Noemi Matějková

Skutečný příběh publikovaný v diplomové práci „Dnešní otec“

Tomáš, 31, stavbyvedoucí

Pan Tomáš svůj život bez váhání rozdělil na tři kapitoly podle tematické linie sledující vývoj jeho boje o syna. První období, než potkal svoji manželku a narodil se jim syn Jakub, měl bezstarostný život. Manželství „s tchyní“ jej nutilo jasně se vymezit směrem k synovi. A poté období nastartované zlomovým okamžikem odchodu syna z jeho života. Snaha pokračovat v linii vzájemného vztahu se synem se tak na pět let stala ústředním tématem jeho života. Síla jeho motivace se projevila ve schopnosti vystudovat dálkově práva. Rovněž postupné hledání partnerky bylo podbarveno vědomím prioritního vztahu k synovi.

Nasazení, se kterým se vrhl do boje nejen se systémem, ale také s rodinou, ho konfrontovalo s hodnotami, které dřív uznával. Sám vnímá ve svém aktérství pozitivní osobní hodnotový posun. Nesmírná vytrvalost v přesvědčování všech zúčastněných institucí ho po pětiletém boji přesto dovedla k relativnímu neúspěchu. Střídavá péče, o kterou stál, mu přidělena nebyla, se synem se může vídat jednou za 14 dní od středy do neděle, v druhém týdnu se vidí ve středu. Ironicky působící relativita takového výsledku je dána vynaloženým úsilím a nezískáním svého cíle, a přesto nadstandardní úpravou péče ve vztahu k otci. Dominantním prožitkem v této situaci tak zůstává bezmoc.

Jeho současné směřování je ve fázi „složení zbraní“, protože nechce, aby byl pětiletý syn celou situací i nadále poznamenáván. Po letech bojů znovu zakouší, co znamená volný víkend a rovněž se může věnovat své partnerce. Kurz dalšího vývoje vztahu se synem nechává rovněž na něm.

„No bezmoc, bezmoc, ale tím, že se budete soudit dál, tak to ublíží tomu klukovi holt. Můžu jen počkat do tý doby, když se naštve, nebo pojede na tu sociálku a tam jim to prostě řekne. Jo, udržovat s ním hezkej vztah. A doufat, že se v tý manipulaci, která tady je dokázaná, nepodaří vybudovat ten syndrom zavrženýho rodiče, protože pak je to v pytli.“

Vývoj partnerského vztahu

Svou bývalou manželku potkal pan Tomáš v práci. Jako dcera ředitele velké stavební firmy představovala „dobrou partii“. Při zpětném pohledu však vidí poměry, které u nich doma panovaly a které mu měly být varovným znamením. Tato „chybička“ mu tak natrvalo změnila život. Z odpovědnosti za svůj čin se rozhodně nevyvazuje a chce řešit následky a nevzdat se péče o svoje dítě.

„…nemělo to být. Vnímám to hrozně, protože… mám pocit, já bych to neměl říkat, ale udělal jsem chybu, která souvisí nebo souvisela s mojí tehdejší povahou, že jsem si ji vzal z toho důvodu, že její tatínek je ředitel, že to je dobrá partie…. Teď se za to stydím, protože teď už přemýšlím úplně jinak. Samozřejmě to neříkám, ale mám pocit, že jsem si to udělal sám, to všechno jsem si udělal sám.“

Jeho bývalá žena nikdy nebyla „dobrosrdečná osobnost“, okolní lidi u nich doma nazývali „poddanými“. Otec manželky měl pro vše finanční argumenty, doufal tak v přetvoření spravedlnosti ve svůj prospěch. Neváhal si najmout nejlepší právníky včetně Sokola a jiných, nabízet úplatky na sociálce. Matka manželky se s hodnotami svého manžela naprosto ztotožňovala a navíc zasahovala do vztahu své dcery a pana Tomáše. Na dovolenou jezdila s ní na jeho místě, dokonce chtěla jít místo něj k porodu.

„…tchyně měla dvě dcery a ta druhá se taky rozvedla kvůli tomu samýmu, ale v tom druhým případě, to je to o čem mluvím, ti měli dceru a ta už neví, kdo je její táta, protože ten to nedokázal dělat tímhle stylem jako já…“

Vliv manželčiny matky na jejich život byl silný, až neúnosný a podle slov pana Tomáše byl hlavním důvodem k rozchodu. V poradně mu doporučili se se situací smířit s tím, že jeho manželka je patologicky závislá na matce. Takový ženský tandem může mít vliv na jejich syna, toho se pan Tomáš obává.

„Jen doufám, ať to nepřenese na toho Jakuba, ať je v životě samostatnej a je schopnej nějak v tom životě fungovat. Ona bez rodičů nedokáže žít. Ona byla zvyklá, že když byl problém, tak jí všechno koupili, vyřešili, zaplatili, takže ona bez nich není schopná žít. Ona není schopná si najít sama práci. Aby byl samostatnej, já mu nechci říkat, jak má žít, ale chci, aby si mohl vybrat, jak má žít… je tady spousta pohledů. Aby měl možnost výběru a aby nedopad‘ tak, jako oni.“

Zlomový okamžik

Nejhorším chvíle prožil, když mu odešel Jakub ze života. Ten moment v něm dozrálo rozhodnutí udělat vše pro to, aby ještě mohl zažít chvíle vzájemnosti a blízkosti.

„A bylo už večer, kdy toho bylo fakt moc. A já jsem seděl takhle v koutě u sebe v bytě. Bylo zhasnuto a nikdo tam nebyl. A já jsem seděl a brečel jsem tam… mně vadila ta absolutní bezmoc v tomhle systému tady v Čechách, protože vám tady nikdo nepomůže. A to je ten důvod, proč 50 % dětí nezná rok po rozvodu svýho tatínka… Že tady není nikdo v tomhle systému, kdo by vám mohl pomoct. Že si můžete pomoct jenom sám a když si nedokážete pomoct sám, tak jste v pytli.“

Zároveň kdykoli ho překážky srážely zpět, měl v sobě pevně okamžik, který uvedl jako nejkrásnější.

„…mně se podařilo po těch 3 měsících domoct toho, abych ho viděl. On byl u mně a přespával u mě první den. Já jsem mu čet‘ pohádku a on mi u toho takhle jezdil prstem po obličeji, po tvářích, po bradě, po nose… takhle… To byla chvíle, která byla strašně příjemná, bylo to takový zadostiučinění po těch třech měsících a hlavně ve mně vzbudila rozhodnutí udělat pro to cokoli, abych tuhle chvíli mohl ještě zažít. To je chvíle, kterou nikdy nezapomenu.“

V současné době se s manželkou o svého pětiletého syna soudí již čtyři roky. Mají za sebou desítky stání. Už první soud ale rozhodl u tři roky a tři měsíce starého dítěte na české poměry nebývale velkoryse. Panu Tomášovi byl přidělen styk od pátku do neděle. To naznačovalo další nadějný vývoj. Bývalá manželka se však odvolala a tam začalo dlouhé martyrium soudních přelíčení.

Převzato z webu Spravedlnost dětem

POKRAČOVÁNÍ