PhDr. Eduard Bakalář, CSc.

V této úvaze bychom rádi přispěli k ucelenějšímu pohledu na důvody delšího průměrného věku žen a kratšího průměrného věku mužů. Narození v ČR v roce 2006 mají tuto naději na dožití: muži 73,4 let, ženy 79,7 let. V dalších evropských zemích je tomu podobně.

Podrobněji popíšeme dosud nezmiňované (pokud je nám známo) socioemocionální faktory, které na příslušníky jednoho pohlaví (na ženy) působí příznivě, na druhé pohlaví (na muže) spíše nepříznivě. Identifikovali jsme čtyři takové socioemocionální faktory, podle našeho názoru působí všechny jedním směrem a mohou tak ve svém společném působení nezanedbatelnou měrou přispět k nestejné průměrné délce života mužů a žen. Prokáže-li se vliv těchto faktorů, pak by naše úvahy mohly být cenným příspěvkem k porozumění diskutovaného rozdílu. Jde o tyto faktory:

1. Hlubší pozitivní vztah někoho blízkého k nám (hovorově: „má-li nás někdo blízký opravdově rád“)
2. Hlubší pozitivní vztah k někomu blízkému (hovorově: „máme-li někoho blízkého opravdově rádi“)
3. Negativní dopad rozvodu manželství v obou výše zmíněných rovinách (konkrétněji: otcovy vlastní děti se často dostávají mimo vzájemnou interakci, případně jen do interakce velmi redukované)
4. Negativní dopad druhého manželství na muže/otce (konkrétněji: manžel/otec často vyžení nevlastní děti, které jsou pak průběžným zdrojem potíží a následného dlouhodobého stresu).

Ad 1.

Má-li nás někdo rád (a dává-li to najevo), pak nás to těší, zlepšuje náladu, optimismus, energizuje a motivuje k dalšímu životu. Podívejme se, jak jsou na tom muži a ženy, konkrétněji otcové a matky, každý rodič zvlášť.

Z různých výzkumných šetření uzavíráme, že děti – pokud to mohou dát najevo – preferují spíše matky. Průměrně je to tak 70-80 % dětí. Taková preference má spíše citové než rozumové důvody. Přesvědčivě to dokládá Jan Neruda ve svých básních Matičce a Otci, ale i tisíce jiných básníků (u publikované sbírky se stačí podívat na názvy básní).

Ad 2.

Máme-li někoho rádi, trávíme-li s ním čas, pomáháme-li mu, radujeme-li se z jeho úspěchů, zkrátka máme-li pro koho žít, pak jsme i motivováni k delšímu životu. Podívejme se, jak jsou na tom muži a ženy, konkrétně otcové a matky, každý rodič zvlášť.

Matky tráví s dětmi tradičně více času, když jsou malé (novorozenci, kojenci, batolata, předškolní věk, mladší školní věk apod.). Ale i později, když děti dorostou a mají svá mimina, nastupují tytéž matky, nyní v roli babiček, ke svým vnoučatům v mnohem větším procentu než dědečkové. Jednak babičky jsou mladší, pak mají více praktických zkušeností s přebalováním plenek, ve vsouvání vypadlých dudlíků, při přípravě kaší apod. Dědečci jsou v průměru o něco starší a ve větším procentu než babičky jsou zainteresováni svým původním oborem nebo koníčky.

To, co platí o vnoučatech a našem vztahu k nim, platí ještě více o pravnoučatech – máme tím na mysli ještě větší nepoměr v procentu ženských a mužských praprarodičů, angažujících se v takové funkci.

Ad 3.

Další socioemocionální faktor souvisí s rozvody. V ČR dochází ročně k cca 30 000 rozvodů manželství. V rámci rozvodového řízení je přibližně 90 % dětí svěřeno do výchovy matek. Prakticky to znamená, že takové procento dětí zůstává trvale žít s matkami a s otcem má jen občasný, často i nepravidelný kontakt krátkého trvání. Umíní-li si matka, že kontakt dětí s otcem nebude, pak si takový postoj bez velké námahy prosadí prakticky.

Ad 4.

Nechtěli bychom opomenout ještě další socioemocionální faktor, který souvisí s druhým manželstvím jednou již rozvedených mužů/otců. Relativně častým důsledkem takového druhého manželství pro muže je jeho soužití v domácnosti s dětmi, které nejsou jeho. Jsou to děti jeho nynější manželky z jejího prvního manželství, nebo které si pořídila ještě za svobodna.

Očekává se, že náš muž/otec bude těmto dětem všelijak pomáhat, starat se o jejich záležitosti, avšak příliš rozhodovacích pravomocí mít nebude, jen okrajové. Tyto děti vědí, že hlavní osobou je jejich matka, že nevlastní otec je nemůže příliš napomínat, o udělení trestu ani nemluvě. Nakonec našemu muži/otci dojde, že jeho hlavní funkcí je funkce zaopatřovatele, starače bez větších práv a s regulovaným udělováním přízně (za velkou snahu jí dostane více, nesnaží-li se příliš, tak jen málo).

