední třídy (neboť představují zlatý důl), byrokratická ochrana dětí má svůj původ v sociálním státě. A skutečně – první institucí genderové politiky byl sociální stát. Ten byl tradičně považován za mezník triumfu třídní politiky v rámci liberálních demokracií – stal se úspěchem „sociální demokracie“, která vyrostla a přežila dokonce i v zemích, jako jsou Spojené státy, které se těmto termínům vyhýbají.

Přesto je však z dnešní perspektivy sociální stát první salvou genderové politiky, prvním sociálním experimentem od doby, kdy feministky dostaly volební právo.³⁵

Expanze sociálního státu nebyla zdůvodňována jen pomocí chudým, ale specificky pomocí chudým dětem. Děti tak byly postupně oddělovány od rodičů, ačkoli v praxi se spíše identifikovaly s matkami, čím dál častěji samoživitelkami, které prohlašovaly, že jsou jejich ochránkyněmi. Vzrůstající počet azylových domovů pro matky samoživitelky se stal živnou půdou pro feministické výkřiky o „feminizaci chudoby“. Podpora chudých se tak přesunula na podporu feministek.³⁶

Feminizace chudoby však byla podvodem hned zpočátku – šlo o ideologii, nikoli objektivní sociální jev. Je to jen další případ, kdy si ideologie vytváří téma, na něž pak soustředí své stížnosti.

Pomozme těm nešťastným ženám…

Prvotním důvodem zásahů sociálního státu byla pomoc rodinám mužů, kteří přišli o výdělek během ekonomických krizí nebo kteří zahynuli ve válce. Sociální stát se tak rychle stal zřizovatelem azylových domů pro matky samoživitelky a pro děti bez otce. Tím zvětšil právě ten problém, o němž tvrdil, že jeho dopady mírní.

Aby architekti sociálního státu nějak vysvětlili tento kouzelnický kousek, potřebovali důvod – a nakonec ho našli. Je to jeden z nejúčinnějších a nejdestruktivnějších klamů, kterým byla zmanipulována důvěřivá veřejnost, která to původně myslela dobře. Klam, který přímo nebo nepřímo ospravedlňoval exponenciální expanzi nejen sociálního státu, ale i rozsah a moc vlády v mnoha jiných oblastech. Jde o podvodné tvrzení, že vláda musí podporovat velké množství žen a dětí, které muži a otcové opustili.³⁷

Náhlým převrácením postavy (podobným, jaké dělali sovětští stalinisté), jednající racionálně, sociální stát degradoval původní hrdiny na bídáky a lumpy. Ti samí pracovití muži, kteří pokládali své životy v imperialistických válkách nebo byli oběťmi bezohledného kapitalismu, údajně začali náhle hanebně prchat před povinnostmi k dětem, které zplodili.

Destruktivní síla tohoto omylu je nezměrná. Když ho přijmete, máte nevyvratitelný důvod k rozšíření výdajů na sociální stát a na úřady vynucující právo. Ženy a děti jsou opouštěny nezodpovědnými muži: který politik si může dovolit vzdorovat takové výzvě? Pravda je ale jinde. Neexistuje jediný důkaz, že by současná krize dětí bez otců byla způsobena primárně tím, že otcové zavrhují své děti.³⁸ Je už zcela jasné, že tento mýtus šířily feministické politické programy.

Přeložil Ondřej Höppner

POKRAČOVÁNÍ

PŘEDCHOZÍ ČÁST

35 John Lott and Larry Kenny, „How Dramatically Did Women’s Suffrage Change the Size and Scope of Government?“ University of Chicago Law School, John M. Olin Law and Economics Working Paper No. 60, pp. 5 –6(emphasis added).

36 Barbara Ehrenreich and Frances Fox Piven, „The Persistence of Poverty. 1: The Feminization of Poverty When the „Family-Wage System“ Breaks Down“, Dissent, vol. 31, no. 2 (1984), pp. 162–170.

37 David Blankenhorn, Fatherless America (New York: Basic Books, 1995), pp. 1, 22–23.

38 Stephen Baskerville, Taken Into Custody: The War Against Fathers, Marriage, and the Family. Nashville, Tennessee: Cumberland House, 2007, ch. 1.