RNDr. Josef Hausmann, CSc.

–

8. Proč ve společnosti, kterou feministky nazývají patriarchátem, dávají muži na potápějící se lodi ženám přednost při záchraně

V průběhu přirozeného výběru tisíců generací přežívaly v oněch drsných podmínkách spíše ty ženy, které dovedly své – nějak zavázané – protějšky přimět k tomu, aby ze sebe co nejvíce vydaly. Dnešní ženy jsou jejich potomky.

Eduard Bakalář

Proberme se některými dalšími myšlenkami tohoto našeho znamenitého znalce vztahů z oblasti rodiny.

Do dnešních dnů se propracoval jen ten genetický materiál, který obstál v drsném sítu evoluce. Ty ženy, které se v pradávných jeskyních vzhlédly v mužích, kteří by dnes byli básníky, snílci a vyznavači duchovních hodnot, asi nepřežily ani svou generaci a určitě nepřežily jejich děti. Pouze ty, které si vyhlédly chlapa schopného cele se obětovat pro „rodinu“, přežily, zrodily další generaci, a předaly tak svůj genetický materiál dále. A ještě lépe se přežilo těm našim pramátím, které nadto dovedly být stále nespokojené a měly všeho málo. Dnešní ženy tudíž nemohou být jiné, ani kdyby chtěly. Jsou generacemi vyšlechtěnými potomkyněmi těch žen, které – aby přežily – si vytříbily sociální inteligenci na správné zhodnocení, výběr a zotročení svého budoucího zaopatřovatele.

Z tohoto pohledu je třeba vidět i feminismus. Zase mají všeho málo, nestačí jim, co už vyfňukaly minulé generace a – v souladu se svým genetickým imperativem – remcají dále. Když už zdánlivě není na co, něco se vždycky najde – třeba, že jim muži podrží dveře nebo pochválí pěkné nohy.

Přírodní výběr však vykonal své i na mužích. Kdyby se z lovu či boje nevrátila polovina mužů, životaschopnost kmene by v úzkém slova smyslu touto ztrátou příliš neutrpěla. Jeden muž za 3 – 4 dny oplodní třeba 10 žen. Kdyby však došlo ke stejné ztrátě žen, byla by to pro kmen pohroma, neboť počet potomků by úměrně tomu klesl. Navíc, kdyby ženy nebyly dostatečně chráněny, podporovány a zohledněny, byly by více vyčerpané a nemocné, a tudíž reprodukce méně schopné. Přežily tedy jen ty tlupy, v nichž se u mužů vytříbily imperativy typu: „Chraňte a podporujte ženy, ať nemají nedostatek, stres, újmu.” Svět je nyní zalidněn muži – potomky těch, kteří si tento genetický imperativ předávali a předávají. I my ho máme v sobě. Přestože opodstatnění tohoto genetického imperativu („podporuj ženu, promíjej jí”) je už tisíce let pasé, geny vygumovat nelze a jejich projevy mají smutné následky:

a) V konfliktu se zdravým rozumem („Že já blbec jsem to pro ni dělal, jak mě to mohlo napadnout?”).

b) V očích posuzovatele (ať muže nebo ženy) jsou potřeby, zájmy, zdraví i život muže vždy méně důležité než potřeby, zájmy, zdraví či život ženy. V důsledku toho je muž vždy na druhém místě, žádá-li o totéž (majetek, dědictví, byt, podporu, ochranu). S tímto automatismem se setkáváme při různých soudních (zejména rozvodových) rozhodováních, v nichž se utkává muž se ženou. Soudce poslušen naléhání vnitřního hlasu pralovce („pomoz ženě, zejména matce, nenech ji trpět, usnadni jí situaci“) – aniž by si to uvědomil – pošlape právo muže. A stejný hlas, který je již dávno anachronismem, a přesto se mu nikdo nepodiví, velí na potápějící se lodi: „Ženy (a děti – budiž) napřed!“

Na světě však již dávno nejde o rozmnožení populace, ale o její zkvalitnění – ať to zní jak chce rasisticky. Pokud půjdou inženýři, vynálezci, konstruktéři, muzikanti a podnikatelé s Titaniky ke dnu i se svými geny, aby udělali místo v záchranných člunech pro tetky, milenky, staré báby, tanečnice, prostitutky, hysterky, kuplířky a sekretářky, kvalita populace neporoste.

V tomto ohledu je feminismus, který by jistě požadoval v záchranných člunech rovné zastoupení mužů i žen, pozitivním jevem.

Nebo nepožadoval?

POKRAČOVÁNÍ

PŘEDCHOZÍ ČÁST