RNDr. Josef Hausmann, CSc.

–

21. Zahleděnost do sebe jako hlavní překážka duchovního rozvoje žen

Ješitnost žen, i kdyby nebyla větší než ješitnost mužů, má tu zlou stránku, že se vždy vrhá na hmotné věci, totiž na jejich osobní krásu, cetky, vyšňořenost a nádheru. Ješitnost mužů se naproti tomu soustřeďuje na nehmotné přednosti, jako rozum, učenost, statečnost apod.

Arthur Schopenhauer

Jedna z našich encyklopedií (Světové vynálezy v datech) vypočítává 1 000 největších objevů a vynálezů lidstva a jejich autory – 992 mužů a 8 žen (8 ‰).

Důvod, proč „ani ty nejlepší hlavy ženského rodu nedaly v krásných uměních světu vůbec nic, co by mělo trvalou hodnotu,” – a my dodejme, že s vědou je to podobné – spatřuje Schopenhauer v tom, že nejsou schopny objektivní účasti na řešení problémů. Na všechno se totiž dívají ze stanoviska svých osobních cílů. Přes nesporný talent některých z nich jim jejich subjektivní posuzování situací a nedostatek velkorysosti brání v rozletu.

Feminismus je toho smutným dokumentem – neřeší společenské problémy z objektivního hlediska, nýbrž z pohledu sobečků: „a co my, ženy, ať s tím někdo něco dělá.“ Sobectví žen je tedy hlavní důvod, proč ženy nepřispěly vůbec ničím pokroku lidstva. Brání jim v tom věčné zaobírání se sama sebou, to ustavičné „Jak v tom budu vypadat, co si o mně budou myslet,” samé já, já…

Nikdo by jim to ani nezazlíval, takové už jsou a v podstatě za to nemohou. Kdyby se ovšem feministky nesnažily pokládat rovnítka mezi pohlavími a tato absurdita nevyvolala reakci mužů.

Tomáš Baťa razil heslo „Služ druhým“ a stal se miliardářem. Kdyby se Stevensonové zabývali tím, jak jsou nešťastní, že nemají takové šaty jako sousedka, Ampérové dietou na hezkou pleť, kdyby Dvořákové si místo komponování četli v časopisech pro ženy přiblblé články à la „Jak zůstat věčně krásná“, kdyby Edisonové trávili svůj čas úvahami, jsou-li vlastně v manželství šťastni, kdyby Planckové trávili večery před zrcadlem, plácajíce na sebe pleťové masky a Pasteurové sháněli drby po pavlačích, neznali bychom dnes parní stroj, nepoužívali bychom elektřinu, nehrály by se symfonie, svítilo by se loučemi, nevěděli bychom nic o kvantové mechanice a beztrestně by nás ničili mikrobi. Zkrátka nebýt té mužské, ryze altruistické touhy po poznání a ponechat osud v rukou ženy, žili bychom dnes životem jeskynního člověka.

To jsou ovšem samozřejmosti, jimž se nedivil už Platón, Cicero, Descartes, Nietzsche ani Patočka. A teď si přijdou feministky se snahou je zpochybnit urážkami typu: „Zajímalo by mě, jestli ten tvůj slavnej Planck taky někdy pomohl manželce s nádobím.“ Na tom by ještě nic nebylo, arogantních nýmandů tu vždy bylo a bude dost. S podivem však je, že přes zjevnou debilitu feministických argumentů se denně naleznou desítky soudců, sociálních pracovníků a vládníchi ministerských úředníků, kteří je berou vážně.

POKRAČOVÁNÍ

PŘEDCHOZÍ ČÁST