Aíša Rafik

Definice péče a poručnictví

Než přistoupíme k podrobnému studiu problému, je důležité rozlišit termíny „péče“ a „poručnictví“. I když jsou tyto termíny vzájemně zaměnitelné, oba mají různý dosah podle zákona.

V arabštině se poručnictví nazývá wilayat a péče hidhanat. Péčí se rozumí fyzická nebo hmotná odpovědnost za děti, zatímco arabský ekvivalent hidhanat doslovně znamená školení nebo výchova dítěte. Pojmem poručnictví se myslí zesílená odpovědnost za dítě, která obnáší vlastní péči o dítě, jakož i jeho majetek a jeho arabský ekvivalent wilayat doslova znamená chránit nebo bránit. Termín poručnictví je právně definován pákistánským Zákonem o poručnictví a svěřenectví¹ jako osoba vykonávající péči o nezletilou osobu nebo její majetek nebo dohromady o osobu i majetek. Termíny péče a poručnictví se zdají obsahově podobné, ale často se zdůrazňuje, že poručnictví je širší pravomoc.

Podle zásad zavedené muslimské právní vědy je přirozeným poručníkem (wali) dítěte a majetku nezletilého dítěte otec², zatímco péče (hidhanat) je právem dítěte a nikoliv jednoho z rodičů nebo jakékoliv jiné osoby, která ji požaduje. Základní úvahou je vždy poskytnout dítěti nejpřirozenější, nejvhodnější a citově nejuspokojivější prostředí pro jeho vývoj jako správného člena společnosti. Islám chová instituci rodiny ve velké úctě a snaží se ji udržovat. Práva a povinnosti manželů jsou zakotveny takovým způsobem, aby zabezpečovaly ideální rovnováhu. Zatímco úlohou muže je vydělávat na živobytí a zajišťovat rodinu, povinností manželky je rodit děti, vychovávat je a pečovat o ně. Po ženě se nežádá, aby pracovala pro svou rodinu nebo vydělávala na živobytí.

Pravidla o péči (hidhanat) v právu šaría byla v první řadě vymezena s ohledem na role obou rodičů. Proto jsou matky upřednostňovány při rozhodování o péči o děti narozené mimo manželství během prvních let dítěte (do 7 let). Na této myšlence se shodují všechny sunnitské školy. Islámské právní vědecké školy se liší v opatrovnických zákonech pro chlapce a dívky po 7. roce věku. Ze zaznamenaných případů klasického islámského období lze vypozorovat, že soudci brali v úvahu přání a prospěch nezletilých dětí a mladistvých při rozhodování o jejich péči. Zde je třeba mít na paměti, že přání dítěte je posuzováno ze dvou následujících hledisek:

• Prospěch dítěte
• Důvody pro vyloučení matky a otce při požadavcích na pokračování péče.

Podle Ibn Kajjima³ „existují dva typy poručnictví. V prvním z nich má otec hlavní slovo v otázkách peněz a sňatku. Ve druhém typu má matka hlavní slovo ve věcech výživy a výchovy“⁴.

Podle islámského práva i v případě, kdy matka má své děti v péči, otec zůstává nadále poručníkem dítěte a očekává se, že dítě finačně podporuje. Je však třeba poznamenat, že v převažujícím sociálním uspořádání, kde otec není jediným finančním přispěvatelem a matka sdílí finanční náklady a ve většině případů je hlavním přispěvatelem na finanční potřeby rodiny, by právo poručnictví osob a majetku měla mít také.

1 Zákon o poručnictví a svěřenectví (Guardians and Wards Act), 1890, oddíl 4 (2)

2 Sbírka zákonů Pákistánu (Pakistan Legal Decisions), 1963, Láhaur, 534

3 Ibn Kajjim (Ibn Qayyam, 1292-1350 našeho letopočtu / 691-751 islámského letopočtu) byl sunitským islámským právníkem a znalcem koránu. Ve svém učení se soustředil na hadísy a islámské právo.

4 Ibn Kajjim (Ibn Qayyam), Zad al Ma’ad, přeložil Sajd Rais Ahmed Džafírí (Syed Rais Ahmad Jaferi), Karáčí, Nafeees Academy, sv. 4, str. 289

POKRAČOVÁNÍ

PŘEDCHOZÍ ČÁST