PhDr. Jana Nováčková, CSc.
15. Děti se učí zejména tím, čím žijí – doma i ve škole
Škola má vzdělávat, rodina vychovávat. Tak zní další z mýtů o vzdělávání. Jako mnoho předcházejících, i tento vypadá na první pohled pravdivě.
Ovšem i při tom nejtradičnějším chápání školní výuky okamžitě narazíme na pojmy jako jsou úsilí, vytrvalost, svědomitost, čestnost, zodpovědnost atd., tedy na vlastnosti a dovednosti, které počítáme do oblasti výchovy. Oddělovat vzdělávání ve smyslu předávání informací a dovedností od výchovného působení proto nelze.
Tradiční vzdělávání má své vedlejší účinky
Většinou máme zájem, aby další generace pokračovala v dobrých počinech a tradicích předchůdců, aby si uměla poradit s problémy, které ji čekají. Snad ze setrvačnosti, snad z nedostatku času k zamyšlení a jinému pohledu na věc považujeme však ve vzdělávání za důležité to, co je dobře měřitelné a srovnatelné, tedy především snadno ověřitelná fakta. Naší pozornosti potom snadněji uniká závažnost výchovného působení školy, které se nedá snadno měřit a srovnávat.
Nemám na mysli záměrné působení, jako je občanská a rodinná výchova či napomínání a nabádání dětí ke slušnému chování. Daleko závažnější je právě to nezáměrné, bezděčné působení, vyplývající z metod a organizace výuky, z klimatu třídy, z působení školy jako instituce. Jeho dopadu – v tradiční škole většinou dost negativního – si nejsou učitelé a ani rodiče dostatečně vědomi. A pokud ano, často to považují za nutnou daň za dobré vzdělání dětí.
Ve vzdělávání existuje ale jiná cesta, jiné metody a jiná organizace výuky. Ví se o nich, jsou i vyzkoušené. Jejich zavedení však není snadné.
Předmětem důkladné analýzy odborníků a zamyšlení každého, komu není naše budoucnost lhostejná, by měl být soulad či nesoulad mezi tím, co děti ve škole slyší a co zažívají. Tradiční škola je postavená na víře v moc slova. Děti se však učí především tím, čím žijí. Nevím, kdo je autorem plakátu, který se mi kdysi dostal do rukou. Píše se v něm mimo jiné, že žije-li dítě v ovzduší kritizování, učí se odsuzovat, žije-li v ovzduší nepřátelství, učí se útočit, žije-li v ovzduší výsměchu, učí se nejistotě. Také však naopak: žije-li dítě v ovzduší bezpečí, učí se důvěřovat, je-li povzbuzováno, učí se sebedůvěře. Je-li dítě přijímáno a uznáváno, učí se mít rádo samo sebe, žije-li v ovzduší lásky a přátelství, učí se hledat a nacházet lásku kolem sebe.
Škola vychovává každou vteřinou v ní strávenou tím, jak je uspořádána, co a jak v ní děti prožívají. Odborně se tomu říká skryté osnovy. Co učitelé jen říkají, nemá velký význam, pokud se to rozchází s tím, co dítě ve škole zažívá. Vzpomeňme si na účinnost jednotlivých druhů učení: nejméně se naučíme z toho, co jen slyšíme. Potřebujeme o věcech diskutovat, sami zkoušet a zažívat, či dokonce mít příležitost učit je druhé, abychom si je dlouhodobě zapamatovali či trvale osvojili. „Tolikrát jsme jim to už říkali, ale jako by hrách na stěnu házel,“ je častým povzdechem učitelů (ale právě tak i rodičů).
Výklad o demokracii v občanské výchově nenaučí děti demokraticky ani uvažovat, ani se tak chovat, když každý den tráví ve škole fungující autoritářsky. Zodpovědnosti se děti nenaučí, i když je o ní řeč třeba každý den a učitelé k ní neustále děti nabádají, pokud nebude dána možnost, aby děti mohly o řadě věcí ve svém vlastním učení spolurozhodovat. Jestliže učitel hovoří o důležitosti přátelských vztahů, nemůže současně připravovat dětem co nejvíc soutěží a tím je stavět navzájem proti sobě. Máme-li ve společnosti potíže s xenofobií a s rasizmem a víme-li, že „protilátky“ souvisí s mírou sebeúcty, sebedůvěry a s mírou tolerance, zkusme poctivě rozpoznat, jak a čím, jakými zkušenostmi (nikoli výkladem v hodinách rodinné či občanské výchovy) si je děti ve škole osvojují a čím se naopak učí být přes veškerá slova a nabádání netolerantní.
Poučování nepomůže
Učitelé jsou vesměs přesvědčeni, že pokud rodina vychovává dítě jinak, oni ve škole nic nezmůžou. Pokud budou používat i nadále stejné neúčinné nástroje, pak je to pravda. Ze zkušenosti vlastních školních let víme, že záměrná výchova se ve škole děje hlavně poučováním a používáním vnější motivace, tedy odměn a trestů, což, jak bylo řečeno, nemá šanci měnit chování v žádoucím směru podstatně a trvale, protože nevytváří vnitřní přijetí důvodů pro toto chování.
Pokud ale bude škola schopna postavit například proti negativním zážitkům sobectví z rodiny pozitivní zážitek (ne jen slova) radosti ze společné práce, zážitek, kdy má dítě příležitost projevit štědrost, laskavost, vstřícnost, nabídnout pomoc i o pomoc požádat, ale také je zažít od ostatních dětí vůči sobě, pak má velkou šanci na vyvážení negativního vlivu rodiny. Takový zážitek je však sotva možný při tradičním stylu výuky (výklad, samostatné procvičování, vyzkoušení). Projektové vyučování, kooperativní učení ve skupinkách a další metody již takové zážitky umožní.
Klíčové kompetence
Rámcový vzdělávací program tím, že zaměřuje pozornost učitelů na rozvíjení klíčových kompetencí, jasně dává najevo, nejen že nepovažuje výchovu pouze za doménu rodiny, ale dokonce ji nadřazuje dosavadnímu faktografickému pojetí výuky. Znalosti – dovednosti – postoje – tak se vyjmenovávají základní tři složky kompetencí. Od učitelů to bude vyžadovat, aby rozebírali další významy mnoha každodenních situací. Děti žalují na sebe a učitelka je „rozsoudí“? Jak to souvisí s kompetencí komunikativní, co na to kompetence řešit problémy? Možná, že se právě promeškala chvíle i na rozvoj kompetence občanské – děti se právě posílily v postoji, že „ti nahoře“ to všechno za nás vyřeší. Učitel nabídne dětem možnost „opravit si známku“ – co na to kompetence k učení, kompetence pracovní? Posílí se postoj, že stačí učit se nárazově, stačí mít trochu štěstí – umět to pořádně se vlastně ani nechce, vždyť jde hlavně o to uhrát tu trojku.
Změna školy a naše budoucnost
Člověk se odjakživa změně brání do té doby, pokud ji nezačne vidět jako nevyhnutelnou. Je třeba, aby si co nejvíc lidí uvědomovalo souvislosti mezi působením školy na děti a naší ekonomickou prosperitou i společenskými problémy, abychom přijali fakt, že transformace vzdělávání je stejně důležitá jako transformace ekonomická.
Okomentovat