Luboš Meszner

Závisí-li rozhodnutí na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, ustanoví soud po slyšení účastníků znalce (§ 127 odst. 1 o.s.ř.). To lze pochopit, protože soudce nemůže být odborníkem na všechno. Běžně se tak v různých řízeních setkáváme s posudky na cenu nemovitostí, posudky statiků, dopravních expertů apod. Ale jaké odborné znalosti potřebuje soud pro posouzení toho, komu má či nemá po rozvodu svěřit dítě do péče? Proč v některých sporech soud vyžaduje znalecký posudek a v jiných ho nevyžaduje? Co má znalecký posudek odhalit?

Znalecký posudek na rodiče je zcela na místě, pokud se v průběhu řízení ukáže, že některý z rodičů může vážně ohrozit výchovu dítěte či snad dokonce dítěti ublížit. Zde se však soudy neobtěžují s vypracováním znaleckého posudku a dokážou rozhodnout i bez odborných znalostí. Asi nejznámějším a zároveň nejotřesnějším případem je Honzík Rokos, kdy jeho otec soud opakovaně upozorňoval, že nelze matku ponechat samotnou s dítětem bez dozoru. Pro soudy pak není problém svěřit dítě do péče matce, která již před rozvodem v manželské poradně otevřeně přiznala, že bude dítěti bránit ve styku s otcem.

Na druhou stranu však soudy bez zjevného důvodu nejsou schopny bez znaleckého posudku o výchově dítěte rozhodnout. A co má soudu říct znalecký posudek, pokud se nejedná o rodiče s vysloveně negativním vlivem na dítě? Který z rodičů je lepší nebo horší? Podle jakých měřítek to bude znalec posuzovat? Podle inteligence, manuální zručnosti, výše konta, fyzického vzhledu? Vždy to bude jen subjektivní názor nějaké osoby, který je pro vlastní rozhodnutí soudu zcela nepodstatný. Lze to dokumentovat na známém případu rodiny Walových, kterým byly odebrány děti jen proto, že z úhlu pohledu sociální pracovnice žily děti v otřesných životních podmínkách, avšak děti měly svoje rodiče velice rády a rodina plnila svojí funkci. Proto také vyhráli spor proti ČR u Evropského soudu pro lidská práva.

Pokud žijeme ve státě rovnoprávných občanů, pak by se stejné posudky musely dělat v případě všech rodičů a nikoliv jen v případě rozvádějících se rodičů. Stačí se někdy porozhlédnout po svém okolí a najdete rodiče, kteří svoje děti hrubě zanedbávají. Přesto na takové rodiče nikdo nedělá znalecké posudky. Dokonce i nejhorší kriminálníci mají právo na rodinný život. Proč by tedy neměli mít právo na rodinný život rodiče, kteří se rozvádějí? Jen protože má nějaký znalec subjektivní dojem, že jeden z rodičů je horší či lepší než ten druhý?

Znalecký posudek by měl nějaký smysl před založením rodiny. To však asi každý cítí, že by se jednalo u hrubý zásah do osobní svobody a práv. Mimo zjevně oprávněných případů je tedy znalecký posudek na rodiče v opatrovnických kauzách stejně hrubým zásahem do práv. Navíc už zcela marný, protože početí dítěte je nevratný proces.