Jindřich Brož
Postavení ženy ve starověku
Starověká společnost je již cele založena na patriarchálním modelu. Mluvím-li o starověké společnosti, mám tím na mysli společnosti starých Řeků a Římanů, kteří nejvíce ovlivnili vývoj Evropy a jejichž vztah k ženám se promítl do středověkých i pozdějších názorů evropské společnosti.
Nejprve se zastavme u postavení ženy ve starověkém Řecku, respektive v Athénách a ve Spartě.
Athénská společnost
V Athénách došlo podobně jako jinde ve světě k přerodu matriarchální společnosti v patriarchální, jakmile bylo dosaženo určitého stupně kulturního vývoje, tedy stupně popsaného v minulé kapitole. Tak došlo k utvoření práva otcovského a zániku práva mateřského. To mělo za následek vyžadování manželské věrnosti, neboť muž nechtěl uznat za svého dědice dítě, jež nebylo jeho. Toto omezení ženu víc a víc připoutávalo k domácnosti – dokonce jí byly v domě vykázány pouze určité místnosti, kde trávila život, aniž by přišla do styku s jinými muži. Pád gentového uspořádání vzal ženě svobodu i možnost veřejného vystupování. Opustila-li žena dům, musela být zahalena, aby na sebe neupoutala zraky jiných mužů. (Tento zvyk se v nezměněné podobě dodnes udržuje v islámských zemích a je s podivem, že se po staletích vůbec nezměnil). Žena se svým manželem sdílela lože, ale nikdy ne stůl, neboť v domácnosti byla pouze služkou a manžel byl jejím pánem. Tak ho také musela oslovovat a ctít. Dopustila-li se cizoložství, mohla být potrestána smrtí nebo prodána jako otrokyně.
Zcela jiná byla situace u mužů. Ti se ve svém sexuálním životě žádným způsobem neomezovali. Postupně tak vznikl hetérismus, jakýsi druh volné lásky, jemuž se věnovaly ženy, které se nechtěly spokojit s otroctvím rodinného života. O tom píše řečník Démosthenés: „My bereme si ženu, abychom manželských dítek obdrželi a v domě věrnou strážkyni měli, souložnice máme k naší obsluze a pohodlí a hetéry kvůli požitku lásky.“
Postavení ženy ve starověkém Řecku, respektive v Athénách, tedy spočívalo v tom, že celá její individualita byla snížena na strážkyni domu, na roditelku, služku a otrokyni. Tento obrovský propad jejího společenského postavení vedl ve svém důsledku až do naprosto nepřirozené polohy, kdy strach z přelidnění a naprostý nedostatek úcty k ženě měly za následek propagaci intimních styků mezi muži (Aristotelés, Sókratés). V této době měla žena dosud nejhorší postavení.
Je zjevné, že tento stav nebyl normální. Lze z něj vycítit určitou formu odplaty za staré gentové uspořádání, ve kterém byla muži určena podobně nepatrná společenská role. Tato odplata však byla přemrštěná, což pravděpodobně způsobil odpor žen, jež se nechtěly svých práv lacino zříci, jak nám dokládají báje různých národů, např. u nás o dívčí válce či v Řecku o Amazonkách (a mazdos – bezprsé).
Postavení ženy ve starověké Spartě
Společenská situace ve Spartě byla poměrně dost odlišná od situace v Athénách. Zatímco v Athénách a ve zbytku Řecka panovalo již patriarchální zřízení, ve Spartě dosud přetrvával starý gentový řád, který však byl ovlivněn celkovou zdejší společenskou situací. Rodinný život ve Spartě a vůbec v celé tehdejší společnosti byl výrazně ovlivněn tím, že děti – chlapci i dívky – byly v sedmi letech svěřovány do péče a výchovy státu. Sparťané si nicméně svých matek a manželek vážili. Mužům i ženám se zde od dětství dostávalo stejné výchovy. Spartské ženy nebyly odlučovány od veřejného života tak jako ženy v Athénách (oslovení Athéňanky jim bylo odepřeno, stejně jako hlasovací právo), dokonce mohly částečně rozhodovat o chodu obce. Obyvatelé sousedních měst toto zřízení pohrdlivě nazývali gynaikokracie, ženovláda, mimo jiné i proto, že ve Spartě nezáleželo na tom, zda žena je či není provdána. Zajímavým pravidlem tehdejší společnosti bylo také to, že dívky chodily až do úplné dospělosti nahé a všichni muži se museli oženit nejpozději do svého třicátého roku. Mravy však byly poměrně uvolněné a je z nich patrný určitý vliv gentu. Patřilo k běžným zvykům, že se nejstarší bratr dělil o svou ženu s mladšími bratry, případně i s přáteli. Tuto volnost mravů umožnil fakt, že spartská společnost byla založena na společné státní výchově dětí, a proto zde nebyl takový tlak na pokrevní legitimitu dědiců.
Postavení ženy ve starém Římě
Ve starém Římě se žena těšila opravdové úctě. Společnost věnovala stejnou pozornost jak mužskému, tak i ženskému principu. Názorný příklad nacházíme v římském náboženství: při prosebné modlitbě se Římané dovolávali jak boha (si Deo), tak bohyně (si Deae).
Přestože byla žena v římské společnosti vysoce vážena mravně a společensky, s jejím právním postavením to bylo horší. (S takovou situací se později setkáme i ve středověku.) Dcera byla do doby, než se provdala, zcela v poručenství otce, který za ni nesl plnou odpovědnost a rozhodoval o důležitých věcech v jejím životě. Po provdání tuto roli přebíral její manžel. Zemřel-li její zákonný manžel, dostala se žena do područí jeho nejbližšího mužského příbuzného. Dalším právním rysem římské společnosti bylo, že žena nesměla volně nakládat se svým majetkem. Přes tyto aspekty však bylo její postavení nepoměrně volnější a zajisté i příjemnější než postavení ženy v Řecku. Žena se plně podílela na chodu domácnosti a mohla se volně pohybovat mezi přáteli i – protože nebyla omezována pouze na ženské komnaty – po veřejných prostorách.
O úctě Římanů k ženám svědčí také řada ženských postav v římských dějinách, uváděných jako vzory mateřství, hrdého ženství a lásky (Lucretia, Cornelia).
Okomentovat