Stridavka.cz

Pavla Voráčová je svobodná a děti nemá. Je proto namístě otázka: Pavlo, jak ses vůbec dostala k tématu střídavé výchovy?

Asi jako každý. Nezajímalo mě to do doby, než se naše rodina dostala do situace, že se o to zajímat musela. Bratr po rozvodu střídavou péči dostal. Samozřejmě začala „válka“, kterou rozpoutala bývalá manželka.

V čem spočívala?

Nejdřív to byly pomluvy, pak vyslovené napadání, neustálé telefonování mojí mamince, pak taťkovi, … všichni kromě tatínka jsme si změnili telefonní čísla. Pak se situace vyostřovala, když bratra jedenáctkrát napadl nynější přítel bývalé švagrové, pan Pešan.

S fyzickým napadáním panem Pešanem máme též své zkušenosti. Muselo to být pro vás asi náročné…

Samozřejmě bylo. Hlavně pro mamku, protože nevědět, zda z předávky dcery přijede její syn celý a bez modřin, bylo vždy vysilující. Asi rok jezdila s ním a stejně napadením nezabránila. Většinou jim byla přítomna i malá. Byl to stres pro nás všechny. Pozornost téhle dvojice se pak obrátila i na moje rodiče, takže jim chodili kopat do dveří a dělat výtržnosti do domu. Nebylo to příjemné. Mě pan Pešan navštívil jen dvakrát a obešlo se to bez výtržnosti. Pak už jsem se pojistila a upozornila sousedy, aby nepouštěli cizí lidi do domu. Totéž u rodičů i bratra. Řešila to policie, protože po všech těch atacích na bratra jsme se opravdu obávali o zdraví. Na Bílém kruhu bezpečí nám dali docela dost dobrých rad, které jsme začali uplatňovat a snad se to nějak, zvláště teď po soudu, stabilizuje.

Takže to řeší i policie?

Samozřejmě. Dvě napadení si vyžádala pracovní neschopnost. Útoky na rodiče a výhružky na mobil i do e-mailu – vše bylo předáno státnímu zastupitelství. V naší zemi musí ze spisu kapat krev, aby si toho někdo všiml, ale i s tím jsme se rozhodli bojovat. Nevím, proč by pronásledování – cílené a promyšlené – mělo zůstat bez povšimnutí a beztrestné. Navíc rodiče to skutečně odnesli hodně zdravotně. O mně ani nemluvě. Zatím za ty dva roky bylo dosaženo jen toho, že pan Pešan zaplatil 5000 pokuty za jedno napadení.

V jednom článku jsi psala, že jste nikdy neřešili takové věci před neteří…

Valentinka není hloupá a žel hodně věcmi ji maminka zatížila, takže samozřejmě vidí, co se mezi dospělými děje, ale kupodivu to snáší velmi dobře. Vždy jsme ji učili, že to bude tak, jak to bude chtít ona. Pokud bude chtít být jen s maminkou, tak ať to řekne, stejně tak pokud chce být s oběma. Nikdy jsme ji nenutili ani do jednoho modelu výchovy. Tina je velmi inteligentní, a když jí dospělí naslouchají, tak svůj názor dá jak se patří najevo. Nikdy jsme proti mamince nemluvili a pokud někdy k mamince nechtěla, bylo to z jejích vlastních zážitků, nebo ze stesku, že nebude týden s tátou. Možná tak reaguje i opačně. Já nevím. Jen vím, že předávky byly pro Tinu velmi stresující, tak jako pro nás všechny. Soud to vyřešil a je to lepší. Pro nás všechny.

Co tě na celé situaci nejvíc mrzelo?

