Aíša Rafik

Závěr

Podle záměru, studium péče o děti ve zvykovém právu, rodinných zákonech a rozhodovací praxi soudů pokrylo období od klasické muslimské éry až po dnešní muslimský svět. Je prokázáno, že péče o chlapce ani dívky nepřechází automaticky na otce po sedmi letech.

Pouze Abú Hanífa prosazoval názor, že otec má přednostní právo na péči o chlapce po sedmém roce. Další přední právníci s tímto názorem nesouhlasí a dávají chlapci možnost výběru mezi oběma rodiči v sedmém roce a soudy musí při rozhodování opatrovnických případů zohlednit prospěch nezletilého. V případě dívek má matka přednostní právo péče až do jejího sňatku, a to podporují všechny sunnitské myšlenkové školy. Postoj různých šiítských nebo sunnitských škol právní vědy k určenému věku, do kterého matka má právo na péči neznamená, že se péče automaticky po tomto věku převádí na otce a že matka nemůže udržet své děti po uvedeném věku. Spíše potvrzuje, že v případě neexistence jakékoliv překážky matčina práva na péči o dítě (jako je její nový sňatek, náboženské vyznání či povolání), její právo na péči o dítě v nejútlejším věku nemůže otec zpochybnit. Tento věk trvá zhruba od narození do sedmi let.

Ve druhém období života dítěte, které trvá od sedmi let až do puberty, kdy je schopno sledovat své zájmy, mluvit a vyjádřit se, mohou otcové žádat o svěření dítěte do péče, soudy jsou povinny brát v úvahu přání dítěte a musí rozhodovat se zřetelem k nejlepšímu zájmu dítěte. I přání nezletilého je podřízeno jeho prospěchu.

Dalším důležitým bodem je, že soudy uznávají potřebu přístupu dětí k oběma rodičům. Otcové tak mají prostřednictvím návštěvních práv zaručen pravidelný přístup ke svým dětem, pokud jsou v péči matky, a dětem je dostupná důvěrná a láskyplná přítomnost matky, když jsou v otcově péči. V současném muslimském světě se setkáváme s užíváním pevně stanoveného věku v patriarchálních společnostech, kde se lidé nezbavili své náklonnosti k víře a tradicím starších náboženství, jako jsou Africký roh a příslušníci západoafrických etnických skupin Hausů a Fulbů. Naproti tomu v jihovýchodní Asii v případě rozvodu děti obvykle zůstávají se svými matkami. Otcové jsou obecně vnímáni jako okrajoví a to ukazuje jasný rozdíl mezi skutečnou praxí a nařízeními islámského práva.

V Kuvajtu, Jordánsku, Libyi, Maroku a Alžírsku mají rozvedené ženy nárok na péči o své děti až do puberty bez stanoveného věku, ve kterém péče přechází na otce. Tuniské zákony jsou v tomto ohledu velmi pokrokové. Jestliže je v Tunisku svěřena péče matce, je rovněž oprávněna uplatňovat výsady poručníka. Zcela odlišný model lze sledovat v jihoafrických zemích jako Malawi, Zambie, Mozambik a Lesotho; matky jsou preferovanými poručníky a děti patří do mateřských rodových linií. Otcové mají malou autoritu a rozhodovací pravomoc pokud jde o jejich děti, místo nich je hlavní autoritou v životě dítěte nejstarší strýc z matčiny strany.

Pro rozhodování opatrovnických případů ve většinově muslimských regionech mohou být načrtnuta jednotná pravidla, jež uspokojí pokrokové zákony moderního světa a myšlenky šaría. Lze doporučit, že svěřením péče o děti rozvedené ženě by tato měla mít svěřena také poručnická práva pokud jde o cestování, vzdělávání a finanční záležitosti dítěte. Primárním cílem při rozhodování o péči by mělo být zachování víry a prospěch nezletilého dítěte. Měla by být respektována navštěvní práva obou rodičů a dítěti umožněn přístup k oběma rodičům. Mělo by být vyvratitelným předpokladem, že matce by měla být ponechána péče o dítě v nejútlejším a předškolním věku. To je obvykle 6 let. Po dosažení tohoto věku by se měl brát v potaz matčin nový sňatek a náboženství, a otcové by neměli usilovat o péči v těchto citlivých letech života dítěte.

Literatura

Ibn Rushd, Bidayat-al-Mujtahid, (trans. Eng.) Imran Ahsan Khan Nayazee UK, Garnet Publishing Ltd., 1996
Ibn e Qayyam Hafiz, Zad al-Ma’ad (trans. Eng.) Syed Rais Ahmed Jafari, Karachi, Nafees Academy. Nd.
Tanzeel Al Rehman, Justice, Majmua-e Quawaneen-e-Islam, Islamabad, lRI, 1998
Islamic Family Law in a Changing World: A Global Resource Book, ed. Abdullah A. An-Na’im, London: Zed Books Ltd.2002.
Altorki S., Women in Saudi Arabia: Ideology and Behavior among the Elite, New York, Columbia University Press, 1986
Poya M., Women, Work and Islamism, London, Zed Books, 1999

PŘEDCHOZÍ ČÁST