Mgr. Agnieszka Janiec-Nyitrai, PhD.

3. Obyčejný život – otec náš vezdejší

Na rozdíl od románu Povětroň, který nabízí koherentní a jednoznačný portrét otce, přináší poslední část Čapkovy trilogie asi nejúplnější obraz otcovství, protože zobrazuje cestu k sebepoznání hlavního hrdiny, a tím také vede k revizi postavy hrdinova otce. V románu se zrcadlí proces, který skrz obtížné odhalování svých vlastních pohnutek, skrz zpětné prozkoumání předchozích vztahů vede k odhalení pravdy o sobě a jiných.

Dochází zde k přeinterpretování postavy otce, jak píše Jiří Holý¹⁴. Nemění se otec samotný, mění se hrdina, který začíná vnímat různé vlastnosti otce. Tento proces můžeme obrazně sledovat, pokud srovnáme jednotlivé popisy. Nejprve se otec jeví jako nepřekonatelný: (…) já cítím s blaženým vzdechem, jak je mocný a silný; nic se nemůže stát tam, kde je on (Ož., s. 321), pak je zobrazen jako bázlivec: A tatínek byl slaboch, žalostný slaboch (Ož., s. 408) Šetrnost se mění v hamižnost: Byl velmi šetrný, neboť měřil peníze prací, kterou na ně vynaložil (Ož., s. 326,) a pak: Tentokrát jsem ovšem dobře nechápal jeho úzkostlivou spořivost – byla to vlastně skoro lakota (Ož., s. 390). Obdobnou proměnu lze spatřit na příkladu další otcovy vlastnosti – pokory vůči urozeným: (…) dal mě tatínek studovat; ostatně se to jaksi rozumělo samo sebou, už proto, že si vážil pánů a že hmotný a společenský vzestup byl pro něho nejsvětějším a samozřejmým úkolem řádného člověka a jeho potomků (Ož., s. 329), která se pak podle syna stává podlézavostí: Takový byl silný a veliký, nejsilnější ze všech lidí, že? Ale „vážil si pánů“; přesněji řečeno, zdravil je poníženě, tak poníženě, že se i ten klouček za to červenal (Ož., s. 378). Vlastnosti, které byly na začátku považovány za kladné (spořivost, předvídavost, pokora a skromnost) získávají nyní nový, negativní rys a střídají se s chamtivostí, přílišnou ostražitostí, přesvědčením o vlastní méněcennosti.

V první části knihy je otec silný, spravedlivý, je pro chlapce vzorem. Často se objevuje přirovnání otce ke skále, zdi, pilíři, o něž se člověk může opřít (srov. Ož, s. 326, s. 328). Postupem času však v tomto obraze můžeme zahlédnout stále více trhlin. Vidíme člověka unaveného životem, který každou neděli přepočítává peníze na vkladní knížce (srov. Ož., s. 326-327). Prolínají se dvě perspektivy pohledu na otce, které splývají v jeden celek. Postupně dochází k doplnění obrazu otce, k nalezení nového aspektu otcovství. Je třeba zdůraznit, že nové poznání nevylučuje existenci dosavadních otcových vlastností. Vzniklý obraz můžeme označit za komplikovaný a zdánlivě protikladný, protože otci jsou přisuzovány rozporné vlastnosti. To je přirozeným důsledkem pohledu na svět, který je v románu prezentován, v samotném přístupu k chápání člověčenství, které se odráží v celé Čapkově trilogii. Bezejmenný obyčejný člověk, který se zpovídá ze svého života, nese v sobě mnoho osobností, které ne vždy tvoří koherentní celek: je hypochondrem, básníkem, kariéristou, zvrhlíkem, dobrým manželem. Podobně je to s otcem – je to hrdina a antihrdina zároveň. Tento zdánlivý paradox zdůrazňoval Čapek v jednom z článků: Kámen není pouhý kámen; je to zbraň, mezník, stěna domu, kámen úrazu, budoucí socha – vše, co z něho uděláš. Tygr není pouhý tygr; tygr je mládě, otec, kožišina, lesní bůh nebo dobrodružství v džunglích.¹⁵ Podobná myšlenka se vyskytuje ve fejetonu „Škatulka sirek“: Nemusím vám říkat, co všechno je kapesní nůž; zbraň, umělecký nástroj, pila, páčidlo, dláto, lanceta i nebozez: vše, co činí z člověka řemeslníka, sochaře, válečníka a technika; hotový všenástroj, celý arsenál i dílna o třech želízkách.¹⁶ To, zda uvidíme hlavu nebo orla mince, zbabělce nebo odvážlivce, kámen úrazu nebo budoucí sochu záleží pouze na okamžiku, náhodě, okolnostech, na našich vlastních schopnostech a představách.

