Aíša Rafik
Z anglického originálu Aayesha Rafiq – Child Custody in Classical Islamic Law and Laws of Contemporary Muslim World (An Analysis) přeložil Tomáš Jadlovský.
Aíša Rafik je odborná asistentka na Ženské univerzitě Fatimy Džinnahové v Pákistánu, dříve působila na Kalifornské univerzitě v Los Angeles.
Shrnutí
Článek se snaží probrat předpisy upravující péči o dítě v klasických islámských textech a současném muslimském světě se zvláštním zaměřením na vývoj opatrovnických zákonů v Pákistánu. Pokud jde o klasické islámské právo, článek odkazuje na zákony, jak jsou shrnuty v islámských právních vědách sunnitského a šiítského směru, stejně jako v rozhodnutích proroka Mohameda (nechť je mír při něm), jeho spolupracovníků a nejvýznamnějších muslimských právníků. Pro účely této studie je současný muslimský svět rozdělen na většinově muslimské oblasti střední Asie a Kavkazu, jižní Asie, jihovýchodní Asie, severní Afriky, jižní Afriky, západní Afriky, Afrického rohu a Blízkého východu. Článek usiluje o důkladnou analýzu tradičních zvyklostí, rodinných zákonů a judikatury ve většinově muslimských regionech. Cílem článku je nastínit podobnosti, rozdíly a vývojové tendence v opatrovnických zákonech v současném muslimském světě. Článek se omezuje pouze na otázky péče o dítě v případě rozvodu, rozluky nebo zrušení manželství. Závěrem se navrhuje, že by mohly být formulovány jednotné předpisy pro celý muslimský svět s ohledem na islámské zásady a současnou praxi v muslimském světě.
Klíčová slova: péče o děti, islámské právo, islámská právní věda, šaría, současné zákony, rozvod.
Úvod
Opatrovnické případy spadají v přehledu islámské právní vědy pod obchodní a občanské akty, které mohou být proměnlivé podle okolností (muamlat) a narozdíl od neměnné rituální praxe (ibadat) podléhají změnám v závislosti na čase a místě. Nejpodstatnějším účelem tohoto výzkumu je zaznamenat změny a vývoj v opatrovnických zákonech od klasiky až do současnosti. Islám stanoví obecné zásady jako vodítko pro rozhodování o svěřování dítěte do péče. Analýza představí, nakolik jsou tyto zásady dodržovány současnými soudci a legislativními orgány moderního muslimského světa.
Je vhodné poznamenat, že dnešní vztah náboženství a státu v různých většinově muslimských zemích je odlišný od vztahu náboženství a státu v klasickém islámském období. Během prvního islámského století byl islám státním náboženstvím všude, kde bylo zavedeno právo šaría. V dnešních většinově muslimských zemích existují tři modely vztahu náboženství a státu, jež upravují právní status islámu a jeho práva. V prvním modelu je islám právně zakotven jako státní náboženství a šaría obecně požívá zvláštního postavení v legislativě a výkonu spravedlnosti. Ve druhém modelu není islám formálně uznán jako oficiální náboženství, ale soukromé právo týkající se muslimů obvykle čerpá z práva šaría. V posledním modelu není náboženství právně regulováno a náboženské zákony včetně práva šaría se nepoužívají v žádné komunitě.
První model zahrnuje jak arabské, tak nearabské země, jako jsou Alžírsko, Bahrajn, Egypt, Irák, Jordánsko, Kuvajt, Libye, Mauritánie, Maroko, Omán, Palestina, Katar, Saúdská Arábie, Tunisko, Spojené arabské emiráty, Jemen, Bangladéš, Brunej, Írán, Malajsie, Maledivy, Pákistán, Afghánistán a Somálsko. Ústavy těchto zemí, rozprostřených od severní a západní Afriky k jižní a jihovýchodní Asii, prohlašují islám za jejich státní náboženství. Většina arabských zemí včetně Egypta, Libye, Ománu, Saúdské Arábie a dokonce Sýrie považují právo šaría za hlavní pramen legislativy.
Mimo arabský svět jsou nejdůležitějšími islámskými zeměmi uznávajícími islám jako jejich státní náboženství Malajsie, Pákistán a Bangladéš.
Ve druhém modelu, kde islám není formálně uznán jako oficiální náboženství, avšak stát dohlíží na náboženské záležitosti muslimů, čerpá soukromé právo rozhodné pro muslimy obecně ze šaríe. Nejvýznamnější muslimskou zemí, která patří do tohoto modelu, je Indonésie. V Indonésii působí úřední instituce pro islámské náboženské záležitosti. Státní soudy ve všech částech Indonésie aplikují islámské právo v kombinaci s místním zvykovým předislámským právem (adapt). K tomuto modelu patří rovněž Nigérie.
