Klára Ehlová

…aneb jak to vidí samy děti. Klára je žákyni ZŠ Pardubice Studánka.

Jak jistě všichni dobře víte, je rozvod a svěření dítěte do péče velice nepříjemná záležitost, jak pro dítě, tak pro oba partnery. My děti samozřejmě nevíme, proč ti dva lidé, kteří se měli rádi, se už po nějakém čase nemohou vystát a jejich averze a nesnášenlivost vyvrcholí rozvodem manželství. Řekla bych, že to ale přece jen nejvíc odnášíme my, děti.

Začnu tím, z jakého pohledu to vidím já. Pokud rodiče oznámí dítěti, že se budou rozvádět a že od nastávajících chvil budou žít odděleně (máma a táta zvlášť), je to pro dítě velký šok. Často se stane, že dítě ve škole přestane dávat pozor, cítí se zbytečné a snaží se na sebe co nejvíce upoutat pozornost. Řekla bych, že je to takové volání o pomoc. Prostě na sebe za každou cenu upozornit – nejprve zlobením, v horších případech i sebeubližováním. V takovém případě je už nutné vyhledat školního psychologa. Vím ze svého okolí, že děti postižené rozvodem rodičů vztahy mezi nimi opravdu velmi trpí.

Jestliže má soud rozhodnout, komu dítě do péče svěří, je to většinou matka. Já osobně s tím moc nesouhlasím, protože právo na to být vychovávajícím rodičem mají i muži. Já sama si neumím představit, že by mě vychovával pouze jeden z rodičů. Pokud dítě svěří do péče matky, je to často tak, že k otci jezdí jednou za čtrnáct dní na víkend. Dítěti nezbývá nic jiného, než se s tím vyrovnat. Ještě že se alespoň u rozvodového soudu někdo dítěte zeptá, u koho by spíše chtělo žít. Myslím si však, že by nejraději řeklo: „No přece doma u táty a u mámy!“

Já sama jsem velice ráda, že moji rodiče nejsou rozvedeni.Vážím si toho a mám je proto moc ráda.

Převzato z webu ROMANO VOĎORI