Mgr. Tomáš Jadlovský, Ph.D.
České velvyslanectví v Madridu mi poradilo dobrého, ale současně drahého advokáta. Také mi objasnili, co znamená tento typ soudu. Dovolím si malou ironickou odbočku od tématu, aby čeští otcové viděli, že na tom nejsme se svými právy zase tak špatně, jinde jsou na tom ještě hůř. Španělsko jako asi jediná země na světě má ve své justiční struktuře soudy pro násilí na ženách, které jsou v každém okrese. Soudí se tam nejrůznější udání žen na své manžely, a soud má pravomoc po trestním řízení rovnou rozhodnout i o svěření dětí do péče matek. Tyto služby mají matky, jako oběti násilí, samozřejmě zcela zdarma. Prošel jsem si nejrůznější španělské webové diskuse otců bojujících o děti a zjistil, že tyto soudy klidně odsoudí muže i na základě pouhého tvrzení manželky, že je jím psychicky týrána. Svého španělského advokáta jsem se ptal, zdali mají také soudy pro násilí na mužích, že bych měl pro takový soud tip, protože únos svého syna hodnotím jako velké psychické násilí na něm i na sobě. Naivní otázka, ženy na mužích přece žádné násilí nepáchají. Je to takový pozitivně-diskriminační soud. Ale jinak ve Španělsku se svěřují děti do péče matek automaticky i u obyčejných opatrovnických soudů, domácí násilí, ať už opravdové nebo vymyšlené, je jen poukázka na bezplatného advokáta pro ženu. Naštěstí pro mne, tito advokáti jsou druhá až třetí liga v advokacii, svou vlastní praxí se asi neuživí a berou proto tato státem placená zastupování. Jejich práce tomu odpovídá, vystupování manželčina španělského advokáta pro mne bylo jediným veselým faktorem. Ale zpět k případu.
Za cenné rady v mezinárodním soudním řízení a pomoc vděčím zejména dvěma ředitelkám zahraničního odboru Ministerstva spravedlnosti – současné, Mgr. Zuzaně Fišerové, a její předchůdkyni, JUDr. Martě Zavadilové, Ph.D. Poté, co španělské Ministerstvo spravedlnosti odmítlo únos mého syna řešit, zapojilo se do případu i české ministerstvo. Několikrát se po španělské straně dožadovalo vysvětlení, proč neplní mezinárodní dohodu, a zdůrazňovalo, že dítě se musí vrátit do ČR a rozhodnout o něm má český soud. Poté, co jsem dostal předvolání k pozitivně-diskriminačnímu madridskému soudu, Mgr. Fišerová mi slíbila, že případ bude dále sledovat, a pokud dojde k nejhoršímu a v Madridu svěří syna do péče manželce, ČR podá ve věci návrh k Evropskému soudnímu dvoru. S psychologickým komfortem této podpory jsem koncem ledna odjel do Madridu k soudu. Nemám na to žádný důkaz a je to pouze můj dojem, ale jsem přesvědčen, že právě tento tlak na Španěly nakonec zabral. Faktů si byli vědomi od začátku, ale obyčejný český otec na ně moc nemohl. Jakmile ucítili, že se do případu vkládají i orgány jiné země EU, rychle pochopili ošemetnost situace. Případů mezinárodních únosů dětí a jejich svěřování do péče není zase tak mnoho, a mohlo se dost dobře stát, že by se o opatrovnické prohře Španělska u Evropského soudního dvora a o tom, že krylo únos malého dítěte, psalo i v učebnicích evropského práva. Věci se proto daly do pohybu až nestředomořsky rychle.
Lednové jednání u pozitivně-diskriminačního Soudu pro násilí na ženách č. 3 v Madridu v trestním případě trvalo asi 20 minut i s představením, poučením a překládáním. Součástí pozitivní diskriminace bylo to, že tlumočnici jsem si musel přivést a zaplatit sám. Mám pocit, že by ji měl zaplatit soud, protože vystupovat v mateřštině je právo každého obžalovaného, ale takový detail nestál španělské justici za pozornost. Soudkyně Maria Gracia Parerová de Cáceresová mi položila pouze dvě otázky, zdali jsem 8. června 2010 dal manželce pěstí, a zdali jsem jí 12. července 2010 telefonicky vyhrožoval odebráním dítěte. Odpověděl jsem negativně, v druhém případě jsem ještě dodal, že o odebrání dítěte v ČR, která je jediná místně příslušná k našemu synovi, nerozhoduje jeden z manželů, ale pouze soud. A že ani já sám bych takové opatření proti manželce uplatnit nechtěl. Slovo dostal manželčin advokát, který se mne, zřejmě v předtuše dalšího jednání, ptal na příjmy. Namítl jsem, jak příjmy souvisí s údajným domácím násilím, soudkyně odebrala advokátovi slovo, ukončila jednání a poslala nás za dveře. Za půl hodiny jsem dostal orazítkovaný papír, že jsem osvobozen a obvinění se neprokázala. Na opatrovnické jednání nás zavolají za pár minut. Předběhnu, když rovnou napíšu, že manželka se proti tomuto rozhodnutí odvolala, a po pěti měsících, v červnu 2011 odvolací soud rozsudek potvrdil. Navíc se jako jediný pozastavil nad tím, proč mezi údajným napadením a ohlášením uběhla tak dlouhá doba. Náklady na soudní proces si každý ponese sám. Manželka jela k soudu metrem za jedno euro a advokáta měla zdarma, já zaplatil letenku Praha – Madrid – Praha, advokáta se sazbou 180 eur na hodinu a tlumočení. Tomu říkám spravedlivý proces.
Okomentovat