PhDr. Jana Šilhavá

Obecně se připouští, že děti občas potřebují „na zadek“ jako důkaz rodičovské autority. Naši předkové říkávali: „Škoda každé rány, která padla vedle,“ ale měli pravdu? Je možné tresty a tvrdostí vykřesat v dětech dobro?

Být rodičem není vůbec lehké. Pod tíhou zodpovědnosti – povinnosti děti vychovávat – se domníváme, že smíme, dokonce musíme trestat, a že je to dobré. Opak je pravdou. Rány nejsou dobrým prostředkem pro nastavování limitů. Tělesné tresty i vysvětlené, kontrolované a realizované s nejlepšími úmysly jsou škodlivé, nepřinášejí nápravu, spíš naopak. Výprask i pohlavky sice krátkodobě umlčují spor i dítě. Za mlčením se ale může rozvíjet ponížení, úzkost, vztek, pocit nespravedlnosti, necitelnost, pohrdavé a arogantní chování. Nemůžeme se pak divit, že děti reagují se strachem nebo vzdorovitě. Namísto polepšení budou zákazy porušovat tajně a promyšleně. Děti se učí násilí jako běžnému jazyku.

Proč trestáme

Motivy našeho jednání jsou často nevědomé a nesouvisejí s chybami a nevhodným chováním dětí. Převzali jsme štafetu od svých rodičů, učitelů a vychovatelů, pro které být autoritou znamenalo přísnost, předpisy, zákazy a tresty za přestupky. Trestáme, protože chceme jiným ukázat, jak „dobré vychování“ mají naše děti. Někdy nám nahání strach zrcadlo, které nám děti nastavují, věrným napodobováním našich chyb. Pokud o svých chybách nevíme a nepřijali jsme je s laskavou shovívavostí, bojujeme hlavně sami se sebou. Trestání bývá také častým ventilem nahromaděného hněvu a nespokojenosti s vlastním životem i s okolím. Trestáním bezmocnějších, než jsme sami, si dokazujeme svou moc. Ať už je důvod jakýkoli, většinou nám nakonec není dobře a stydíme se. Chtěli bychom pro děti všechno dobré a krásné a přitom se bezradně díváme, jak se místo lásky, kterou bychom chtěli předávat, uchylujeme ke vzteku, hněvu, zuřivosti nebo chladné tvrdosti. Pro názornost uvedeme příklad:

Dobrá žačka nechává otci podepsat písemnou zkoušku. Otec vidí, že byla ohodnocena trojkou. Vztekle jí vyhrožuje, nadává jí: „Jestli si myslíš, že ti to jen tak projde! Moc dobře si všímám, že nic neděláš!“ Dívka reaguje stejným tónem: „Taky že nebudu nic dělat!“ Otec jí místo odpovědi dá pohlavek. Samozřejmě, že si to potom bude vyčítat. Stejná scéna proběhne ještě několikrát. Dcera pak začne být ve škole neukázněná, drzá k učitelům a přestane se učit úplně. V duchu si bude klást otázku: „K čemu je to dobré?“ Nevhodné chování dítěte vyvolalo emoce rodiče, ten reagoval výpraskem, který dítě „zranil“.

Situace proběhne lépe, když si jako rodiče uvědomíme emoce, které v nás chování dítěte vyvolalo. Rodič by v takovém případě mohl zareagovat: „Když vidím, že jsi měla trojku, dost mě to zneklidňuje, protože vím, že tvoje budoucnost závisí na práci ve škole.“ Rodič také může svému dítěti naslouchat: „Jak se teď cítíš ve škole?“ Když dítě respektujeme, ukazujeme mu, že úcta k druhým lidem je normální chování.

Když už trestáme

• nikdy v návalu vzteku
• tak, abychom dítě neponížili
• vžijme se do toho, proč k situaci došlo a jestli to viníka trápí
• nejlepším trestem je příležitost k nápravě něčím pozitivním
• nechme dítě, aby si trest navrhlo samo
• trest musí být úměrný škodě
• trest by měl souviset se špatným činem
• trest musí být krátkodobý, jinak se ztratí souvislost s chováním, které je jeho příčinou

Omluvou se neshodíme

Uspět s výchovou bez výprasku znamená stát se „oporou“, silným opěrným kůlem stojícím vedle dítěte, které právě roste. Aby nedošlo k nedorozumění, nejedná se o přechod od výchovy s tělesnými tresty k laxnímu postoji, kdy složíme ruce do klína a stanou se z nás rezignovaní rodiče. Existují i jiné způsoby jak vymezovat dětem hranice. Naučit děti komunikovat slovy a gesty, aby se nevyjadřovaly pěstmi a nohama, je velmi důležitou součástí výchovy. Naši autoritu nijak nenaruší, když připustíme, že jsme také udělali chybu. Už školní dítě má porozumění pro to, že i rodiče „jsou jenom lidé“. Omluvné slůvko dětem ukáže, jak se může něco dát zase do pořádku. Vždyť i my od dětí očekáváme, aby se omluvily. Pravá autorita se zakládá na důvěře. Když chceme mít důvěru svých dětí, musíme vychovat nejdříve sebe. Nevěřte tomu, že je možné tresty a tvrdostí vykřesat v dětech dobro. Výchova je příklad a láska – nic víc.

Podle Béatrice Trélaüm: Překonávání konfliktů v rodině, Portál, 2005.

Převzato z webu MANŽELSTVÍ.CZ