Ing. Marian Jurečka

Při diskusích o aktuálních problémech našeho státu a společnosti jsou nejčastěji skloňována témata jako ekonomická krize, nezaměstnanost nebo zadluženost. Všechna zásadním způsobem ovlivňují kvalitu našich životů a způsobují opět onu „blbou“ náladu ve společnosti, o které mluvil Václav Havel.

Pod tíhou každodenních provozních těžkostí se bohužel zapomíná na rodinu, která přestává být vnímána jako samozřejmá, nenahraditelná a základní stavební jednotka společnosti. A přesto, nebo právě proto: Není fungující společnosti bez fungujících a dostatečně silných rodin. Možná se to někomu bude jevit jako stokrát opakovaná banalita – není tomu tak.

Když něco důležitého přestává fungovat, tak se o tom musí mluvit a psát. Vyrůstal jsem jako dítě v rodině pěti dětí: tři bratři a dvě sestry. Měli jsme více než 20 sestřenic a bratranců. V této skupině se formoval můj náhled na život, na práci, na schopnost vycházet druhým vstříc a domluvit se mezi sebou.

V dobré rodině se mají děti možnost naučit zodpovědnosti za sebe, za své sourozence a vlastně za celou rodinu. Starší sourozenci musejí občas pohlídat ty mladší a ti mladší zase mnohdy musejí překonávat laťku, kterou jim nastavují ti starší. I solidarita je v rodině zcela přirozená: umění rozdělit se o to, co mám já, schopnost pomoci, poradit. To vše jsou vlastnosti, které v dnešní společnosti chybí. Především při pohledu na sociální systém se ukazuje, jak jsou vztahy v rodinách zdecimované. Rodiče se mnohdy nedokážou postarat o své dětí, mnoho dětí se neumí postarat o své již stárnoucí rodiče.

Kdybychom se těchto hodnot a vlastností, které přirozeně získáváme v rodině, většinově drželi i v každodenním životě, pak bychom nemuseli např. řešit v tak hojné míře nákladné sociální transfery, kterými se stát pokouší nedokonale nahradit vymizelou solidaritu v rodinách. Dokázali bychom daleko lépe překonávat krize a období blbých nálad. Méně by bujela korupce, měli bychom větší zodpovědnost nejen za sebe sama, ale také za své okolí, za tuto společnost a koneckonců i za náš stát. Soužití v rodině, kde jsou kvalitní vztahy mezi dětmi a rodiči, kde maminka a tatínek táhnou za jeden provaz a jsou si opravdu oporou, je pro růst dětí naprosto klíčovým obdobím. Právě kvalitní vztahy a důvěra jsou to, co nám dnes zcela zásadně chybí. Jeden druhému nevěříme, navzájem si nepřejeme a šidíme se mezi sebou navzájem, jako kdybychom nebyli občané, ale spolupachatelé něčeho nepěkného.

V dnešní společnosti se na rodinu zapomíná, píše a mluví se o skandálech, o šokujících tématech, o sexuálních úchylkách a bizarních uměleckých dílech, ale o dobrých příkladech fungujících rodin slyšíme pramálo. Není to in.

Co s tím, abychom nezůstali u moralizování? Politicky je to dle mého názoru jednoduché. Stát rodinám nesmí házet klacky pod nohy a chovat se, jako by ho lidé zakládáním a udržováním rodiny obtěžovali. Je zapotřebí rodiny respektovat a umět jim vytvořit podmínky. Vždyť mít rodinu může být in! Všichni v tom mohou chybovat, rodina není žádná státní zkouška z angličtiny, je ale důležité chovat se tak, aby bylo jasné, že rodina není ani chyba ani přežitek. Usilovat o to, aby měli lidé rodinu a aby jim stát pomáhal, je správné. Špatné je rodinu odepsat z politiky jen proto, že už se jí drží jen „ti nemoderní lidovci“. Na dobrém vychování a soudržnosti stojí a padají státy. A to může člověk získat v rodině.

Psáno u příležitosti Dne rodin.

Převzato z MARIANJURECKA.BLOG.IDNES.CZ