Pavel Schweidler

Tak a je to tady…

Střídavá péče… sakra, já jsem fakt dostal děti do střídavé péče! Od začátku ledna jedeme po týdnu.

4.1.2013, v pátek, bylo první předávání dětí. Dostávám instrukce – co, kde, kdy a jak mají kluci ve škole a školce, kde je musím vyzvednout a kam zavést – jako bych nevěděl, kam kluci chodí a do jakých kroužků… Máme před s sebou víkend a pak skutečný společný svět školy a rodiny.

První, co jsem si s kluky ujasnil, byla naše pravidla – jen jsme si je přečetli, doplnili a řekli si režim dne, abychom na sebe nekoukali a neměnili je. Hlavní je, že co řeknu, to platí – být důsledný.

Neděle – příprava do školy, úkoly… vše do školní tašky, ať se na nic nezapomene. Je to poprvé, tak ať nic nepokazíme. Zcela jistě budeme pod přísným okem mámy.

Tu noc jsem skoro nespal, honily se mi v hlavě myšlenky, byl jsem plný dojmů. Chvíli bude trvat, než si zažijeme rodinný rytmus. Ale zcela jistě z toho bude brzy rutina, hlavně nezklamat. Ráno tahám kluky z postele, nechce se jim. Čas, co jsem vytyčil na vstávání, snídani, hygienu a dojezd do školy (6 km), nám nestačil. Musíme zabrat na organizování, abychom to příště zvládli lépe, ale nemyslím si, že to nedáme. Pondělní odpoledne ve školce je pro mě velké překvapení – učitelka ví úplně vše. Maxík to už rozhlásil, že je týden u tatínka a týden u maminky. Potvrzuji a sděluji podrobnosti, aby věděli, že mě budou vídat častěji. Paní ředitelce jsem již loni oznámil, že máme střídavou péči, jen nevěděla, od kdy budeme zahajovat.

V úterý odpoledne je rodičák. Třídní učitelce oznamuji, že máme střídavou péči. Už to ví, děti řeknou vše. Radíme se, jak se školou – známky, pololetí… mám z toho dobrý pocit.

Týden uběhl jak voda… V pátek v 15:15 hod. si předáváme děti, v úplné pohodě. Prohodíme, co škola a školka, předáme školní a sportovní věci, diář, kde píšeme aktivity. A je to, loučíme se. Uteklo to fakt hodně rychle… Teď mám týden pro sebe.

V dalších týdnech se náš rytmus postupně zabíhal.

V 5. týdnu bylo vysvědčení. V pátek v 15:30 hod. přebírám děti, kluci mají velkou radost, rozzáření a s velkými úsměvy se těší k tátovi, zaplují do auta. Maxík už se netrpělivě dožaduje, ať jedeme honem rychle… Erda mi strká vysvědčení se samými jedničkami a hned, co mu za to dám! Vysvětluji mu, že to dělá pro sebe, ale že s tím něco uděláme. Ale nejspíš až na konci školního roku.

V 6. týdnu jsou děti u mámy. Je mi smutno… Je středa a telefonní kontakt mi nestačí. Nabírám brambory a jablka, ze sklepa beru vajíčka, jedu k nim – dělám, že projíždím a že jsem byl nakupovat v Kaufu a že jim jen dám nějaké věci. Kluci mají radost z mé přítomnosti. Vše se odehrává u vchodových dveří, 10 minut, mám opět lepší pocit.

Jana mě prosí, jestli Erda může mít moje dětské zimní boty, že ty její jsou rozbité a že do nich teče. Nemám s tím problém. Nadhazuje, že bychom se mohli příští rok domluvit a koupit kvalitní boty jedny společně… konečně jí to dochází… Říkám, že my máme kvalitní a že je to jen na dohodě nás obou.

V 9. týdnu si předáváme děti ve Vyškově. Erda dostává od mámy instrukce, že nemá bít svého bratra a že se má polepšit v chování… Tuším problémy.

Přicházejí příjezdem domů… Erda je drzý, snad se vybije na fotbalovém tréninku. Přicházejí domů úplně vyždímaní… trenér je pohonil… mají radost, dnes je trénink moc bavil. Chystám večeři – zapečené těstoviny – Erik se pošťuchuje s bráchou, nakonec jej shodí na zem a je sprostý. Řeším konflikt týdenním zákazem PC nebo zákazem nejlepšího kámoše – vybírá si zákaz kámoše. Tušil jsem to, protože u mámy měl zákaz tabletu, tudíž bude chtít na net. Hustá atmosféra, Erik je naštvaný, nechce se se mnou bavit. Po hodině sedíme u telky a sledujeme „Špačkovi“. Sedne si ke mně, položí si hlavu na mě a obejme mě – super! Došlo mu to, vše je zas, jak má být…

Od sobotního rána vše na pohodu. Kluci si sází do truhlíků semínka dýní a cuket (loni jsme měli velkou úrodu). Děláme „buchtu líné manželky II“, ale jaksi nám nechtěla ztuhnout… Nevadí, vyjídáme ji večer lžícemi z formy.

V úterý mě Erda s kámošem (chodí spolu do třídy) přemlouvají, jestli může k nám. Vytahuji, že má zákaz, a že si ho sám určil, tudíž ne – musím být důsledný. Druhý den se to opakuje, čtvrtek po tréninku opět… jsem tvrdý, ale aspoň si uvědomí svoji chybu. Erda je na mě pěkně naštvaný. V pátek to mám na talíři i od mámy – úsměvné… Dozvěděla se to od svého přítele… Mně to nevadí, protože to mělo lepší efekt, než zakázat PC!

V 11. týdnu už je březen. Konstatuji, že po dvou měsících nám to klape, vyladili a stlačili jsme ráno do 30 minut, od vstávání po odjezd do školy… Bylo potřeba najít rytmus a ten nám jde.

Ve 12. týdnu jsem zase sám. Víkend trávím jarním úklidem, vařením a odpočinkem. Sobotní večer se svojí přítelkyní. V pondělí jedu pracovně do Prahy, navečer ještě rychlá schůzka se studentkou Ivou – je studentka sociálně-právní školy a píše závěrečnou práci na téma „Spokojenost s porozvodovou péčí“. Potom domů… přijíždím k půlnoci, mám cesty plné zuby. Musím si odpočinout, srovnat myšlenky. Nad hlavou mi opět visí „optimalizace lidských zdrojů“ – hledání úspor u zaměstnavatele. Před dvěma lety nás bylo 22, teď je nás jen 7. Práce mám dvě a vzájemně se doplňují, ale ztráta jedné by mi dosti narušila náš rodinný rozpočet.

Další večer mám s tatínky schůzi v místní hospůdce. Připravujeme již sedmý ročník povedené akce „S TEBOU MĚ BAVÍ VŠECHNO, ANEB BEZ TÁTY ANI ŤUK“. Na ní se deset tatínků a nyní již 15 našich vlastních dětí někde na chalupě snaží ukázat dětem jiný druh zábavy. A myslím, že se nám to daří.

Postupně jsme se tak dostali až do současnosti… Od příště již budeme psát každé pondělí, co nového se u nás ve střídavce stalo, máte se na co těšit…

Související článek: CESTA, KTERÁ MĚ VEDLA PRO STŘÍDAVOU PÉČI