V posledním modelu neexistuje zákonem určené náboženství a stát nehraje žádnou roli v záležitostech vyznání jakéhokoliv společenství včetně muslimů, případně tuto roli hrát nesmí; stejně tak žádná komunita se neřídí náboženskými právními systémy včetně práva šaría. Nejdůležitějšími většinově muslimskými zeměmi praktikujícími tento model, kde islám nebo jeho zákony nemají místo v ústavních a právních systémech, jsou středoasijské státy Bosna a Hercegovina, Kazachstán, Kyrgyzstán, Tádžikistán, Turecko, Turkmenistán, Uzbekistán, a dále Albánie a Ázerbájdžán.
Tento článek se soustředí na analytické studium péče o dítě a opatrovnických zákonů ve většinově muslimských zemích, kdy se manželé rozcházejí kvůli manželské rozluce, zrušení manželství, rozvodu z popudu muže nebo rozvodu z popudu ženy. Případům opatrovnictví a poručnictví sirotků a dětí v pěstounské péči a náhradním matkám se tento článek nevěnuje. Na aplikaci zákonů a judikaturu v opatrovnických a poručnických případech mají zásadní dopad ústavní postavení práva šaría, zvyklosti, rodinné zákony a postavení žen v těchto zemích.
29. 3. 2016 at 13:04
Ty vole tolik chyb.
30. 3. 2016 at 5:49
pokud Vaše znalosti o Islámu jsou stejně dokonalé, jako vaše znalost zeměpisu, pak potěš koště. Přečtěte si korán, haddísy a pak ten článek přepiště. Jo a vemte si k ruce atlas světa. Dodnes jsem netušil, že jsem v případě Bosny a Hercegoviny a Albánie cestoval po Asii. Jak v případě práva, tak zeměpisu mícháte jablka s hruškama.
30. 3. 2016 at 7:10
K zeměpisu – hranice mezi Evropou a Asií jsou jen kulturní a historické a s asijského pohledu se často berou dohromady jako jeden kontinent. Není věcí překladatele ani vydavatele, aby opravoval autora a vnucoval mu evropský pohled. Cílem není učit rozdíly v zeměpisu, ale ukázat rozdíly v právu. Už úvod do těchto rozdílů slouží k pochopení, že ne všechno, co se učí v Evropě, se učí i jinde. Hadísy budou v dalších dílech.
30. 3. 2016 at 10:29
Tomáš zde uvedl zajímavou myšlenku, která by nás měla vyvést z vlastní sebestřednosti a neodůvodněného pocitu výjimečnosti. Z asijského pohledu jsme skutečně jakýmsi jejich cípečkem…
31. 3. 2016 at 12:34
Nevím, z jakého pohledu je Bosna a Hercegovina středoasijský stát, ani, jakými kulturními vlivy to lze zdůvodnit. Férové by bylo uvést, že je to blbost, než to zkoušet jakkoli okecávat.
31. 3. 2016 at 12:42
Hanovi – je to tak v originále i ve shrnutí – autorka dělí muslimský svět na Asii, Afriku a Blízký východ.
http://www.ijhssnet.com/journals/Vol_4_No_5_March_2014/29.pdfPátral jsem po tom a v Asii se to tak někdy skutečně vnímá. Všechny ostatní kontinenty mají celkem jasně přírodně definované hranice, pouze hranici Evropy a Asie si vymysleli Evropané podle toho, jak se jim hodila do jejich chápání a dělení světa.
2. 4. 2016 at 18:08
Za mě jednoznačně dobrá série článků. Kdykoliv se člověk snaží něco zjistit o muslimech v souvislosti se současnou politickou situací, dozví se dokonce i z Wikipedie velice kusé informace. Nedozví se nic o zvyklostech, způsobech života různých menšin v závislosti na různých zemích a podobně. Většina informací, které jsem z této oblasti četl byly buď přehnaně optimistické nebo extrémně pesimistické.
Proto tuto sérii článků hodnotím velice kladně. Ve spojení s dalšími zdroji může pomoci v přesnějším pochopení (pochopení ještě neznamená toleranci) muslimů, jejich potřeb, tužeb, chápání světa a v neposlední míře také slabin. Jen při dobré znalosti situace je možné navrhovat dobrá a dlouhodobě udržitelná řešení v této oblasti, což v současné době Evropa potřebuje jako sůl (plot není dlouhodobě udržitelné řešení a bezhlavé přijímání je cesta do záhuby).