PhDr. Jana Nováčková, CSc.

11. Výuka založená na odměnách a trestech má rizika

Tresty a odměny jsou pouhou náhražkou tam, kde selháváme ve vytvoření podmínek pro fungování vnitřní motivace. Mnoho lidí si však přesto nedovede vzdělávání i výchovu dětí bez trestů, odměn a pochval představit. Většina učitelů i rodičů stále věří v jejich pozitivní funkci.

Není sporu o tom, že odměny a tresty přimějí člověka, aby něco udělal či neudělal. To nelze popřít. Mýtem je však víra v jejich dlouhodobý pozitivní účinek. Z dlouhodobého hlediska znamenají pro vývoj dětské osobnosti dokonce značné riziko. Ve škole jsou odměny a tresty reprezentovány především známkami, písemnými sděleními rodičům (poznámky), veřejnou pochvalou či pokáráním a dalšími sankcemi, také však (a to výrazně) soutěžemi.

Začnu dvěma společnými rysy odměn a trestů: za prvé se při jejich používání buď vůbec nezabýváme příčinami, nebo jen málo a povrchně („výslech“ dítěte proč to udělalo, není ještě analýzou příčin). Jestliže odstraňuji nežádoucí chování nebo vyvolávám chování žádoucí tím, že něco slíbím, nebo něčím pohrozím, nepotřebuji se úvahami o příčinách zdržovat. Tresty a odměny však nejenže neřeší problémy, ony je zastírají. Protože nezasahují do příčin chování, do postojů a emocí, které se vážou na chování, nemohou ani přispět k opravdové změně toho chování.

Jak odměny, tak tresty jsou především manipulací s druhým člověkem. Dají se vyjádřit větou: udělej toto a dostaneš tamto, neuděláš-li toto, stane se ti tato nepříjemnost. Důsledky odměn a trestů si lépe uvědomíme, když si představíme sami sebe, že nás někdo chce tímto způsobem manipulovat a ovládat, než když jsme v situaci, kdy my sami nabízíme odměnu nebo hrozíme trestem.

Trest nevede k vnitřní změně chování

Argumentovat proti trestům nebude asi tak obtížné, jako přesvědčit čtenáře o škodlivosti odměn. Základní poselství, které děti při trestání vnímají, je: „Násilí je přijatelné. Pokud má člověk dost velkou moc, pokud je větší a silnější, může druhému ublížit.“ Je velký rozdíl mezi trestem a přirozeným následkem nějakého činu nebo chování. Trest záleží na libovůli trestajícího, přirozený důsledek logicky vyplyne ze situace. Často zkazíme blahodárný účinek přirozeného následku větičkou „A za trest…“ Situace je náhle psychologicky jiná, zahání dítě do opozice. Z přirozených důsledků se učíme měnit své chování, trest vyvolává tři základní schémata chování: důkladnější zvažovaní rizika (aby mne nechytili), slepou poslušnost nebo revoltu. Ani jedno nepatří mezi žádoucí cíle výchovy.

U odměn obecně platí, že čím více jich dáváme, tím větší množství je žádáno. Poté, co člověk dostane odměnu, není již žádný důvod pokračovat v činnosti, leda pro další obměnu. Na argument, že se například zvýšil počet přečtených knih po zavedení získání jedničky za každou přečtenou knížku, je třeba se zeptat, co bude, když třeba jiný učitel nebude jedničky za přečtení knihy dávat. Domněnka, že dítě už mezitím bude nadšeným čtenářem, patří do oblasti zbožných přání, nikoliv do reality. Změny chování trvají jen po dobu trvání odměny, pak se většinou vrací opět to předchozí. (Poznámka: Mluvíme zde o odměně v situaci učení a výchovy. Něco jiného je odměna za práci ve smyslu finančního ocenění, plat, který přispívá k uspokojení našich základních potřeb.)

K zákonitostem odměn patří, že ubíjejí původní vnitřní motivaci a vytvářejí závislost na vnější motivaci. Náhodné pozorování ve dvou školách se stejným programem podnítilo řadu experimentů. V jedné škole si hrály děti zaníceně s hrami, které rozvíjely různé dovednosti, nejen v hodinách, ale i o přestávkách a jiných volných chvílích, kdežto v druhé hrály tytéž hry jen v hodinách, v nichž jim byly předloženy učitelkou. Rozdíl byl v tom, že ve druhé škole učitelka, aby „povzbudila“ zájem dětí a přispěla tak k co největšímu rozvoji jejich schopností, hraní odměňovala. To, co se stává pouhým prostředkem k získání odměny, ztrácí na hodnotě.

Odměny nezlepší kvalitu

Další mylnou představou je, že odměnami zlepšíme výkon. Mnoho psychologických pokusů skončilo se stejným výsledkem: pokud dvě skupiny pokusných osob měly řešit stejnou úlohu, přičemž jedna skupina měla za dobrý výsledek slíbenou odměnu, kdežto ta druhá ji řešila prostě jen na požádání, bez slibu odměny, druhá skupina měla výsledky lepší! Tento poznatek se také již promítá do teorií řízení podniků: kde je zájem o zlepšení kvality práce, upouští se od manipulace zaměstnanců mimořádnými odměnami či vyhodnocováním „nejlepších pracovníků“ a nahrazuje se to možností podílet se na rozhodování. Vnější motivací můžeme dostat z lidí výkon, ale ne kvalitu.

Většinou je jasně definováno, za co se odměna dostane. Chovat se či dělat něco po svém, jiným způsobem, snižuje možnost získat odměnu. Když někdo pracuje pro odměnu, dělá přesně jen tolik, kolik je na získání odměny nutné. Nechce riskovat špatný výsledek. Chce uspět tak často a tak rychle, jak jen možno, a to někdy i postupem ne právě morálním, což pro děti ve vývoji znamená velké riziko. Nechce uspět v činnosti, ale v získání odměny. Známkování tak odnaučuje děti tvořivému chování, snaze překonávat sám sebe. Naopak je učí vybírat si tu nejsnazší dostačující alternativu. Další výzkumy dokumentují, že lidé, kteří se stali závislými na vnější motivaci, si hledají lehčí úlohy i v případě, že nejde o získání odměny!

Proč vnější motivace tak urputně ve škole přetrvává? Učitelé používají tyto postupy nejen z neznalosti jejich dopadu, ale také proto, že většinou nemají potřebné dovednosti pro jiný přístup. Když však sliby jedniček nebo hrozby přestanou účinkovat, nemají již moc dalších alternativ.

Manipulace, kontrola a ovládání lidí jsou v rozporu s principem demokracie. A nenamlouvejme si, že slíbit dětem vycházku do zoo, když budou celý týden „hodné“, se nějak významně liší od korupce, kterou tak odsuzujeme.

POKRAČOVÁNÍ

PŘEDCHOZÍ ČÁST