RNDr. Josef Hausmann, CSc.

–

2. Kořeny militantního feminismu

Feministky se domnívají, že nalezly postup, jak se zbavit toho, co jim způsobilo tolik osobního strádání – totiž sexuálních rozdílů, maskulinity a feminity. Tento postup vede přes popření, že něco takového vůbec existuje, popření, že existují vnitřní rozdíly mezi pohlavími. Pokud se se sexuálními stereotypy setkáváme, jsou to podle feministek pouhé sociální konstrukce,které musí být vymýceny jako plevel.

M. Levin

Kdeže je ono francouzské, po staletí oběma pohlavími vzývané Vive la différence! Ona bojechtivost a válečnictví, ke kterému se feministky slovem militantní bez uzardění hlásí – nestydíce se za to, že negují lásku a toleranci – je důsledkem hněvu. Ten se obrací proti společnosti podle nich řízenou muži, tedy proti mužům – a všimněme si, že pouze proti bílým mužům. Co je to však za hněv? Z čeho vyvěrá?

Někteří psychoanalytici upozorňují na nenávist feministek ke své vlastní ženskosti. Tuto nenávist feministky promítnou na společnost a dojdou k přesvědčení, že společnost nenávidí ženy. Odkud se bere ta nenávist vůči vlastnímu pohlaví?

Studiem životních anamnéz angažovaných feministek se zjistilo, že všechny byly nějakým způsobem ošizeny o otcovu lásku – ať už rozvedenou či neprovdanou matkou, nebo slabým (dominantní matkou ušlápnutým) otcem. Společnost je příliš mlhavý a nekonkrétní pojem na to, aby mohla vyvolat tak hlubokou nenávist ve feministické duši. Avšak otec – to už je postava s dostatečným emocionálním významem pro vysvětlení hloubky feministické emoce. Zanedbání otcem vytvořilo intenzivní pocity zklamání, které se přetavily do touhy pomstít se mužům. Této perverzní touze se podřídí feministické myšlení – prohlásí dnešní společnost za patriarchát, čímž získá ideologické opodstatnění pro svoji anarchistickou revoltu proti společnosti. Vždyť je to boj proti mužům! A tak, místo aby utáhly muže na vařené nudli jejich sexuální žádostivosti a jejich genetické touze je hladit a starat se o ně, proti nim bojují!

Není tedy divu, že z pěti nejvlivnějších vůdkyň moderního feminismu (podle studie z 60. let) – Američanky Betty Friedanová, Kate Milletová, Germaine Greerová, Gloria Steinemová a Francouzka Simone de Beauvoirová – nebyla kromě Friedanové ani žádná vdaná, ani neměla děti. A i ta poslední se v manželství cítila nešťastná a život v předměstské vile přirovnala ke „koncentračnímu táboru, ale pohodlnému“.

Předem ztracená kauza feminismu však našla půdu pod nohama z následujících, jak uvidíme vesměs zcestných, důvodů.

1) Feminismus je přirozeným spojencem levice (pomocí státní intervence nedovolit, aby silní dominovali slabým). Pouze feminismus a levice jsou pohotové vidět útlak tam, kde jiní vidí svobodu, a nespravedlnost tam, kde jiní vidí volný trh.

2) Veřejní činitelé šli vždy feministkám na ruku. Kromě důvodu, vysvětleného v Kapitole 8, hraje velkou roli i fakt, že feministky se vždy představovaly jako ženské hnutí mluvící za všechny ženy. Proč by politik nebo veřejný funkcionář – pokud chtěl setrvat ve svém úřadě – takovým požadavkům nevyhověl, když více než polovina voličstva jsou ženy. (Víme přece, že hlavním cílem většiny politiků – zvláště českých – není poctivá služba veřejnosti, ale být důležitý a hrabat v úřadě co nejdéle.)

3) Feministky docílily taktického úspěchu tím, že své požadavky na zrušení rozdílů mezi pohlavími spojily s hnutím a zákony proti rasové diskriminaci. O sexismu a jeho stereotypech tvrdí, že je to stejně zavrženíhodná záležitost. Tato analogie samozřejmě neplatí, avšak levicovým intelektuálům dominujícím v médiích se hodí do krámu.

Moderní doba (mužskými vynálezy) zracionalizovala práci a připravila tak mnohá povolání o jejich maskulinní aspekt. Umožnila tak ženám žít samostatněji. Příležitostný sex a svoboda jsou ovšem v rozporu s genetickými příkazy ženy, která touží především někam či někomu patřit. I z tohoto rozporu vznikal hněv namířený na muže, kteří ovšem jednají podle vlastních genetických příkazů, a proto bez vnitřního rozporu a tedy i bez militantní zášti vůči druhému pohlaví.

Samostatnost žen má za následek i fakt, že muži začali omezovat svůj pocit odpovědnosti za ženu. Aby se tento pocit odpovědnosti vrátil, bude nutné, aby ženy v sobě přestaly potlačovat onu ženskost, kterou feministky tak odsoudily a odsuzují.

Technologické inovace budou i v budoucnu ovlivňovat vztah mezi pohlavími. Hranice genetické výbavy však překročit nelze. I když se ženy prosadí aktivněji i v dalších oblastech, neznamená to, že by se mužům přiblížily, nebo dokonce vyrovnaly. Úspěch v mimorodinných aktivitách není totiž v souladu s genetickou výbavou žen. Její významnou složkou je tzv. hypergamie – tendence vybírat si muže s vyšším statusem, než mají samy – aby je a jejich děti ochránil a zaopatřil. Proto čím výše se žena vyšplhá ve společensko-profesionální hierarchii, tím méně najde pro sebe přitažlivých mužů a tím méně bude mužů ochotných vstoupit s ní do intimního svazku.

Ve věcech reprodukčního úspěchu lidé cítí to, co jim říkají geny. Až ženy zjistí, že je úspěch v kariéře připravuje o manžela, děti a stabilní rodinu, budou se muset rozhodnout, čemu dát přednost. Geny si obvykle prosadí své.

POKRAČOVÁNÍ

PŘEDCHOZÍ ČÁST