Noemi Matějková

Pan Tomáš poukazuje na paradox, kolem kterého se vleklé soudy točí. A sice, že i když existuje zákonná možnost mediaci nařídit, soudy ji nevyužijí a pak na základě svého rozhodnutí nenapomoci řešení argumentují tak, že střídavá péče není možná kvůli neschopnosti rodičů se dohodnout.

„Takže… rozumíte mi, co tím chci říct? Já jsem se snažil, aby ty konflikty nebyly a dítě mohlo mít to, co si samo přeje a soudkyně nejdřív zarazila mediaci a pak argumentovala tím, že jsou konflikty, a tak nemůže být střídavá péče. Já s tím neudělám… A když si přečtete ty papíry, tak tam je napsáno, že rodiče by na sobě měli pracovat a že by byla ideální ta střídavá péče pro to dítě, takže já jsem kopíroval to, co ty znalci řekli, ale ta soudkyně to zamítla. Neuděláte s tím nic.“

Rovněž mediálně známý soudní znalec se během soudu nepostavil za svoje výroky ve prospěch otce. Pana Tomáše to vedlo k jednoznačnému závěru.

„… a toho Humhala, to mě na něj zamrzelo, toho jsem se ptal a říkám mu u soudu, dal jsem mu otázku. Pane doktore, když vy tady mluvíte o tom, že tady jsou konflikty a kvůli těm konfliktům nemůže být střídavá péče, nemáte teda pocit, já tvrdím, že ty konflikty vyvolává matka a sociálka mi to potvrdila, nemáte pocit, že jste dal tady návod, do zletilosti syna dělejte bordel, maminko, protože pak se syn neuvidí s otcem tak, jak by chtěl? On na to „Já si to nemyslím“. Ale víc se k tomu nevyjadřoval. Ale já si myslím, že je to jasnej návod. Pokud ona nechce střídavou péči, tak ví, že když bude dělat bordel, tak střídavá péče nebude. Takže ona ho dělá. A ten kluk z toho zcvokne. Tady je to celý postavený, ten systém je postavenej úplně na hlavu. Každá právnička dneska, která zastupuje ženskou, jí řekne, „dělejte bordel“ a čím větší bordel budete dělat, tím míň se tatínek bude stýkat se synem nebo s dcerou.“

Očkování syna matkou vyplývá také ze znaleckého posudku, který vyznívá ve prospěch otce, jasně popisující manipulativní praktiky matky, kdy matka otce očerňuje i během vyšetření pro znalecký posudek, přesto na konečné rozhodnutí soudu nemají vliv.

„To tam je taky napsaný v závěru těch papírů… otázka, zda s tím klukem někdo manipuluje. Tam je daný, že s ním manipuluje víc matka nebo víceméně matka… Byl výslech, kde byl Jakub, já a ona a ona mě špinila před synem. Ale to je normální, ona mě má v telefonu uloženýho jako kretén, a to už se ví, ona to ukazovala i na sociálce, ale nikdo to neřeší.“

Posudek ředitelky školy, kamarádky jeho bývalé manželky, vyznívající tak, že se o svého syna nezajímá, považuje pan Tomáš odůvodněně za zkreslený. Po osobní zkušenosti s ní se ve svém postoji ještě více utvrdil.

„A já jsem se ptal, co bych měl teda udělat proto, abyste napsala normální zprávu o tom, že se zajímám o to dítě? A ona mi říká, musel byste o víkendech sem jezdit na brigády se synem. Ale já ho nemám v péči, víte to? No jednou za 14 dní, tak byste ten víkend trávil tady a hrabali byste tady listí, opravovali plot.“

Řešení celospolečenské situace není možné uměle nařídit. Podle pana Tomáše se posun ve změně náhledu na problematiku vztahu matky a dítěte bude týkat celých generací. Cochemský model řešení situace vnímá pan Tomáš jako cestu vpřed, ale i v jeho prosazování je třeba nesmírné trpělivosti.

„Ani nejsem schopnej říct, jak to vyřešit, protože to ani vyřešit nejde. To nejde vyřešit systémem K213, ani nějakou globální změnou. To jde prostě vyřešit jen tak, jak se v týhle oblasti všechno řeší, malinkejma krůčkama, a strašně pomalu a strašně trpělivě.“

„Nezmění se to, to je třeba pomalu, generací, nikdo neudělá nějakou velkou komplexní změnu. Je tady moc lidí, který maj zájem na tom, aby se to neměnilo proti těm, který to chtěj měnit. Je tady spousta advokátů, který maj zájem na tom, aby to takhle fungovalo, je tady spousta psychologů, který maj zájem na tom, aby to takhle fungovalo, je tady spousta soudců, který dohazujou tu práci těm psychologům, těch spolků, který kolem toho maj práci… Kdyby to bylo tak, že se ta rodina za těch 14 dní u toho soudu dohodne, jak to bude, tak to fungovalo, to je ten cochemskej model.“

I přes všechna úskalí, která musel pan Tomáš překonat, dokáže uvažovat optimisticky.

„… změnil jsem priority, naučil jsem se trpělivosti, kterou jsem neměl, naučil jsem se věci dotáhnout do konce, naučil jsem se koukat na lidi úplně jinak, než jsem na ně koukal, byl jsem… dřív jsem byl pyšnej, s některýma lidma bych se vůbec nebavil, byl jsem namyšlenej.“

„Někdy si říkám, nemáte pocit, že některý věci v životě tak maj bejt? Nebo víte co, mám pocit, že mě tyhle věci posunuly někam, šel bych jinou cestou a šel bych špatnou cestu. Mám pocit, že všechno, co se v mým životě stalo, mělo nějakej smysl a že mě to někam posunulo, vždycky. Nebo u mě to aspoň tak je.“

Svou situaci shrnul pan Tomáš v několika větách, které ač jsou reálné, vyznívají nesmyslně a absurdně.

„Je tady něco blbě. Mně doktorka doporučila střídavou péči na základě tý zprávy, kterou poslala k soudu. Doporučil ji znaleckej posudek s výhradou, že by měla fungovat mediace. Já jsem ji chtěl a chtěl ji v tom znaleckým posudku syn. Jedinej papír, kterej byl proti střídavé péči, byla zpráva ze školky, kterou jsem vyvrátil zprávou český školní inspekce.“

Poselství životního příběhu pana Tomáše nutí k zamyšlení nad směřováním této celospolečenské problematiky. Jeho vyznění má k optimismu hodně daleko. Prožitek bezmoci naštěstí nezastřel veškeré oblasti jeho života. Ve všem dění vnímá smysl, vnímá svůj osobnostní těžce vykoupený růst. Jeho odvážné jednání, boj se zavedenými pořádky, je inspirativním během na dlouhou trať.

Převzato z webu Spravedlnost dětem

PŘEDCHOZÍ ČÁST