Stephen Baskerville, PhD
–
Kdo jiný může ubližovat matkám než muži
Pokud někdo snižoval hodnotu mateřství, byly to samozřejmě feministky. Suzan Douglasová a Meredith Michaelsová doložily vlastním knižním titulem přesně opačný postoj: Mateřský mýtus: idealizace mateřství a jak jí bylo oslabeno postavení žen.
I když zastávají protichůdná stanoviska, tyto autorky sdílejí společné přesvědčení, že matky jsou čímsi utiskované. Oba knižní tituly výstižně dokazují feministické odhodlání klasifikovat vše, co se vztahuje specificky k ženám, jako „útlak“ a osvětluje feministické stížnosti jako strategii k dosažení toho, co samy nazývají „zmocnit se všeho“ bez ohledu na vnitřní konzistenci požadavků nebo jejich logiku.
To ukazuje na významný rys, který feminismus sdílí se všemi radikálními ideologiemi, a dotáhl ho mnohem dál: schopnost rozšiřovat vlastní moc a moc státu tím, že vytvoří problémy, na které si pak stěžuje. „Matky nemají ve společnosti dostatečný respekt,“ parafrázuje McElroyová Crittendenovou, „jako kdyby za to mohl feminismus“.
Tato metoda má úspěch, neboť politizuje soukromí a cynicky zneužívá přirozenou sympatii společnosti vůči ženám. Výkřiky liberálního feminismu ze starších „bitev“ proti tradičním genderovým rolím nebo o prosazování rovných platů ustoupily „feminismu oběti“, podle něhož jsou ženy oběťmi ze své podstaty.
Manévr to byl takřka nepostřehnutelný, ale klíčový. Jako oběť lze vydírat své okolí efektivněji, než jak by tomu bylo v případě zavržení tradičních ženských slabostí, které vždy byly a jsou základním důvodem pro privilegia: mateřství, děti, domov a rodinný život, sex.
Feministky tyto slabé stránky přeměnily v požadavky na státní intervenci tím, že se definují jako oběti nikoli neosobní „společnosti“, nýbrž jako oběti nově objevených či redefinovaných „zločinů“, v jejichž rámci mohou být oběťmi jen ženy a pouze muži mohou být pachatelé: znásilnění, sexuální obtěžování, domácí násilí, zneužití dětí, neplacení výživného (plus menší, vágnější přečiny, jako je „agresivní jízda autem“).
Tyto nové trestné činy politizují přesně ty oblasti života, které se obvykle snažíme ochránit před politikou a soupeřením o mocenské postavení: domov, rodinu, děti – a justiční trestní systém. Mají úspěch, protože využívají přirozeného přání mužů chránit ženy a zaopatřovat je. (Ale i homosexuálové se toho účastní – řídí se feministickými směrnicemi a požadují zavedení zákonů o „zločinech nenávisti“ (hate crimes), které by podobně politizovaly justiční trestní systém.)
Toho všeho se ženy bojí. Ironicky jsou to také podněty pro mužskou rytířskost – zachránit pannu v těžké situaci, projevit mužství (což je stále se objevující téma v konzervativní literatuře) vytvářením příležitostí pro souboje s jinými muži. Na rozdíl od tradiční rytířskosti (a v kontrastu k ní) tato nová rytířskost není povinná a nevyžaduje riziko, odvahu nebo sebeobětování.
Přeložil Ondřej Höppner
Okomentovat