PhDr. Eduard Bakalář, CSc.

–

Neexistuje-li takový smysluplný a láskyplný vztah, dochází k rizikům pro vývoj dítěte. K výkladu nyní použijeme běžnou hovorovou řeč, ne abstraktní právní pojmy, často toporné, s nimiž se tak často setkáváme v úředních textech.

A. Riziko dramatického vývoje, případně „pohromy“ pro domácnost osamocené matky a dítětem

• Matka může buď ztratit zaměstnání, nebo přejít na jiné – hůře placené – místo a dostat se do finanční tísně.
• Domácnost matka – dítě může přijít o podstatnou část majetku, úspor (krádež, loupež, vytunelování banky atd.).
• Domácnost matka – dítě může postihnout živelní pohroma (povodeň, požár atd.).
• Matka může „sklouznout“ na dráhu trestné činnosti a v důsledku toho je uvězněna.
• Matka se může stát závislou na návykových látkách (alkohol, drogy… ).
• Matka může vážně onemocnět, utrpět úraz nebo dokonce zemřít.

Riziko negativních dopadů nepřítomnosti biologického otce v prostředí, v němž dítě vyrůstá, se sníží, udržuje-li dítě k otci láskyplný, smysluplný a samozřejmě pravidelně kultivovaný vztah.

B. Riziko vzniku syndromu zavržení rodiče (SZR)

Rozvinutý SZR, který odhadujeme přibližně na 25 % u dětí svěřených do výchovy jednomu z rodičů, má samozřejmě i průvodní důsledky tohoto jevu. Každoročně jde o zhruba o 7600 dětí. Ale i u ostatních dětí se objevují dílčí či mírnější projevy tohoto syndromu. Zcela bezproblémové vztahy k druhému rodiči jsou u nás po rozvodu spíše výjimkou, týkají se zhruba 15 % uvedené dětské populace. Ale vraťme se k důsledkům SZR.

1. Dítě ztratí téměř vše, co s druhým rodičem souvisí

Ztráty se týkají hmotných statků, výchovného a vzdělávacího působení, praktické pomoci v různých životních fázích či situacích apod. Zavržený rodič by mnohdy takovou pomoc svému dítěti rád poskytl. Je k tomu motivován nejen různými společenskými tlaky, ale zejména obecně známými genetickými mechanismy. Jeden z jejich projevů v našem vědomí je i silný emocionální zájem o úspěch vlastního potomka, „své krve“. Tento zájem se projevuje obdobně u matek i otců a samozřejmě i u jejich pokrevních příbuzných, byť již v menší míře.

2. Dítěti se zabrzdí a zdeformuje emocionální vývoj

• Dítě je programováno, aby potlačilo původní pozitivní emoce k nyní zavrhovanému rodiči. Navíc potlačení či vytěsnění emocí pravidelně vede ke vzniku celé škály trýznivých psychopatologických symptomů, které odčerpávají značný díl psychické energie.
• Dítě je programováno, aby dávalo volný průběh emocím nenávisti, podloženým jen slabými, neopodstatněnými či absurdními argumenty a za úplné absence pocitů viny. Takové programování rovněž zamezí možné korekci, sebereflexi apod. (Takto asi vzniká živná půda pro fanatismus.)
• Dítěti se podstatným způsobem naruší jeho sebedůvěra; vštípí se mu totiž do citového života přesvědčení, že jeho druhý rodič je špatný, závadný. Později se dítě v hodinách biologie ve škole dozví o dědičnosti, chromozomech, genech a tedy také o tom, že přesná polovina jeho genetické výbavy, „jeho krve“, je ze závadného, veskrze ničemného člověka. Sebedůvěra a sebehodnocení dítěte tak utrpí citelnou a trvalou ránu.

3. Dítěti se zabrzdí a zdeformuje psychosociální vývoj

• Dítěti je totiž odebrán vhodný, tolik potřebný model k převzetí sexuální identity a role. Programuje-li matka (zdaleka nejčastější případ), pak chlapci jsou – mnohdy nevratně – poškozováni v identifikaci s přirozeným mužským vzorem, tedy s otcem, a dívkám je ztěžována volba erotického partnera v budoucnosti, který je rovněž vybírán podle otcovské předlohy. Programuje-li otec, pak se popsaný obraz pouze zrcadlově mění.
• Dítěti je narušen vztah k autoritám, snížena schopnost sociální diferenciace. Je špatné, když dítě začne bez vážné příčiny nenávidět nějakou osobu v relativně neutrálním postavení, např. učitelku hudby, a když to rodiče tak ponechají. Je však mnohem horší, když se tak děje vůči osobě, kterou dítě miluje a je pro něj současně jednou ze dvou nejdůležitějších osob na světě. V tom spatřujeme tragický prvek SZR, naznačující, že programující rodič „jde přes mrtvoly“. Zavržený rodič má vůči dítěti i postavení legitimní autority; později tak u dítěte dochází k narušení vztahu k autoritám vůbec, neboť tento základní modelový vztah je hluboce zpochybněn. Navíc SZR operuje tak, že se nepřátelství a nenávist rozšíří na všechny příbuzné zavrženého rodiče. Vliv tohoto„tréninku“ působí ještě dál, dítě získá pohotovost se obdobným způsobem chovat i ke všem dalším „nepohodlným osobám“.
• Dítěti je znemožněno, aby zažilo tolik potřebný model slušné, civilizované domluvy i za ztížených podmínek mezi dvěma různícími se stranami. Dítě, které takový model má, je mnohem lépe vybaveno pro svůj budoucí život.
• Dítě ztratí významnou část dat k vytváření své identity, řečeno jinými slovy, ze strany zavrženého rodiče ztratí polovinu informací typu odkud pochází, jaké má předky, co dělali, čím vynikli apod. Tyto genealogické informace jsou dítěti upřeny, v nejlepším případě (začne-li se s programováním, až když je dítě starší) zůstávají v jakémsi zakázaném území, v němž se pátrání nedovoluje.
• Dítě, které původně milovalo oba rodiče, projde zkušeností „brainwashingu“, která je hluboce ovlivní. Vytváří se tak u něj „falešné já“, nepravé a zdeformované jádro vlastní osobnosti, což je celoživotně poznamenává. Bližší v odborné literatuře (např. Bakalář, 2002; 2006).

Riziko vzniku syndromu zavržení rodiče se sníží, udržuje-li dítě k druhému rodiči láskyplný, smysluplný a samozřejmě pravidelně kultivovaný vztah.

POKRAČOVÁNÍ