Jürgen Rudolph
–
Dále jsme se dohodli, že ve věcech dětí a v opatrovnických věcech budeme nařizovat stání v krátké době, ve všech případech bude soudní stání nejpozději do 14 dnů. Když ale nyní uslyšíte, že musíte zato v jiných procesech čekat dvojnásobně dlouho, budete možná hned zase pískat. Ale tak to je. Máme velké vytížení, a my jsme pouze posunuli priority. A tady my vidíme prioritu proto, že v žádné jiné situaci nehraje status quo tak rozhodující roli jako u dětí. Tady může – podle věku – období několika málo měsíců hrát již zcela rozhodující roli, a roků jakbysmet.
Toto byl desetiletý proces s frustracemi. Ale kolo nemusíme vždy objevovat znovu. Z toho důvodu zkoušíme vám mnohé věci předat a říct, lidé, začněte někde tam, kde my dnes také již jsme a my vám k tomu můžeme dát také odpovídající informace.
Advokáti se rychle naučili, že v těchto procesech pro ně – a především pro jejich mandanty – vznikají pouze výhody. Termíny se dostanou během 14 dnů, advokáti nemusejí psát žádná pojednání, stačí dát jeden návrh. Musím ještě předeslat: Do roku 1996 – tedy ještě 2 roky před nabytím platnosti reformy zákona o dítěti – jsme měli podíl společné péče 60 %. Rodičům to připadalo velmi atraktivní a podle pozdějších zpětných ohlasů, které jsme ve formě veřejných akcí získali, byl mezi zúčastněnými rodiči i přes počáteční odpor poznat velmi vysoký souhlas. Advokáti vědí, a to bez jakékoliv přípravy, že během líčení se začíná tak říkajíc od nuly, že se nemohou uplatňovat žádná práva, dodatečné přednesy a co tak všechno existuje. Většina písemností, které dají rodiče ve své při napsat, nemají s dětmi vůbec co dělat. Tady bude jen pokračovat boj rodičů, a to jednou pochopíte, to chápe každá soudkyně a každý soudce. OSPOD bylo zproštěno závazku vypracovávat písemné zprávy …pod jednou podmínkou: Spolupracovnice a spolupracovníci musí být osobně přítomni. To mělo také pouze přednosti: stání v krátké době, oni byli tady, zkušenosti spolupracovnic a spolupracovníků byly aktuální, oni byli vysoce aktuální. A v této situaci jsme tedy začali s termíny.
A dále jsme ještě něco dohodli. Když jsme se v roce 1992 dali dohromady, nepřizvali jsme pouze advokáty. Ale pozvali jsme samozřejmě také poradny, které dle našeho názoru pracovaly zcela nesystematicky, a řekli jsme jim, že to zvládneme pouze tehdy, jestliže budou mít zájem spolupracovat s námi na tomto konceptu, na tomto cíli, jestliže budou spolupracovat v tom smyslu, že dají rodičům termín během dvou týdnů. Na tom jsme se shodli, a především jsme se dohodli na tom, že při tom nechceme dosáhnout žádné velké harmonie a blaženosti – jedná se často o silně konfliktní situace, kolem traumatických zkušeností rodičů v souvislosti s rozvodem a odloučením – ale řekli jsme si – dáme si laťku úplně nízko: My bychom chtěli dosáhnout, aby se rodiče dali kvůli dětem znovu do diskuse, nic více. My nechceme, aby nyní zavládla pro dítě nějaká blaženost, tak vysoko si laťku nedáváme, ale rodiče mají kvůli dětem spolu začít diskutovat na úrovni jako rodiče, a ne jako pár.
Pak jsme přešli k tomu, že jsme v případech, které se soudně projednávaly, zkoušeli najít odpovídající úpravu během stání, v rámci rozhovoru. To se dařilo na základě součinnosti advokátů stále lépe a dnes se to daří velmi dobře. Proč? Protože obhájci mají méně práce a mají spokojenější mandanty. Mandanti jsou toho názoru, že to byl výkon jejich advokátů, doporučují svého obhájce dalším – a tím to bylo, když spolupracovali. My jim každopádně říkali, odvolávejte se na to a prodávejte to dále.
A má to ještě další zcela rozhodující přednost: Advokáti se dohodli, že budou všichni spolupracovat. Je to také velice zajímavé z hlediska palmáre. Je pouze jeden termín. Advokáti vyřídí strany tak říkajíc během stání. A na začátku týdne jim už nestojí zase přede dveřmi a nevolají: ona mi ty děti zase nedala a on mi ty děti zase předal špinavé a se zpožděním.
Dohodli jsme se, že se s touto zkušeností obrátíme na veřejnost, což bylo ostatně místním tiskem velmi dobře doprovázeno a připraveno. Mezitím jsme od advokátů dostali informaci, že se to mezi všemi lidmi rozkřiklo, že nemá vůbec žádný smysl, hledat jiného advokáta, když toho prvního chceme pověřit návrhem na výlučnou péči a on řekne, že to nejde, že to neprojde. Ten druhý řekne to stejné. A takhle si to během doby obyvatelstvo uvědomuje. To bylo pro mě velice zajímavé, když jsem to od advokátů zjistil.
Tyto návrhy u nás nemáme, nemáme ani jeden návrh. Žádný advokát takový návrh nepodá, protože ví, že takováto úprava je zastaralá a nemá u soudu také žádnou šanci. Ostatně mezitím jsou všichni advokáti o společné péči přesvědčeni. Advokáti by také již nechtěli postrádat tento způsob úpravy.
Přeložil Ing. Jiří Vodička
Související díly
Okomentovat