A mrzí do teď. Dvě věci. Jak může mít v sobě někdo tolik nenávisti vůči druhému. To asi nikdy nepochopím. Nevím z čeho pramení. Vím, že Petr není dokonalý a jaký byl manžel, to nevím (krom toho, že vím, že ji opravdu netýral), ale tohle si nezaslouží nikdo. Je to cílené pronásledování bývalého partnera a jeho rodiny. Absolutní nedostatek úcty i ke starším (mým rodičům). Kdybyste četli smsky, co chodily mému tatínkovi – 70letému pánovi – nechápali byste taky. Stejně tak útoky pana Pešana na moji maminku, když ještě jezdila na předávky, protože se o syna bála. Tak to byla jedna věc, co mě mrzela. Že jsem poznala nenávist snad v té nejhorší formě. A pak to byl syn paní Korbelové. Vím totiž, jak moc ho měl Petr rád. Měl ho jako vlastního a od 4 let ho vychovával. Vím, jak pak těžce nesl jeho papouškování maminky, jeho útoky a lži. Jeden z nich – paní Korbelová dnes tvrdí, že Zdenek nechtěl nikdy tancovat, že ho Petr nutil, atd. Nám Zdenek opakovaně tvrdil, že tancovat chce, nechce se toho vzdát, byla jsem svědkem toho, jak byl smutný, že maminka neviděla snad ani jedno jeho vystoupení a soutěž. Bratra i nás to stálo nemalé peníze, do konce jeho kariéry asi 700 000 Kč. A teď dělají oba, jako by to Petr dělal pro sebe a že vlastně je tyran. Když vím, jak Petrovi visel neustále na krku a byl na něj fixovaný, pak mi nezbývá než se ptát, zda šlo nyní, nebo v minulosti o komedii na mého bratra a od koho z nich. Teď jen vím, že nás to bude vždycky mrzet, protože i moji rodiče brali Zdenka jako vlastního. Mrzet ne ty peníze, ale to divadlo, co s maminkou zrežírovali.

Abychom se ale vrátili ke střídavé výchově. Tvůj bratr ji má soudem potvrzenou. Jak se na ni díváš ty?

Myslím si že je to dobrý krok v porozvodovém vývoji dítěte. Zachová se mu nejen otec, ale celá jeho rodina. Babičky, dědečkové a spol. Na druhou stranu nelze říct – i když ji podporuji – že je možné jí aplikovat plošně a bez rozmyslu na všechny případy. Jenže tady vidím problém u OSPOD, soudů a psychologů. Buď jsou kategoricky pro, nebo kategoricky proti, a chybí skupina, která by zvažovala kompetentně bez předsudků jednotlivé případy.

Ty bys tedy nebrala střídavku jako jediný správný postup?

Určitě ne. Asi mě za to tatínkové ubijí, ale je to tak. Nelze popřít, že je to dle mého soudu nejlepší řešení, ale stejně tak nelze vylučovat, že ne každý případ je jednoznačný. Domácí násilí opravdu existuje, stejně tak jako existují prolhané a vypočítavé ženy. Rozhodně ale nezastávám názor, že střídavka jen když se rodiče dohodnou. Bylo by to sice ideální, ale takhle to nefunguje.

Vrátím se k vašemu konkrétnímu případu: pan Pešan neustále také operuje s tím, že jste Svědkové Jehovovi…

Ano já a moji rodiče i babička jsme Svědkové Jehovovi. Můj bratr není Svědek. Jestli s tím má pan Pešan problém, pak se jen uboze řadí mezi nacisty a totalitní komunisty, kteří je nenáviděli, protože v jejich mysli nebyl smysl pro toleranci, ale jen nenávist. Já se nemám za co stydět a jsem na to, že jsem Svědek Jehovův, hrdá. Naučilo mě to pracovat na sobě, mít zásady, za které se rozhodně nemusím stydět a které mě dělají snad lepším člověkem.

Předpokládám, že to ale nějak ovlivňuje tvůj život a náhled na něj.

Samozřejmě, že ovlivňuje. Například v tom, že dvojici Pešan – Korbelová lituju a ne nenávidím. Ovlivňovalo to moji výchovu, že jsem zvyklá lidem pomáhat, být k nim slušná, i když se mi to zrovna nevrací. A samozřejmě to ovlivnilo krásné dětství, které nám rodiče připravili, i to, že jsme jako rodina dodnes. Rodiče budou mít zanedlouho zlatou svatbu. Rozhodně se nemám za co stydět. Nikomu svoji víru nevnucuju, ale pokud ostatní chtějí, abych jejich názory respektovala, pak požaduji totéž pro sebe.

Možná mají strach, abyste neovlivňovali Valentinu.

Jak jsem řekla, můj bratr Svědek Jehovův není. Svědkové nekřtí malé děti. Pokud se někdo rozhodne stát se Svědkem Jehovovým, pak se tak musí rozhodnout sám a dobrovolně. A je to vidět i na naší rodině, já jsem se nechala pokřtít a bratr ne – a to při stejných vědomostech, podmínkách a výchově. Tina s námi na shromáždění nechodí, leda by o to sama požádala. Samozřejmě o naší víře ví, ale její výchova není odpovědnost nás ani Svědků Jehovových. Je to odpovědnost maminky a tatínka a do toho se nehodláme plést. Spíše mi to přijde, že pan Pešan a paní Korbelová hodlají použít cokoliv, aby nás nějakým způsobem označkovali jako „nevhodné“ pro společnost Valentiny.

