PhDr. Jana Nováčková, CSc.

3. I nezáživná látka se dá zvládnout, pokud mají žáci vliv na způsob učení

„Děti nemohou dělat ve škole jen to, co je baví.“

Zdá se, že tento výrok musí platit beze zbytku. Vždyť je jasné, že děti se mají naučit překonávat překážky, vyvinout úsilí. Nelze také popřít, že vzdělání obsahuje určité prvky, které dítě prostě potřebuje zvládnout a jejichž souvislosti a smysl nemusí umět ještě dohlédnout, a tudíž by se je samo od sebe neučilo. Ano, to vše je pravda. Mýtem je naše přesvědčení, že hlavní cestou, jak tomu všemu děti naučit, je cesta nátlaku, donucování, používání odměn a trestů, tedy vnější motivace. Nesprávně se domníváme, že dítě získá víc, když ho přimějeme dělat pro ně sice nesmyslné, ale z našeho hlediska důležité věci, než kdyby se zabývalo něčím, co ho baví.

Člověk se samozřejmě dá přinutit příslibem odměny nebo hrozbou, aby dělal něco, co pro něj nemá smysl a co by z vlastních pohnutek jinak nedělal. Mylná je však představa, že se takto vytvoří vztah k dané činnosti. Výsledkem naopak většinou bývá, že se takové činnosti snažíme vyhnout, a pokud to nejde, pak ji udělat jen do té nejnutnější míry, abychom ještě získali odměnu či se vyhnuli trestu. Často také způsoby ne právě čestnými. Jsou samozřejmě i výjimky, že si činnost, kterou jsme začali dělat z donucení, přece jen nakonec oblíbíme. Je to spíš výjimečné a rozhodně bychom na to u dětí neměli spoléhat, ani ve škole, ani mimo ni.

Nejde o zábavu, ale o smysluplnost

Vnitřní motivace znamená, že děláme něco z vnitřních pohnutek. Často se tyto vnitřní pohnutky chápou zúženě, jen jako přitažlivost cíle či činnosti (vyjadřujeme to právě výrazem, že nás něco baví, zajímá). Zapomínáme někdy, že do vnitřní motivace patří i věci, které nejsou samy o sobě přitažlivé, ale o kterých jsme přesvědčeni, že je máme či musíme udělat, protože je to tak správné nebo to pomůže něčemu, na čem nám záleží. Klíčovým pojmem vnitřní motivace není zábava, ale smysluplnost.

Podmínky pro udržení zájmu o učení

Kromě smysluplnosti udržují vnitřní motivaci ještě svobodná volba postupu práce a možnost spolupráce (označují se jako „tři S“ vnitřní motivace). I nezáživná práce může být smysluplná. I nezáživná práce může být udělána dobře a efektivně, pokud máme vliv na její průběh, můžeme si zvolit způsob, jakým ji budeme dělat. Nezáživná práce se dělá lépe a snadněji ve spolupráci s ostatními.

Výuka v tradiční škole postrádá často smysluplnost, protože nové informace jsou předkládány izolovaně, bez souvislosti s informacemi z jiných předmětů, ale také – a to je ještě závažnější – bez souvislostí se skutečným životem. Jsou často nepřiměřené věkové úrovni dětí nebo i jejich individuálním schopnostem (mnoho učitelů ví, že kdyby učili určitou látku o rok později, zabralo by jim to čtvrtinu času a výrazně snížilo počet dětí, které by ji nezvládly). Zde je tedy první rezerva pro zlepšení. Školní vzdělávací program, který si mají podle nového školského zákona školy napsat do školního roku 2007/08, je první příležitostí pro učitele, aby se sami zamýšleli nad smysluplností toho, co učí, a dokonce, aby měli vliv na to, co skutečně ve své škole učit budou.