Chlapcův svět osciluje mezi dvěma póly – emotivním, vypjatým světem matčiných citů a jednoduchým otcovým světem, plným práce: Teprve, když jsem se stával malinkým, pětiletým mužem, rostl ve mně odpor k takovým ženským projevům citu; odvracel jsem hlavu, když mě tiskla k ňadrům, a myslel jsem, co na tom má; to tatínek je lepší, je cítit tabákem a sílou (Ož., s. 327). Přílišná matčina láska narušila v synovi odvahu, zodpovědnost, vypěstovala v něm hypochondra a přecitlivého člověka. Vůbec maminka byla pro mne spojena s potřebou plakat a být chlácholen, s přecitlivělou potřebou kochat se ve své bolesti (Ož., s. 327). Tyto dvě protikladné síly narážely na sebe a vedly s sebou boj na život a na smrt. Na sklonku svého života hrdina vidí, jak málo se po celý svůj život vzdálil od domova:

A když se teď dívám, co ve mne je tatínkovo a co maminčino, shledávám, že oba šli ve mně po celý život a že se můj domov nikdy nekončí; že i dnes jsem dítě, které má svůj tajný svět, zatímco tatínek pracuje a počítá, a maminka mne sleduje pohledem strachu a lásky (Ož., s. 328).

Uvědomuje si, jak málo je v něm jeho samého, a že jeho životem řídily náhody, neznámé motivace, které v něm byly hluboce uloženy od jeho narození a dostávaly se ven pod vlivem nějakého vnějšího nebo vnitřního impulzu. Hodnotí své činy prostřednictvím chování a vlastností svého otce: To byl ve mně tatínek nakloněný nad svou prací (…) (Ož., s. 333). Lidský osud je determinován tím, co v nás utkvělo od prvopočátku; jsou v nás uloženy zkušenosti, prohry a vítězství našich předchůdců:

Byly ve mně věci, o kterých jsem věděl, tohle je tatínek, a jiné, ze kterých jsem cítil, tohle je maminka. Ale v tatínkovi a mamince žili zase jejich otcové a matky, které jsem skoro neznal (…). Třeba každý z nás je jen součet lidí, jenž narůstá z pokolení do pokolení (Ož., s. 431)

Cestu k vlastnímu nitru hledá hrdina prostřednictvím odhalení pravdy o vlastních rodičích, hlavně o otci. Vztah k matce se v podstatě nemění, hrdina si od začátku uvědomuje její hysterickou lásku a emoční labilitu. Aby se hrdina dostal sám k sobě, musí přehodnotit svůj vztah k otci. Musí se vrátit ke každodennosti, která je už za ním a najít v obyčejném otci obyčejného člověka.

14 Srov. J. Holý, Noetická trilogie?, op. cit., s. 181.

15 K. Čapek, Pouhost, in: V zajetí slov, Praha 1969, s. 79.

16 K. Čapek, Škatulka sirek, in: Věci kolem nás, Praha 1954, s. 40.

POKRAČOVÁNÍ

PŘEDCHOZÍ ČÁST