Jürgen Rudolph
–
Jürgen Rudolph je německý opatrovnický soudce a autor známého Cochemského modelu. Můžete se nyní seznámit s podstatnou částí jeho přednášky, kterou přednesl v České republice. Popisuje v ní, jak Cochemský model vznikl a funguje a co přináší dětem v případě rozvodu jejich rodičů.
Vzdělání soudců a obzvláště opatrovnických je velmi špatné. My máme velmi špatné vzdělání a … a také to ještě není řečeno správně. My totiž dokonce nemáme vůbec žádné vzdělání. Právnické vzdělání nepracuje dohromady s jinými obory a disciplínami z ostatních důležitých oblastí jako sociologie a psychologie a vede potom k tomu, že mladí lidé dostanou do ruky nástroj, s kterým – a z toho bychom je neměli obviňovat – neumějí vůbec zacházet. A je to nebezpečná zbraň. Také to by se měl člověk naučit, jak s takovou zbraní zacházet se sociální kompetencí. To se ale musí člověk naučit, to nedostal vloženo do kolébky.
Já jsem nikdy nechtěl být opatrovnický soudce, musel jsem ale, protože jsem se po mnoha jiných štacích dostal k soudu, u kterého jsem chtěl zůstat. Po reformě zákona o dítěti ale nikdo nechtěl dělat rodinné právo a tak jsem to dostal jako nejmladší soudce z moci prezidijního rozhodnutí starších soudců. Dneska jsem šťastný, že jsem tuto činnost mohl dělal.
Je velice důležité upozornit na to, že mě nezajímali ani tak rodiče, mě zajímaly děti. A já jsem považoval z pohledu dítěte ztrátu jednoho rodiče – a lhostejno zda otce nebo matky – za špatnou. To, co jste zažili jako otcové, existuje úplně stejně v těch 10 nebo 15 procentech případů, kdy mají děti v péči otcové. Umí stejně tak dobře mařit, nebo někdy ještě lépe než matky. To je ten boj rodičů jako lidského páru. Zkoušel jsem to pochopit z pohledu dětí. Je to pro ně obrovská ztráta, je to pro děti trauma, když jdou rodiče od sebe. Děti si často dávají vinu samy sobě. Říkají: Když mě má táta rád, pročpak jde potom pryč? Tento zorný úhel mě fascinoval, a bylo mi zcela jasné, že se musí podniknout vše možné, aby zůstala společná péče a společná odpovědnost. Nemám moc rád tento pojem „opatrovnictví”, ačkoli se mi jeví lepší než “rodičovská kontrola”. Je ale důležité, aby zůstala tato společná odpovědnost, která dle mého názoru ani nemůže být zákonem upravena. To je pro mě fakt a žádný právní problém … ale šlo o to, to opět navodit.
Do roku 1992 jsme pak dosáhli 20 % podílu rozhodnutí o společné péči. To bylo v roce 1992 vysoké číslo. Když jsme se poté poprvé setkali v pracovním kruhu – to bylo právě v tom roce – zjistili jsme, že máme společné zájmy. Všichni byli na tom zainteresováni, všechny profese: advokáti, spolupracovnice a spolupracovníci OSPOD, poradny, soudní znalci, aby byla zachována společná péče a tak jsme měli společný projekt a sice a to na bázi konsensu.
A jak jsme mluvili o rodičovské odpovědnosti: patří k rodičovské odpovědnosti, k povinnostem, to není žádné právo, dosáhnout shody kvůli dětem. To je povinnost, to není žádné právo. To se nemůže dávat do rukou soudů. Rodičům jsem mnohdy říkal: „Co to vlastně děláte? Vy mi pokládáte své dítě na můj soudcovský stůl, a vůbec se nestydíte? To je vaše odpovědnost, vy o tom máte rozhodnout.” Rodiče jsou někdy bezmocní, to si musí člověk připustit. Často to není ze zlé vůle, tak jak je to vnímáno v subjektivní rozepři, nýbrž při rozvodu hrají velkou roli ublížení. V té bezmocnosti jsou pak děti instrumentalizovány, často ve formě, která je pro okolostojící mnohdy nesnesitelná.
Jednou jsme se sešli, na základě různé kritiky s ostatními profesemi. Mě osobně vždy zlobilo, že se u soudu objevili rodiče a řekli: “Nás posílá OSPOD, máme tu dosáhnout nějaké úpravy.” Postupně mě to zlobilo dokonce velice. Jednou jsme si sedli dohromady a vyčetli si vzájemně naše frustrace. Nejvíce museli vydržet advokáti, kteří slyšeli od všech účastníků, že oni jedou pouze konfliktní strategie. Tak poté advokáti především během prvních schůzek v roce 1992/93 intenzivně diskutovali, zda se mají zastávat zájmů dětí, a nebo zda mají prosazovat zájmy dospělých, jejichž zájmy mohou být se zájmy dětí v rozporu. Ale oni mají mandát od rodičů, mají zastupovat zájmy tohoto rodiče, které se možná zcela příčí zájmům dětí. Byla velmi atraktivní diskuse, která pokračovala během několika schůzí a – jak myslím – byla vedena na velmi vysoké úrovni. Advokáti došli k tomu, že žádný neopustil svou pozici. Ti jedni říkali, že složí svou plnou moc – a oni se tak opravdu zachovali – když uvidí, že zájmy dítěte jdou tak říkajíc k šípku. Ti druzí říkali, ne, my zůstaneme při tom, že máme mandát od rodičů a ne od dětí. Ale, co bylo důležité, na základě takto vedené odborné diskuse byla tolerována vzájemná stanoviska. A my se dohodli, že nebudeme už sledovat žádné konfliktní strategie.
Přeložil Ing. Jiří Vodička
Související díly
Okomentovat