Daly ti něco ty poslední roky, které jsi prožila s bratrem v poměrném stresu?

Nedávno jsem si to uvědomila, že dalo. Jednak se mi díky paní Korbelové a panu Pešanovi výrazně srovnal tlak. Měla jsem ho nízký a za poslední dva roky vylezl do normálu. Pak mi daly náběh na cukrovku a žaludeční vředy. Ale to bych líčila jen zápory. Mně to dalo i klady.

Tomu se mi nechce věřit.

Ne, opravdu… pochopila jsem jak moc mi záleží na rodině a na přátelích, co všechno jsou rodiče ochotni obětovat a jak dokáží být přátelé oporou. Taky jsem se sama naučila pokoře a sebeovládání. Byly chvíle, kdy mi to moc nešlo, protože jsem dost výbušná. Na rozdíl od bratra, který je spíš kliďas. Ale ve chvílích, kdy přišel bratr třeba s naraženým ušním bubínkem, nebo popraskanými cévkami v oku po útoku pana Pešana… to byly chvíle, které mě naučily se ovládat. Už kvůli Tině.

Po tom všem tedy necítíš zášť?

Zášť ne, spíš lítost. Lituju je. Takhle se totiž nemůže chovat sebe si vážící člověk. Za celou dobu mi neukázali ani jednu dobrou vlastnost, o kterou bych se mohla opřít. Ale nenávidět ne. Staví na lžích, polopravdách, demagogiích a dokazují je násilím a napadáním ostatních. Je mi jich líto, že mají tak divný smysl života a že asi sotva chápou pravý smysl takových vlastností jako je důvěra, láska, o pokoře ani nemluvě. A je mi líto rodičů paní Korbelové, protože až jednou pravdu poznají, asi je dost překvapí. Ale nechápu, co vede je k nenávisti k mému bratrovi. My jim nechodili kopat do dveří a nadávat na celý barák do sviní. Ale jak se vyjadřovali na Parlamentních listech, patrně s takovým jednáním souhlasí. Nechodili na předávky své vnučky a neudělali nic pro to, aby násilí zastavili. Moje maminka rok prožívala nervy, kdy je zase kdo napadne. Rodiče paní Korbelové o to neprojevovali sebemenší zájem. A žádosti o schůzku typu „domluvte svému synovi“ – nevím, proč by to měli rodiče poslouchat, když Petr nic nedělal.

Účastnila ses i soudu?

Ano jednoho. A ten mě utvrdil v tom, co jsem věděla, že paní Korbelová lže. Taky mě tam překvapilo, že české soudnictví je postaveno na hlavu. Nedokazuje ten, kdo obviňuje, ale obviněný má dokázat nevinu. Jak může někdo dokázat že něco neudělal. Prostě mi to celé přišlo postavené na hlavu, ale měla jsem možnost alespoň vidět soudkyni paní doktorku Janu Tondrovou, která mě uchvátila. Byla opravdu od počátku objektivní. Řekla na rovinu, že oni dva se neměli nikdy potkat, ale že nehodlá řešit jejich tlačenice, že jí jde především o Tinu. A to, že s Tinou nakonec opravdu osobně mluvila, bylo prostě úžasné. Tak mi to trochu vrátilo naději, že to s českým soudnictvím není ještě tak zlé, nebo spíš, že se najdou i bílé vrány jako paní doktorka Tondrová. Především jí patří dík, že Valentinka má tátu.

Co bys chtěla vzkázat odpůrcům střídavky?

Aby spolkli svou ješitnost, pýchu, zraněné city a mysleli na dítě. Aby se nemstili druhému za domnělé křivdy. Poslouchali dítě, co chce, co si přeje, jak chce žít a s kým. Dítě v 90 % případů řekne, že chce oba rodiče. Pokud matka nebo otec preferuje svůj názor jako nadřazený dítěti, pak není pravým rodičem. Pokud dítěti nenaslouchá, nerespektuje ho, vytváří jen další zraněnou dušičku.

Děkujeme za rozhovor.

Související článek: „JEDEN DOMOV“ V PRAXI