Jarmila Kamenáčová

Je to zvláštní, že ač jsme my lidé blízko sebe, nedokážeme si mnohé říct. To nejdůležitější je dokonce nesdělitelné, to se musí nějak jinak vnímat.

Zase je večer.

Manžel usnul s brýlemi na nose a s novinami na břiše.

Dívám se na něj, jak spí. Ve spánku je každý zranitelný, vydaný na pospas druhému. Nebo i svému nitru a snům a obrazům uvnitř. Co všechno je v něm, v muži, kterého jsem si skoro před dvaceti lety vzala, nevím.

Myslela jsem si, že ano, že vím, co se skrývá za jeho tváří, netrpělivostí a dalším. Dívala jsem se jako ta, která neodpustila staré křivdy, i když jsem myslela, že ano.

Milovat svůj život ale znamená přijmout jej tam, kde jsem a s kým. Tak prosté a přitom tak těžké. Zahleděnost do sebe je slepota.

A tak se dívám na mého muže, dívám se už jinak než dříve. Jako by mně pro svoji slabost, pro své nedobré vlastnosti připadal lidštější. Vždyť ani já nejsem žádná výhra. Potřeboval ode mne jistě víc.

Oporu a zázemí. Důvěru…

Přestávám být v opozici. Zjihla jsem. Obměkčila se, smilovala, slitovala… Pochopila.

My lidé jsme si blízcí i pro to, co nás dělí, pro své slabosti.

Převzato z JARMILAKAMENACOVA.BLOG.IDNES.CZ