Další dvě součásti vnitřní motivace – možnost ovlivňovat způsob práce a spolupracovat, tradiční škola neposkytuje téměř vůbec. Teprve alternativní přístupy přicházejí s výukou založenou na tzv. kooperativním učení ve skupinkách, kde děti jednak spolupracují, jednak mají možnost dohodnout se, jakým způsobem úkol pojmou (ten je předestřen jako problém k řešení, nikoliv jen jako provedení zadaného postupu). Například i násobilka se dá učit bez stresu a donucování, když se „promrskává“ při vyučování ve dvojicích (samozřejmě ne pod hrozbou známky) a nenechává se na osamělé učení doma.

Když hovořím o možnosti zvolit si způsob práce, samozřejmě mám na mysli, že se to děje v rámci určitých pravidel a omezení. Byla bych nerada, aby se tato slova vykládala tak, že by děti měly rozhodovat o tom, zda se učit matematiku nebo ne, ale rozhodně by měly mít alespoň možnost vybrat si úkol z nabídky několika možností. Spolu s kolegy ze SPOLEČNOSTI PRO MOZKOVĚ KOMPATIBILNÍ VZDĚLÁVÁNÍ zastávám názor, že pouhé dva relativně snadné kroky můžou posunout i výuku v tradičně vedené třídě hodně kupředu: je to výběr a práce ve dvojicích (práce ve větších skupinkách již vyžaduje od učitele mnohem víc dovedností).

Vzpomínám si na zážitek z Dánska. Tam nám jedna paní učitelka vyprávěla, jak na konci druhé třídy požádala děti, aby jí napsaly, co by se chtěly učit. Byl to velmi dlouhý seznam. Protože v Dánsku osnovy pro dějepis ve druhé třídě znějí: „Probrat jedno významné historické období a učit děti historicky myslet,“ zeptala se jich také, které období by je nejvíc zajímalo. Děti se dohodly na pravěku. Ona potom připravila šestitýdenní projekt, kde si děti zkusily dlabat dřevo pazourky, šít z kůže, barvit přírodními barvivy atd. Tyto aktivity velmi přispěly k pochopení toho, co pravěk vlastně byl, co ve vývoji lidstva znamenal.

Domácí úkol nemusí být cvičení

Smysl, možnost volit vlastní postup a spolupráce by se měly dostat i do domácích úkolů. Místo vypracování cvičení 3 na str. 42 by děti mohly například zjišťovat názory lidí ve svém okolí na zajímavou otázku, zjistit výskyt něčeho, porovnat informace z různých zdrojů, systematicky sledovat vývoj nějakého jevu a podobně. Při takových úkolech mají děti přece jen trochu prostoru pro vlastní rozhodování, možnost zorganizovat si práci. Učí se vytrvalosti, iniciativě, mohou spolupracovat.

Když se vyslovuje věta, že děti nemohou dělat ve škole jen to, co je baví, většinou se také dodává, že v životě budou muset dělat také spoustu věcí, které je nebaví. Když se v dospělosti ocitneme v situaci, že musíme dělat něco, co nás skutečně nebaví a ani nemá smysl, pak na rozdíl od dětí máme možnost s tím něco dělat. Třeba odejít ze zaměstnání nebo se snažit něco v té činnosti změnit. Tuto možnost však děti v tradiční základní škole většinou nemají.

Chceme, aby se děti naučily překonávat překážky. Dělat něco pod tlakem nemá však s překonáváním překážek nic společného. Naopak, trénuje děti v různých strategiích, jak se vyhýbat povinnostem nebo je dělat způsobem „aby se vlk nažral a koza zůstala celá.“ Na druhé straně ani velmi přitažlivá činnost není přitažlivá úplně ve všech svých složkách, ale ty překonáváme právě proto, že mají v celém kontextu smysl.

Shrňme tedy: pokud máme zájem, aby děti získaly návyk pracovat s plným nasazením, aby byly trpělivé, vytrvalé, tvořivé iniciativní, učme je to na činnostech, které je baví, protože mají pro ně smysl (a nemusí být přitom zábavné), dejme jim prostor pro vlastní rozhodování a umožněme spolupracovat.

POKRAČOVÁNÍ

PŘEDCHOZÍ ČÁST