RNDr. Josef Hausmann, CSc.

–

11. Tzv. ženská emancipovanost – předstupeň feminismu

Stupeň emancipovanosti ženy je úměrný stupni jejího mužství. (Otto Weiniger)

Komu se zdá, že dnešní feministky vypadají nežensky (stejně jako většina slavných političek a všech žen, které se emancipovaně propracovaly až na vrchol kariéry), nechť si připomene, že tomu tak bylo vždy. Uznáme-li tezi, že sklon k lesbické lásce je jistým východiskem mužského náboje v ženě, nepřekvapí nás, že ženy, které to „někam dotáhly“ – Sapfó, Kateřina II., Marie Antonieta, Kristina Švédská či George Sandová byly bi- nebo homosexuální. Daleko k mužům neměly ani Amazonky (řecky bezprsé, madzos = prs), které si (podle Homéra) v mládí nechaly vypalovat pravý prs, aby jim nenarostl a později nepřekážel při napínání luku …

Dnešní feministky tvrdí, že ženy lidstvu nic neodkázaly, protože je muži zahnali k plotnám, praní a dětem a emancipace je má z tohoto jha vyvést. My víme, že je to naopak – k dětem, a tedy k plotnám a vaření dobrovolně odešly ty ženy, které se v sobě nesnažily uměle potlačit svou ženskou přirozenost a které si – vědomě či nevědomě – řekly: „Neumím spravit auto, složit symfonii nebo dřít v kamenolomu, ale mám na starost důležitější věci: péči o děti, chod domácnosti a vytvoření domova.“ Tyto ženy jsou přitažlivé pro muže ne svou submisivitou, jak by opovržlivě řekly feministky, nýbrž svou ženskostí. Pokud se přenesou přes pár neškodných vtípků à la Vozidlo bez řidiče, budou šťastné a muži vedle nich též.

Emancipované ženy šťastny nemohou být, neboť – ocitujme znovu Weinigerovu knihu Pohlaví a charakter z r. 1906 (!!), která se dočkala 48 reedic v 6 jazycích: „Žádná – ani ta nejmužnější z těchto žen – nemůže být v dějinách ducha srovnávána s mužskými génii 5. a 6. řádu – vezměme jako příklad B. Rückertovou v poezii, M. van Eyckovou v malířství či A. Schleiermacherovou ve filosofii. Takových tvořivých „umělkyň“ jsou stovky a tisíce jich ještě přijdou, aniž by historii stály alespoň za úvahu… Požadavky emancipace hlásají pouze mužské typy žen, které potlačují svoji přirozenost a přitom si myslí, že mluví jménem žen. Přitom o emancipaci se hlásí pouze uvnitř nich skrytý muž…“

Jako každé jiné hnutí v dějinách bylo i ženské hnutí přesvědčeno, že je originální, nové, převratné. Jejich přední bojovnice tvrdily, že ženy dosud tápaly v temnotách a v poutech a teprve nyní začínají chápat svá přirozená práva a nárokovat je. Mýlí se každý, kdo si myslí, že ženy ještě nikdy neměly příležitost k nerušeném rozvoji svých duševních schopností. Jacob Burckhard vypráví o časech renesance: „Největší hold, jaký mohl být tehdejším velkým Italkám vzdán, bylo, že mají mužného ducha a mužskou rozhodnost. Většina ženských postav v hrdinských eposech Ariosta a Bojarda se staví natolik mužně, že můžeme dovodit, že se zde jedná o určitý ideál. Titul virago (pannomuž), který by dnes byl velmi podivným komplimentem, znamenal tehdy největší slávu. V 16. století spatřil svět první herečky a žena byla považována za stejně schopnou dosáhnout nejvyšší míry vzdělání jako muž.“

Normální žena se v diskusích, během kterých se muži chvástají svými počiny, stáhne a řekne: „My jsme prostě jiné, to byste chtěli, abychom byly jako vy?“ a chlap se chytne za nos a už mlčí. Feministkám však neradostná bilance jejich počinů leží v žaludku a kopají kolem sebe jako třeba publikující psycholožka a vysokoškolská pedagožka Alena Melanová: „Za ženami nestojí nesmrtelná díla prostě proto, že nemají potřebu stavět pomníky, které by světu dokázaly, že tady byly.“ Kdo jste, paní Melanová, že si osobujete právo tvrdit, že Bedřich Smetana napsal „Mou vlast“ z potřeby něco si dokázat či postavit si pomník?

Emancipovanost žen, stejně jako feminismus, se u většiny žen setkává s nepochopením. Esther Villarová, jedna z žensky rozumných myslitelek, odsoudila feminismus slovy: „Emancipovaná žena je stejně hloupá, jako všechny ostatní, ale má o sobě vysoké mínění: o ženách z domácnosti hovoří s opovržením. Věří tomu, že už samotná skutečnost, že provádí práci srovnatelnou s prací muže, z ní dělá inteligentní bytost. Zaměňuje přitom příčinu a důsledek: muži přece nepracují proto, že jsou tak inteligentní, ale proto, že musí.”

Slavní a významní muži si v otázce ženské emancipace nedělali nikdy iluze. Např. Goethe: „Vždy je to tak, že žena je nejraději, když se může zabývat domácností a činit šťastným svého chytrého muže. Když si pak konečně umane něco si přečíst, zvolí si jistě nějakou kuchařku.” (Dnes bychom řekli: Když se chce konečně vzdělat, pustí si v televizi seriál „Dallas“ nebo si přečte Vlastu.)

Molière s ironii: „Žena toho ví vždycky dost, jelikož kapacita jejího ducha roste. Proto také umí soudit s nadhledem.“

A. Schopenhauer: „Mormoni mají pravdu.” (Jak známo, mormonské ženy jsou vychovávány výhradně pro rodinný život).

I. Kant: „Ženské (Frauenzimmer) tvoří něco proto, že se jim to líbí. Avšak umění spočívá v tom, že se člověku líbí jen to, co je dobré. Myslím, že krásné pohlaví stěží chápe tento princip.”

F. Nietzsche: „Překrucovat základní problém vztahu muž – žena tím, že tu zamlčí nejhlubší antagonismus a nevyhnutelnost nepřátelského napětí, onde tím, že sní o stejných právech, stejné výchově, stejných nárocích i povinnostech: to je typický příznak omezenosti myslitele.“

Vyplatí se ženě stát se emancipovanou, aby pak byla nešťastná? Stojí jí za to se čelem obrátit k takovým problémům, jako je dluh, vina, dané slovo, kategorický imperativ, jimiž se jako neemancipovaná nemusela zabývat? Jedině pak by se jednalo o pravou emancipaci.

To, co sledujeme dosud, je však jen snaha vytřískat z chlapů ještě více výhod dalším fňukáním.

POKRAČOVÁNÍ

PŘEDCHOZÍ ČÁST