Jürgen Rudolph
–
Nepodaří-li se nám během ústního jednání ve velice sporné situaci dojít k úpravě, potom doporučuji rodičům jít do poradny. To je všechno plán, který je dohodnutý se všemi spolupracovnicemi a spolupracovníky poradny, kteří spolupracují aktivně v našem konceptu, kterému říkáme pracovní kruh. No dobře, musím ještě něco předeslat – to oni nechtějí, ti rodiče. Říkají, přece nejsem hloupý a nepotřebuji žádnou terapii ani žádné ošetření a teď přijde nátlak soudu, spolupracovnice a spolupracovníci OSPOD také naléhají během přelíčení, v rozhovoru, a teď i advokáti začnou naléhat. A to je zcela rozhodující. Teď řeknou advokáti svým stranám, doporučujeme vám to také. Řeknou to zcela nahlas, to je správné, poradna je velmi kvalifikovaná. Máme vysoce kvalifikovanou nabídku a mimo to ještě bezplatně. Jen si to představte. Dostanete vysoce kvalifikovanou nabídku od znamenitě vzdělaných lidí a bezplatně.
V této situaci, která může v průběhu delšího jednání trvat deset minut nebo ještě déle, začne jeden rodič a zkusí si vyloudit zdánlivou procesní výhodu a řekne: „OK, já souhlasím, já tam jdu“. Ale vnitřně o tom není vůbec přesvědčen. A nyní je druhý rodič úplně sám a myslí si, teď je všechno ztracené a říká: „No dobře, já také souhlasím, udělám to také.“
A nyní jde spolupracovnice nebo spolupracovník OSPOD s oběma rodiči, vezme je jako děti, jako své malé děti za ruku a jde s nimi do poradny, a tam dostanou oni termín – to je pevná součást našeho pracovního projektu – kratší 14 dnů. Soudní jednání se neukončuje, nýbrž pouze odročuje. Tak to chtějí ti z poradny. Ti proti tomu ostatně ze začátku bojovali a říkali, že se učili, že nemůže být žádné poradenství, které je nařízené. To je již stoletá zkušenost při vyučování psychologie: Neexistuje žádná vynucená spolupráce.
Tyhle diskuse trvaly dlouho. Stručně řečeno, existuje, sice ne nařízená, ale pod tímhle druhem nátlaku. Nejspíš by neexistovala jako nařízená, nefungovala by jako rozhodnutí, jako rozhodnutí, kde jeden by odcházel jako poražený a druhý jako vítěz, ale existuje pod tímto nátlakem, v rámci těchto mechanizmů s kterými pracujeme a necháme působit na účastníky. Existuje. Děláme to už mnoho, mnoho let. Je to poradnami čistě vyhodnocováno, a jak nám bylo sděleno, v 96 % případů se spolupráce zpočátku nedobrovolná stala dobrovolnou. A rodiče pak jednou zjistí, že je to tak dobře. A ostatně nikdo nemá dost síly, vydržet tento boj po celý život. A poznali, že ono to funguje.
Ještě neukončené soudní řízení se vznáší nad tím jako Damoklův meč. V současnosti říkají poradci, že to je skutečně prima takhle pracovat, ještě o mnoho lepší než bez soudního procesu, kterým nad vším visí. Problém mlčenlivosti poradny, která ostatně pracuje zcela autonomně – jak ona pracuje, jak dlouho ona pracuje, to leží výhradně v její autonomii – není žádná komunikace mezi soudem a poradnou. Ale ve všech velice sporných případech ukázala praxe, že jsou rodiče zastupováni právníky, bez výjimek. Takže komunikace běží po linii „soud – advokáti“ a tím je zajištěn stálý tok informací.
Jednoho dne přijde sdělení od právníků: „Můžeme řízení ukončit. Můžeme to zaprotokolovat? Našli jsme řešení.“ My sami jsme s takovýmto výsledkem nepočítali. Říkali jsme si, i kdyby to bylo u těch poraden jen 20 % a ne 96 %, byli bychom již spokojení, už to by se dětem vyplatilo.
Bylo období, mezi roky 1996 a 1999, kdy nebylo ani jedno jediné sporné rozhodnutí. Bylo velmi mnoho sporných procesů, to nesmí člověk zaměňovat, velmi mnoho. Ale nebylo ani jedno jediné sporné rozhodnutí. Řekl jsem vám, že jsme měli v roce 1992 počet společné péče 20 %, od roku 1996 60 %. Zjistili jsme, že se spory najednou začínají přesunovat na právo na styk, když byl strach pryč. Opatrovnická řízení byla totiž boj „všechno, anebo nic“, která často končila v rezignaci, když bylo rozhodnuto v neprospěch toho rodiče, který neměl děti v péči a u kterého děti nebyly. Často zmizely děti tomu druhému rodiči z očí a naopak druhý rodič zmizel ze zorného pole dětem. Jakmile tento strach, s kterým rodiče žili, jakmile tento strach „všechno, anebo nic“ zmizel – pak jde o detaily práva na styk. Ale u těch sporných rozhodnutí, o kterých já mluvím, se jedná o obojí, péče i právo na styk. Ostatně teď máme od roku 1998 podíl společné péče 100 %.
Já opakuji ještě jednou: Náš cíl je dostat rodiče do diskuse. To se daří, to je možné, když se na tom podílí všechny profese. Součinnost všech profesí je stejně důležitá. Jedná se přitom o rovnocennost. Funkce jsou různé, ale součinnost je stejně důležitá. Když jedna profese nespolupracuje, celý systém, s kterým my děláme, nefunguje. Z toho důvodu bychom chtěli, aby byla politickou cestou vytvořena v nějaké formě platforma tak, že se bude jednat o standardní nabídku a standardní způsob práce.
Z pohledu veřejné správy je to cenově výhodné. Ty úpravy jsou trvalé, oni (rodiče, pozn. překladatele) nejsou u advokátů přede dveřmi, nejsou neustále u OSPOD jako trvalý problém. A je ještě něco zcela rozhodujícího. Neexistují žádné opravné právní prostředky. Když jste s rodiči nalezli nějakou úpravu a vštěpili jim, že oni oba musí opět převzít zodpovědnost a dále ji vykonávat, neexistují žádné právní prostředky. Ale zdroje, které se tak v soudnictví uvolní, ty my, v první instanci, potřebujeme.
Lidé požadují vysoce kvalifikované rozhodnutí v první instanci, krátkodobě – a ne po pěti nebo deseti letech v instanci třetí. Skandinávské země zvládají toto umění s velmi velkým úspěchem. To je něco, co se musíme naučit.
Přeložil Ing. Jiří Vodička
Předchozí díly:
Okomentovat