V důsledku této situace je často ve stresu, s vědomím, že s jeho vlastními dětmi z prvního manželství tráví čas nějaký jiný muž, který má k tomu našemu spíše nepřátelský postoj.

Shrnutí výzkumu Kvalita a stabilita druhých manželství: role nevlastních dětí

Výzkum se zaměřil na stabilitu a spokojenost v druhých manželstvích a odlišil vliv faktu druhého sňatku od vlivu nevlastních dětí. Zkoumán byl reprezentativní vzorek 1673 osob ve stavu manželském. První dotazování proběhlo v roce 1980, druhé v roce 1983.

1. Bylo zjištěno, že nejvyšší procento rozvodovosti se týká hlavně té nejsložitější formy druhé manželství, tj. oba manželé již jednou rozvedeni a v domácnosti jsou přítomny nevlastní děti.
2. Druhá manželství sice mohou být stejně šťastná jako manželství prvá, avšak dotazovaní s nevlastními dětmi vypovídají o menší míře spokojenosti se svým rodinným životem než dotazovaní s dětmi vlastními. Rozdíl je statisticky významný.
3. Z rodin s nevlastními dětmi odcházejí tyto děti o něco dřív než z rodin s dětmi vlastními.

Výzkum lze uzavřít, že přítomnost nevlastních dětí má destabilizující vliv na druhé manželství a je nejspíše hlavní příčinou vyšší míry jeho rozvodovosti.

Některá podrobnější zjištění z výzkumu:

Z výsledků lze uzavřít, že přítomnost nevlastních dětí nevede nutně k podstatnému snížení kvality manželského vztahu, avšak často vede ke snížení kvality rodinného života a snižuje kvalitu vztahu rodič-dítě. Srovnání rodičů s nevlastními dětmi s rodiči s pouze vlastními dětmi ukazuje velmi výrazný a konzistentní trend. Rodiče s nevlastními dětmi mnohem častěji:

1. by rádi žili těmto dětem vzdáleni,
2. vnímají tyto děti jako příčiny problémů,
3. jsou nespokojeni se vztahem svého manželského partnera k těmto dětem,
4. se domnívají, že manželství má negativní dopad na vztah k jejich vlastním dětem,
5. by si přáli, aby k druhému manželství nikdy nedošlo.

Rozdíl je statisticky významný u všech pěti položek.

Rodiny s nevlastními dětmi, aby se vypořádaly s tímto stresem, užívají nejčastěji dvou strategií:

1. buď ukončí manželství rozvodem (nejčastěji v případech, kdy oba manželé již byli jednou rozvedeni),
2. chovají se tak, že jejich nevlastní dospívající děti odejdou z domova dříve, než tak činí děti vlastní.

(White, Booth, 1985, str. 689-698)

Shrnutí ze studie Nevlastní děti a manželský konflikt

Ačkoliv vztahy v nevlastní rodině nemusí být nutně nepřátelské, rozsáhlá literatura jednohlasně stvrzuje, že v průměru jsou odtažitější, konfliktnější a méně uspokojující než korespondující vztahy mezi biologickými rodiči a jejich dětmi.

Jaký je tedy dopad nevlastních dětí na vztah mezi manželskými partnery? Je doloženo, že dopad je pravidelně negativní, což by nás nemělo překvapit. Rozvodové studie například ukazují, že každé dítě stávajícího svazku snižuje pravděpodobnost rozvodu toho svazku. Platí to jak pro první, tak i pro následná manželství. Na druhé straně, každé dítě z předchozích svazků zvyšuje pravděpodobnost, že stávající svazek skončí rozvodem.

Z výzkumu Messingerové je navíc zřejmé, že jádro těchto konfliktů kvůli dětem a kvůli penězům bylo vždy totéž: Biologická matka žádala větší investice do svých dětí z peněz nevlastního otce než byl tento ochoten dobrovolně dát.

(Daly, Wilson, str. 17-18)

Všechny dostupné důkazy svědčí, že vztahy v rodinách s nevlastními dětmi jsou více konfliktní než odpovídající vztahy v rodinách s dětmi vlastními a to ve všech společnostech, bez ohledu na to, zda rodiny s nevlastními dětmi jsou řídkým nebo častým jevem a bez ohledu na stupeň jejich institucionalizace.

Existuje tedy velký rozdíl mezi biologickými a nevlastními rodiči v ochotě hodně investovat v prospěch dětí? Domníváme se, že takový rozdíl existuje, avšak nevíme o žádném relevantním výzkumu v tomto směru. Máme však mnoho důkazů, že jako nevlastní rodič, tak i nevlastní děti pohlížejí na tyto své vztahy jako na méně láskyplné a na méně spolehlivý zdroj materiální a emoční podpory než je tomu u vztahu biologických rodičů a jejich dětí.

(Daly, Wilson, str. 21-22)