RNDr. Josef Hausmann, CSc.

–

15. Mýtus o odolných dětech

Nedovedu si představit silnější potřebu dítěte než je potřeba otcovské ochrany. (Sigmund Freud)

Po většinu trvání lidské historie se uznávalo, že děti potřebují něhu, lásku a ochranu ze strany dospělých. Snadná zranitelnost dětí vedla k všeobecně přijímané tezi, že by rodiče, pokud to jen trochu jde, měli kvůli dětem setrvávat i v nevydařeném manželství. Tento názor udržoval rozvodovost (a dětskou kriminalitu) v únosných mezích. Takové nazírání na dětství však představuje problém pro zastánkyně rozvodů a samostatné péče o dítě. Jsou-li děti snadno zranitelné stresy a rozchody, jak se rozvést bez pocitu provinění?

Odpověď vymyslely a s úspěchem rozšířily autorky knihy Nebojte se rozvést Susan Gettlemanová a Janet Markowitzová. Zde se poučíme, že:

„Děti jsou ve skutečnosti odolnější, než si myslíme. Rozvod a jím způsobená absence otce může zpočátku bolet, ale děti se přes to přenesou.”

Podobných „odborných knih“ je spousta a nebudeme jejich citacemi unavovat čtenáře. Současné univerzitní „kapacity“ na výchovu dítěte k rozvodům přímo vybízejí a jak vidíme, poskytují i ideovou oporu. Není tedy divu, že za posledních 30 let se v zemích se západní civilizací rozvodovost ztrojnásobila. A nejen to. Prudce klesá i počet nově uzavíraných manželství a s tím i porodnost v rozvinutých zemích a demograficky nešťastně roste zastoupení přistěhovalců a menšin, což indukuje pravicový extremismus.

Vždyť proč by se soudný muž hnal do manželství, když předem ví, že bude muset snížit svou životní úroveň o 42 %, aby mohl zvýšit standard své manželky o 73 %? (Conway). Jakou cenu má pro muže vytvoření rodiny, o niž s 60 % pravděpodobností přijde, neboť děti jsou po rozvodu prakticky výlučně svěřovány matkám? Proč by si měl vázat někoho na krk, kvůli němuž po případném, leč velmi pravděpodobném rozvodu bude napadán feministkami a jimi podnícenými soudy, že se se svou bývalou ženou nedělí o svůj blahobyt, jak to činil během manželství? Proč by v dnešní době, která jde ženám u soudu na ruku, riskoval, že až si zamiluje své děti a uzpůsobí kvůli nim svůj životní styl, odebere mu žena celou rodinu a nejspíše i jeho domov, jeho příjem a jeho životní motivaci – a vtáhne jeho děti do systému ženského příbuzenstva, v němž se pravděpodobnost delikvence jeho dětí osmkrát zvýší?

Žena ovšem sobecky předstírá, že nevidí ani neštěstí zapuzeného otce (toho vem čert), ale hlavně ani propast, do níž strhává dítě. Mýty o „odolných dětech“ jsou jí přitom nápomocny. Hlavně, že ona – sobeček – nepřijde zkrátka. A to nepřijde, jak dobře ví: sociální dávky, výživné od otce a většina hodnot, které muž vydřel pro blaho své (teď už bývalé) rodiny, jí padne k nohám.

Mýtus o odolných dětech potřebují propagátorky samostatného mateřství ještě z jednoho důvodu – pro kauzu doma týraných a zneužívaných dětí. O dětech, které bez úhony přestály své pohnuté dětství, takže z nich nakonec vyrostly normální, své děti netýrající, rodiče, píše R. J. Gelles: „Jestliže byly tyto děti týrány a zneužívány, bylo to vždy jen jedním z rodičů. Druhý zde sloužil jako záchranný člun v moři bolesti a utrpení.” Jinými slovy, děti, které přežily bez následků týrání v dětství, zachránila úplná rodina.

POKRAČOVÁNÍ

PŘEDCHOZÍ ČÁST